Kdy, jak a čím krmit ptáky: Má to vůbec smysl, nebo si jen konejšíme černé svědomí?

Cílenému krmení ptáků se lidé věnují odnepaměti. Myšleno těch ochočených, chovaných v zajetí pro užitek ve formě vajec, masa a peří (do duchen i za klobouk, příp. na čelenku), ale také kostí (na vývar, ale kdysi i hudební nástroje flétnového typu) nebo trusu (jde vlastně o perfektní hnojivo pro cirkulární zemědělství, obsahuje vedle dusíku i fosfor a draslík). 

Nebo na kohoutí zápasy (dodnes národní sport na Filipínách) či pro různé rituální, věštecké a magické obřady (viz kouzelný pařátek Jitky Molavcové). Unikátní sortu využití ochočeného „divokého ptactva“ pro servisní služby lidem pak tvoří holubí pošta či sokolnictví.

Krmení volně žijících opeřenců je o dost mladší fenomén, první záznamy o úmyslném podstrojování dotěrnému ptactvu pocházejí z počátku 19. století, později se díky masivnímu přesunu lidí, ale s nimi i ptáků do měst za průmyslovou prací, resp. za zdrojem obživy rozšířilo až téměř do formy všelidového hnutí.

Obě formy krmení ptáků dodnes vyvolávají debaty, spory a střety, s posilováním etického cítění i vědeckého poznání stále ostřejší, ale i erudovanější. Nechme stranou více či méně úděsné podmínky v koncentračních velkochovech a soustřeďme se na krmítka a další formy umělých „ptačích koryt a vnad“ určených volně žijící avifauně.

Základní otázka zní: Je vůbec zapotřebí a žádoucí volně žijící ptactvo krmit? Odborné pohledy se různí – od krmit (a to nejen v zimě, ale celoročně) až po nekrmit nikdy, ani v těch nejtužších mrazech.

Premisa pro tento pohled je jednoduše logická: člověk v poměrně krátké době (jednak v posledních cca dvou staletích po začátku tzv. průmyslové revoluce, ale stále rychleji v posledních desetiletích) mění přirozené prostředí, v němž byli ptáci po dlouhá období zvyklí žít a hledat si potravu.

Na jednu stranu jsou sice ptáci přeborníky v synantropii = soužití s člověkem, a lidská sídla typu vesnic a měst s kombinací budov, zahrad a rozptýlené zeleně jim poskytují často vhodnější podmínky než tzv. divoká příroda typu lesa či louky (nejen co do potravních příležitostí, ale i k hnízdění a vyvádění mláďat), ale právě ve městech se stále větší měrou musejí spoléhat na přikrmování lidmi – ať již záměrném, nebo formou konzumace pohozených odpadků či nezavřených popelnic.

Ptáci dokáží vypátrat a poté sezobat (energeticky zužitkovat) vše pro ně poživatelné, co jinak „leží ladem“ nebo létá kolem – od semen po hmyz. Obojího ale v přírodě ubývá. 

Bohatě prostřený stůl pro ně dnes představují spíše zanedbané a „zaplevelené“ zahrady či neudržované brownfieldy, stejně jako kdysi hustě rozparcelovaná zemědělská políčka s remízky a divoce rostoucími travami, jimž bylo díky pouze dvojímu sečení ročně umožněno dokončit svůj vegetační cyklus, tzn. vyprodukovat dozrálá semena; o kompletaci vývojového cyklu zde žijícího hmyzu nemluvě.

Podle jedné německé statistiky zmizel jen na pšeničných lánech v této zemi od 50. let zhruba milion tun semen volně rostoucích rostlin, vyhubených herbicidy. K tomu připočtěte mnoho desítek milionů tun na polích s dalšími plodinami. 

S intenzifikací a industrializací zemědělství zmizely i kdysi hojné drobné venkovské stáje a chlévy s hovězím, vepřovým a skopovým dobytkem – pro člověka zdroj mraků otravného hmyzu, pro ptáky vítaného nadbytku hodnotné potravy.

