Keir Starmer na odstřel. Britský premiér zažívá politické Waterloo. Dorazí ho vlastní ministři?

Začněme tím, že před necelými dvěma lety, na začátku července 2024, vyhrála Labour Party drtivě parlamentní volby, a ukončila tak čtrnáctileté čekání na návrat k moci. Její šéf, právník sir Keir Starmer (* 1962) se stal po Gordonu Brownovi dalším labouristickým premiérem. 

Zatímco konzervativci, vedení v letech 2010–2024 v čele vlády postupně Davidem Cameronem (2010–2016), Theresou Mayovou (2016–2019), Borisem Johnsonem (2019–2022), Liz Trussovou (2022) a Rishim Sunakem (2022–2024), se zdáli být „na odpis“, před socialisty z Labour Party se zdánlivě otevírala skvělá budoucnost.

Skutečnost se ale od tohoto výhledu dramaticky lišila. Labouristé nejen že se nedokázali vypořádat s dlouhodobě nashromážděnými problémy (uvadající ekonomika, problémy s migrací, rostoucí zločinností, se zahraničněpolitickou orientací země, se šmírováním soukromí občanů, s radikalizací části společnosti, nejen z řad legálních a nelegálních migrantů atd.), ale navíc předvedli ve vládě v čele s premiérem doslova, řečeno s Tomem Wolfem, Bonfire of Vanities, tj. „ohňostroj marnosti“, mimořádně třaskavou směs neschopnosti a nekompetentnosti.

Jak jsem již uvedl v perexu, voliči to labouristům v komunálních volbách v Anglii a ve volbách do skotského a velšského parlamentu jak se patří spočítali. V Anglii sice Labour Party získala druhý největší počet křesel v zastupitelstvech – 1068, drtivě nejvíc jich ovšem ztratila – 1496. 

Ve srovnání s tím nevypadají ztráty konzervativců, vedených od listopadu 2024 Kemi Badenochovou (* 1980; zisk 801 křesel, ztráty oproti předchozím volbám 563 křesel) nijak tragicky, a to tím spíš, že podle celostátních výsledků skončili toryové dokonce na druhém místě: první Reform UK získala 27 % hlasů, druzí konzervativci 20 % hlasů, Labourty Party jen 17 % hlasů.

Pro labouristy nevypadají dobře ani aktuální průzkumy veřejného mínění. Prakticky ve všech, bez ohledu na to, jaká agentura či jaké médium je provádí, vede již nejednou zmíněná strana Reform UK s 26 až 30 %, konzervativci a labouristé se v nich střídavě objevují na druhém a třetím místě (od 16 do 20 %), a teprve po nich následují Zelení, respektive liberální demokraté. Sílícímu tlaku na Starmerovu rezignaci se proto není co divit.

Jak dlouho vydrží Keir Starmer obrovskému tlaku odolávat, nelze předvídat. „Politicky mrtvý muž“ je to v každém případě, v premiérském úřadu se ale ještě může nějaký čas udržet; záviset to bude na spoustě okolností. 

Na prvním místě jde o to, jak velkou podporu si udrží u početného poslaneckého klubu v Dolní sněmovně. Čísla se sice stále mění, v zásadě ale situace vypadá tak, že Starmerovo odstoupení požaduje ze 411 labouristických MPs (Members of Parliament) více než devadesát, zatímco o něco málo více než sto mu vyjadřuje podporu, ostatní se prozatím nevyjádřili. Kromě toho rezignovalo několik juniorních členů Starmerovy vlády i několik členů jeho kabinetu (vláda v užším slova smyslu, důležití ministři, v podstatě ti, které rozumíme pod pojmem „vláda“ u nás doma), což pro něj znamená velký problém.

Druhý důvod, proč Starmer ještě může zůstat nějaký čas ministerským předsedou, je, že schází jasný vyzývatel jeho pozice. Přední labouristé se do střetu s oslabeným, ale stále ještě premiérem dlouho nehrnuli, a svým způsobem se nebylo co divit. Teprve včera, tj. ve středu odpoledne, alespoň podle The Times (jak uvedl mimo jiné na síti X The Spectator Index), oznámil ministr zdravotnictví a sociální péče a poslanec za obvod Iford North (na severu „velkého Londýna“) Wesley Paul William „Wes“ Streeting (*1983), že je připraven k rezignaci na ministerský post a k tomu, že vyzve Starmerovo stranické vůdcovství a tím i premiérství.

