KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Takřka nemine dne, aby od komentátorů, analytiků, bankéřů či politiků nezaznívala kritika snížení daně z příjmu a údajných negativních dopadů. Kritici poukazují na to, že za hypotetických 100 miliard korun, o které stát přišel snížením daně, mohl být stav veřejných financí v Česku podstatně lepší a zkonsolidovanější… Matematicky může taková úvaha dávat smysl. Z pohledu reálného života velké části občanů se však situace jeví poněkud jinak.
Vytváří se dojem, že kvůli zaměstnancům vznikla státu škoda. Že jaksi pokoutně uzmuli prostředky vládě, která se chystala tyto peníze vynaložit na cosi velmi užitečného. Z každého, kdo po zrušení superhrubé mzdy začal odvádět nižší příjmovou daň, je mimoděk činěn spoluviník prudce rostoucích rozpočtových schodků, jež od loňského roku vláda chrlí jak na běžícím pásu. Jaký je ale skutečný stav věcí?
Začněme popořádku. Účelová koalice vládního ANO a opoziční ODS loni odhlasovala zrušení tzv. superhrubé mzdy, z čehož vyplynulo snížení sazby zaměstnanecké příjmové daně z 20 na 15 procent. Dopady jsou v letošním roce odhadovány na zhruba 100 mínusových miliard. Snížená sazba daně vede k tomu, že zaměstnanci odvedou do státní kasy méně. Ale současně jim v kapse (a v rodinném rozpočtu) zůstane měsíčně o pár stokorun, či dokonce tisícikorun víc.
Ke snížení sazby daně ze závislé činnosti (tj. daně z příjmu zaměstnanců) došlo až v roce letošním, na jehož konci se poprvé objeví daňový „výpadek“. V roce loňském, zatíženém nástupem koronaviru a pandemickými restrikcemi, zasekla vláda do státního rozpočtu sekeru téměř 370 miliard korun. Pro letošní rok je schválen deficit až 500 miliard.
Čistě aritmeticky lze tedy dovodit, že pokud by se příjmová daň nesnížila, dosáhl by letošní rozpočtový schodek „pouhých“ 400 miliard Kč. Je tedy evidentní, že výsledek na konci roku by byl i tak hrozivý. Netřeba připomínat, že i na rok příští počítá vláda se schodkem zhruba 400 miliard (včetně daňového „výpadku“), když celkové vládní výdaje mají v roce 2022 dosáhnout téměř 1,9 bilionu korun.
Kritici snížení daně z příjmu se na „výpadek“ dívají jednostranně, vždy výhradně z pohledu hospodaření státu. Jako by pracující lidé a jejich rodiny byli jen nevýznamnou součástkou státního soustrojí. Jako by masivně přerozdělující stát byl vždy zárukou veřejného blaha a to v jakési fiktivní přímé úměře, kdy „méně peněz pro vládu = menší dobro“ a „více peněz pro vládu = větší dobro“. (Z logiky této „úměry“ by plynulo, že nekonečný objem peněz k dispozici vládě by vedl k absolutnímu ráji na zemi...)
