Důchodový strop v 65 letech: Juchelkova realistická úleva, která jen odsunuje řešení gordického uzlu

Ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka oznámil, že v brzké době předloží návrh důchodové novely, která zastropuje penzijní věk na 65 letech a k tomu mj. vylepší valorizace a zvýší důchody za práci v penzi. Bude to znamenat zrušení části důchodové reformy, kterou přijala Fialova vláda. 

Ponechme na jinou diskusi otázky valorizací a dalšího zvyšování aktuálních penzí, které se jeví jako rozpočtově riskantní – když tuzemské vlády od roku 2020 vrší jeden stamiliardový rozpočtový deficit za druhým. Jako prostý fakt konstatujme, že deficit „důchodového účtu“, tedy státního účtu hospodaření systému důchodového pojištění se nyní pohybuje kolem 16 miliard korun, přitom před rokem se dokonce blížil téměř nulovému zadlužení (-5,3 mld. Kč v lednu 2025).

Je evidentní, že došlo k „zastabilizování“. A že dramatičtější tempo zvyšování penzí – v závislosti na růstu ekonomiky – může systém více či méně rozkolísat. Zásadním předmětem diskuse je však samotný důchodový věk.

Je nezbytně nutné brát vážně varovné prognózy některých ekonomů i politiků minulé vládní garnitury o tom, že (někdy) v příštích letech začne ubývat ekonomicky aktivních osob a současně bude přibývat osob v důchodovém věku. Což nahrává předpokladu, že pokud by k tomu došlo, může se začít prohlubovat deficit na důchodovém účtu (rozdíl mezi sumou odvodů od poplatníků a sumou peněz vyplácených na důchody) až na úroveň 100 či více miliard korun, jak například varoval exministr Marián Jurečka. 

Deficity důchodového účtu musí pochopitelně někdo uhradit, jinak by v plné míře nešlo hradit penze. A ten někdo je vláda = státní rozpočet saturovaný převážně daněmi poplatníků. 

Navzdory tomu ale nelze automaticky souhlasit s tím, že vyrovnanost (respektive finanční udržitelnost penzijního schématu) je nutné řešit neustálým zvyšováním důchodového věku. Tedy jakousi prostou matematickou extrapolací, podle níž je nutné penzijní věk posouvat nahoru úměrně tomu, jak velká finanční díra vzniká či hrozí v důchodovém systému. 

Protože pokud bychom tento vzorec – tzn. čím větší hrozící schodek důchodového účtu, tím více prodloužíme věk odchodu do penze – měli automaticky aplikovat, pak bychom nakonec teoreticky mohli dospět k tomu, že hraniční věk musíme posunout do nekonečna, což je pochopitelně obludně nesmyslná zhůvěřilost.

Je evidentní, a značná část veřejnosti to tak i chápe, že lidé nejsou jen čísla či pěšáci na politické šachovnici; nejsou stroje, v nichž lze přenastavit vzorec, vyměnit baterii, a tím jejich práceschopnost prodloužit na neurčito. 

Proto se z dnešního pohledu pro mnohé jeví i důchodová hranice 65 let jako relativně vysoká, třebaže lze z pohledu různých profesí na tento věk nahlížet odlišně. Ostatně – existují předčasné odchody do penze, a každý má současně právo pracovat bez omezení do mnohem vyššího věku; odchod do penze není povinný.

Je pravda, že se věk dožití u nás zvyšuje, i když už ne tak dynamicky, jako v předchozích dekádách. Jenže lze také souhlasit s námitkou, že věk dožití není totéž, jako věk „zdravého dožití“ (tedy věk, do kterého jsou lidé relativně zdraví a schopní bez větších problémů pracovat). 

Tak či onak, důchodový věk v Česku se průběžně a tedy i v současnosti postupně zvyšuje, když původně mělo jít o posun k limitu 65 let (ten měl být dosažen v roce 2030). Fialova vláda tento limit zrušila, takže probíhá proces pozvolného zvyšování věku až k hranici 67 let (toho má být dosaženo v roce 2057). 

V jistém smyslu tak nyní ministr Juchelka a nová vládní koalice chtějí návratem k původnímu stropu učinit jen jakési gesto k voličům, neboť v probíhajícím volebním období se změny ve stropování nikoho nedotknou. Hranice důchodového věku tak zatím působí spíše jako symbol, i když jde o zásadní záležitost dotýkající se každého občana.