Pokud by tomu tak opravdu bylo, ulevilo by se dalšímu ze stranických rebelů, jednomu z velkých labouristických hráčů, ministrovi pro energetickou bezpečnost a „Net Zero“ Edwardu Samuelovi „Edu“ Milibandovi (* 1969), jenž se vyjádřil, že pokud by k souboji Starmera nevyzval Streeting, který má jeho podporu, učiní tak on sám. 

Problém spočívá v tom, že Ed Miliband už jednou v čele strany stál a bylo to všechno, jenom ne oslnivý úspěch. Stalo se to po porážce labouristů v parlamentních volbách v roce 2010, když rezignoval tehdejší šéf a premiér Gordon Brown.

Ed Miliband šel tehdy do souboje o stranické vůdcovství trochu překvapivě – hlavním favoritem byl totiž jeho bratr David Wright Miliband (* 1965), jenž měl blízko k bývalému premiérovi Tonymu Blairovi (v čele vlády v letech 1997–2007) a k jeho pojetí Labour jako tzv. New Labour (tj. moderní, do politického středu posunutá levicová strana).

Levicově orientovaný (někde mezi Gordonem Brownem a Jeremym Corbynem) Ed ale staršího bratra těsně porazil (v rodině musela panovat „prima atmosféra“) a stal se šéfem strany i opozice. V roce 2015 sice poměrně těsně, ale prohrál s Davidem Cameronem, rezignoval na svůj post a novým předsedou strany se stal zastydlý levičák ze sedmdesátých let minulého století, politický radikál a antisemita Jeremy Corbyn, kterého pro změnu vyřídil v prosinci 2019 ve volbách Boris Johnson a kterého v čele strany nahradil právě Keir Starmer.

Zda se nakonec Streeting, případně Miliband, k výzvě Starmera odhodlají, ve chvíli, kdy píšu tento text, tj. ve středu večer, nevíme. 

Co ale víme, je, že Starmer řekl, že Streetingovi stále důvěřuje (tj. že věří, že se proti němu nepostaví; vcelku racionální psychologický krok, mající v případném vyzývateli vyvolat pocit viny za možnou „zradu“), respektive, o hodinu později, že pokud tak učiní, bude jeho výzvě čelit. 

Kromě toho na pozdní večer svolal své věrné do Downing Street číslo 10. Aby toho nebylo málo, vložila se do už tak složité vnitrostranické hry při vášnivé rozpravě ve Sněmovně i šéfka toryů, výše zmíněná Kemi Badenochová, která Streetinga emocionálně vyzvala, aby „dělal svoji práci“, tj. věnoval se ministerstvu zdravotnictví a sociální péče, místo aby se věnoval vnitrostranickým intrikám. 

Motiv Badenochové je jasně čitelný: oslabený premiér jí i její straně maximálně vyhovuje, a proto si žádné nové „svěží“ jméno v čele vlády nepřeje. O Nigelu Farageovi platí totéž: Starmer ve funkci je pro něj a pro jeho stranu Reform UK bez přehánění požehnáním.

Shrnuto a podtrženo: jedno vyjádření stíhá druhé, jedna spekulace v médiích následuje za druhou, situace je extrémně nepřehledná a mění se, bez přehánění, z hodiny na hodinu. Ve chvíli, kdy tento text vyjde, bude bezpochyby všechno zase alespoň trochu jinak, a Keir Starmer už třeba nebude britský premiér (stále je, pozn. red.); zároveň ale nejde vyloučit, že jím bude i za měsíc. Uvidíme. Na jednu věc se nicméně spolehnout můžete, a sice na to, že pro Vás na INFO.CZ budeme situaci v britské politice i nadále sledovat a že Vás budeme pravidelně informovat o tom, jak se věci mají.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy.