Schmarcz: Aby vládní „pomoc“ ekonomiku nedorazila. Hrozí nám virus protekcionismu

Martin Schmarcz

15. 04. 2020 • 19:00

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | „Tomu dala, tomu víc, tomu málo, tomu nic“. To není jen známá říkanka, ale bohužel i dost přesný popis, jak ministryně financí „vaří kašičku“ koronavirové pomoci. Je na místě se bát? Samozřejmě. Vláda, která se virem klientelismu, protekcionismu a populismu nenakazila v úřadu, ale přinesla si ho tam s sebou, nevzbuzuje důvěru, že v krizi začne všem měřit stejným metrem.

Bát by se měli zejména živnostníci a menší firmy. Babišovo ANO je hnutím principiálně hájícím zájmy velkých korporací. Stále se drží hodnot, na kterých vzniklo a jež shrnul jeho zakladatel lapidární větou: „Malé a střední podniky – to jsou klišé a kecy, my potřebujeme podporovat velký průmysl, který tu má tradici. Že pomáháte zakládat inovátorské firmy, to je super, ale je to na prd.“ A v ČSSD stále přežívá duch bývalého ministra průmyslu Jana Mládka, který živnostníky označil za parazity.

Dalo se čekat, že hlavní vládní partner se bude snažit primárně pomáhat a chránit velké, socialisté zase zaměstnance a lidi závislé na státu. A živnostníci, ona „sůl země“, ostrouhají. Bohužel, zatím se tato podezření potvrzují. Na groš skoupí Švýcaři zavedli systém, kdy vláda uhradí úroky a banky do hodiny pošlou peníze každému, kdo si požádá, ovšem s omezením horní výše půjčky, která tuto pomoc činí nejzajímavější pro firmy do střední velikosti. U nás jsou naopak ti malí a nejvíc potřební zatím na konci fronty.

Peněz na státem garantované půjčky bylo v první vlně žalostně málo a navíc banky se bránily poskytnout je právě podnikatelům, jimž vláda doslova „zavřela krám“. Jsou totiž rizikoví. To je na hlavu. A zatímco ČSSD prosadila kurzarbeit v podobě, která zaměstnancům pomůže zachránit jejich pracovní místa a výplaty, živnostníci se ze slibu alespoň patnácti tisíc měsíčně dlouho neradovali. Dostanou jednorázových „pětadvacet“, a to ještě původně byly podmínky nastaveny tak, že by ani na tuto pomoc mnoho z nich nedosáhlo.

Pro velké firmy počítá ANO se stovkami miliard, o pracující a sociálně potřebné se stará ČSSD, živnostníci a malí ale nemají ve vládě zastání. Tým Andreje Babiše prosadil, aby Česká národní banka mohla kupovat dluhy a akcie velkých firem, uvažuje se o založení druhé konsolidační banky a vláda otevřeně mluví o intervencích ve strategických podnicích. Navzdory očekávané krizi, která jistě dopadne i na mzdy, chce kabinet dál zvyšovat důchody a platy učitelů a vysoce se zadlužovat.

Jako by si ve vládě řekli: ANO za velkokapitalisty, ČSSD za proletariát, společně za penzisty – a parazity, co jsou na prd, ponecháme osudu. Selekce se projevuje dokonce i v kultuře. Ministr Lubomír Zaorálek připravil program pomoci, který má ale háček. Dostane ji jen ten, kdo v posledních třech letech bral dotace. Divadelníci, kteří se dokáží uživit bez nich, mají smůlu. Prý jde vlastně o byznysmeny, a tak jim má pomoci ministerstvo průmyslu a obchodu. Které zatím moc nepomohlo ani jiným, takže jde o důkaz kruhem…

Vláda samozřejmě vždy nějak zdůvodní, proč míří její pomoc tam, a ne jinam. Tím, že musí myslet na ty nedůležitější firmy, nebo zmíněným tvrzením, že kdo nežije ze státu, nedělá kulturu, ale peníze. Jenže nadarmo se neříká: „kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody“. Západní země i Evropská komise si uvědomují důležitost živnostníků a malých a středních firem a chtějí je zachránit. Silná střední třída je páteří ekonomiky. Ale naše vláda je ustrojena tak, že podporuje extrémy – ty nejvíc nahoře a ty nejvíc dole.

Vařila myšička kašičku na tom vládním rendlíčku… Jestli to takto půjde dál, dostaneme se do opravdu velké kaše. Vláda si zvýšila strukturální deficit z 0,75 % na šílená 4 % HDP. Takže rozpočtový deficit nemusí být dvě stě, ale klidně i 400 miliard, když bude vláda chtít. Vyhrožuje, že do ekonomiky napumpuje bilion, nebo i bilion a půl. Kde ty peníze skončí? To je otázka, kterou si musíme klást.

Bylo by tragické, kdyby zde na konci toho pumpování zůstaly jen velké korporace s „napumpovanými“ svaly, zatímco malí „na prd paraziti“ by byli vakuově „odpumpováni“. Doufám, že sociální demokraté objeví své lepší já a spojí se s pravicovou opozicí ve snaze zachránit střední stav. Ostatně, jde přece také o „lidi práce“. Bez nich se nejen drasticky propadne hrubý domácí produkt, ale navíc jejich přesun na „pracák“ dále silně zatíží sociální systém.

Je tu jedno opatření, které by pomohlo jak českým živnostníkům a malým a středním firmám, tak lidem potřebným a zasaženým krizí. Když už se má do ekonomiky nalít bilion, který tak jako tak nakonec půjde z kapes nás všech, co vzít třeba čtyři sta miliard a dát každému dospělému občanovi padesát tisíc? Nastartovala by se domácí poptávka a bylo by to spravedlivé a rovné, bez protekce a nadržování. Liberál může být z takového nápadu v šoku, ale i pro něj je to snad lepší varianta, než aby o dělení koláče rozhodovala vláda.

Když už má kabinet intervenovat do ekonomiky, měl by se držet tří zásad: pomoc musí být transparentní, co nejméně křivit trh selektivní podporou a nevytahovat z vody ty, kteří by se utopili i bez krize. V černém scénáři se může stát pravý opak – že největší prostředky potečou do tzv. strategických firem, které se do problémů dostaly už před koronavirem, leč mají blízko k premiérovi. Katastrofa vždy posiluje moc vlády. Pod pláštíkem epidemie se mohou dít ty nejhorší věci…

Ani systém uvolňováni karanténních opatření nebudí dojem, že by střední stav byl prioritou. Přestože je nejvíce ohrožen. Pokud nenastane nějaký zázračný obrat, bude českým živnostníkům a malým a středním podnikatelům dunět v hlavě prorocký výrok Ronalda Reagana: „Nejděsivější slova v angličtině: Jsem z vlády a přišel jsem pomoct.“ Česky se tomu říká daleko jednodušeji a přímočařeji: pomáhat do hrobu.

SDÍLET