Jak bylo naznačeno, situace finančních toků je dnes jakž takž stabilizovaná a nevyžaduje revoluční řešení. Což neznamená, že není nutné se zamýšlet minimálně nad střednědobou finanční udržitelností systému. A zde narazíme na – pro mnohé – možná překvapivé zjištění. Není pravda, že u nás v posledních letech masivně přibývá penzistů a ubývá osob v produktivním věku (respektive ekonomických aktivních obyvatel). 

Konstatujme však, že dlouhodobě počet penzistů narůstá, avšak v krátkodobém horizontu došlo k fluktuacím. Za posledních deset let (tj. od konce roku 2015 do konce roku 2024) se počet starobních důchodců mírně zvýšil o přibližně 23 tisíc; těch bylo na konci roku 2024 celkem 2,367 milionu.

Proti konci roku 2019 (kdy jich bylo přibližně 2,389 milionu) jich do konce roku 2024 ubylo přibližně 22 tisíc. Podobně klesající trend je možné vysledovat i u celkového počtu důchodců (včetně invalidních a pozůstalostních). 

Jestliže se tedy po desetiletí straší hrozbou masivního nárůstu počtu důchodců a radikálního úbytku pracujících (kteří průběžně financují systém), pak tato hrozba zatím nebyla naplněna, i když, dlouhodobě počet penzistů narůstá (v roce 2005 bylo v ČR starobních důchodců méně než 2 miliony).

Jenže, dlouhodobě také roste počet obyvatel Česka (ten se blíží 11 milionům) i počet ekonomicky aktivních obyvatel. Samozřejmě, že z uvedeného nelze vyvozovat, že tyto zatím relativně příznivé poměry potrvají navěky. Nelze z toho ovšem jednoduše vyvozovat ani ponuře temnou budoucnost.

Co je podstatné, a uvádí to i samotné ministerstvo financí ve svých zprávách o hospodaření systému penzijního pojištění – stav důchodového účtu (což je alfa a omega celého problému) je primárně závislý na výkonnosti ekonomiky. Tj. i na tom, jak vysoké platy mají poplatníci a kolik z nich tito plus jejich zaměstnavatelé odvádějí.

Jinými slovy: pokud se ekonomice daří, pak i odvody do systému jsou vysoké a postačují na úhradu (přiměřených) penzí. Pokud se ekonomice nebude dařit a platy, respektive sociální odvody budou relativně nízké, pak důchodovému systému nepomůže ani to, když stát lidi přinutí odcházet do penze třeba v 70 či více letech...

Stát a vlády by proto měly především dělat vše pro to, aby vzkvétala a rostla ekonomika. A důchodový věk by měl být zvyšován primárně dle zdravotní reality příslušných věkových skupin obyvatel a celkové přijatelnosti, nikoliv dle ad hoc výpočtů, jež vycházejí vstříc politické poptávce.

Suma sumárum, z dnešního pohledu se zvyšování důchodového věku nad 65 let jeví jako sociálně i zdravotně nepřiměřený krok.

S jistou dávkou sarkasmu se nabízí podotknout, že plánovat budoucnost (třeba i v oblasti důchodů) na mnoho desítek let dopředu zavání věštěním ze sociálně-inženýrské koule. Vždyť ekonomové (natož politici) nejsou schopni spolehlivě předpovědět ani to, jak bude vypadat ekonomika či inflace příští měsíc. Prognózy o světě v roce 2057 se tak jeví jako přinejmenším diskutabilní. 

Každopádně je nutno Juchelkovu chystanou stropovací iniciativu přiřadit k „nekonečné“ plejádě politických kroků, jež rozbíjejí mýtus o pevných konturách čehokoliv, co souvisí s politikou. Podle dávných „státotvorných vizí“ měly být důchody oázou stability. Ale v realitě jsou pravým opakem, neboť se parametry a pravidla mění jako na běžícím pásu s tím, jak vlády padají a vstávají z popela. 

Je proto nutné se smířit s tím, že důchodový systém jako bytostné politikum budou mít politici a voliči na talíři zřejmě až navěky.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.