Na městských i venkovských zahradách jsou dnes stále více perfektně střižené anglické trávníky a v zemědělské krajině perfektně střižené i sklízené a poté round-upem ošetřené lány. Pro lidské oko bez vědomí hlubších souvislostí možná radost pohledět, pro ptáky ovšem sovětská samoobsluha.

Ptáci proto z tohoto pohledu potřebují, nebo přinejmenším „ocení“ lidské dokrmování nejen v době, kdy kvůli sněhové pokrývce a mrazům nemají možnost vyhledávat v půdě semena ani hmyz, ale prakticky celoročně. Jenže kdy jste u nás zaznamenali teploty tak hluboko pod nulou, že zamrzly svrchní vrstvy půdy nebo dlouhodobě souvislou sněhovou pokrývku?

Argumentů je mnoho. První a snad nejdéle a nejčastěji zmiňovaný je ten, že pokud si ptáci zvyknou na pravidelný přísun potravy od lidí, mohou ztratit své přirozené instinkty – a jakmile pak (typicky s příchodem jara) je najednou krmítko prázdné, pojdou hlady. 

Tuto logicky vypadající tezi nepodporuje mnoho průkazných studií, spíše anekdotická pozorování, což zdůrazňují i propagátoři celoročního krmení, jimž by tento argument paradoxně mohl v propagaci jejich pohledu pomoci. 

To však na druhou stranu vůbec neznamená, že je to argument „mimo mísu“ – viz např. článek Jiřího Anderleho na ekolist.cz: „Dopady masového krmítkaření volně žijícího ptactva jsou tristní. Líní, překrmení, nemocní ptáci se stávají realitou našich sídel, proto zimní přikrmování ptáků berme odpovědně.“

Tím se dostáváme k dalšímu argumentu proti: krmení může vést k populační explozi některých druhů na úkor jiných, méně průbojných. Tento argument má daleko větší váhu, protože souboje různých druhů ptactva u dobře zásobených krmítek jsou rigorózně zdokumentovaný fakt. 

Předchozí video ukazuje poměrně neškodné hašteření stehlíků a zvonků. Ale mnohé souboje mohou být daleko krutější, nejen do krve, ale i o život. Krmítka jsou totiž jen dalším umělým lidským prvkem – malým bodem s koncentrovanou hojností potravy, na který by ptáci v přírodě jen těžko někde narazili.

Následující video ukazuje drastické záběry (naštěstí jen v nízkém rozlišení) – je na něm sýkora koňadra (anglicky „great tit“, česky tedy „velké ňadro“, ale je to podobnost čistě náhodná) u hromádky slunečnicových semen na sněhu, která si při souboji u ptačího krmelce s hojností potravy „vyřizuje účty“ s čečetkou zimní.

Nejde o náhodně zachycený ojedinělý jev – termín „zombie sýkorky“ (útoky tohoto druhu na jiné ptáky na krmítcích, jejich zabití a následné vyklování mozku, stejně tak útočí i na zimující netopýry) není mezi ornitology neznámý. Pozorován je ale především ve velmi tuhých zimách, kde mají ptáci všeobecně velkou nouzi i potravu.

Riziko krmítek coby uměle vytvořených meeting pointů spočívá daleko častěji v tom, že si zde ptáci předávají různé nakažlivé nemoci, ať již blízkým stykem tělo na tělo, k němuž v přírodě často nedochází (ptáci nejsou ani vnitrodruhově příliš „taktilní“ tvorové – dotyky se jim zkrátka nelíbí jako třeba savcům), nebo přímo servírovanou potravou, kterou kontaminují nejčastěji svými exkrementy, ale nákazu mohou přenášet i slinami – nejčastěji trichomonózu, salmonelózu či ptačí neštovice.

V neposlední řadě jde i o to, že dobře krmení ptáci lenivějí – podle některých studií dokonce natolik, že určité druhy rezignují na svůj tažný způsob života a zůstávají na jednom místě. Což o to, cestovat každý rok často nonstop mnoho dnů až týdnů přes půlku světa vyžaduje enormní energetický výdej a představuje značná rizika, ale na druhou stranu to může v dlouhodobé perspektivě znamenat i rozpad některých ptačích druhů.

Jenže vydatné přikrmování vede v době námluv a páření i k tomu, že se ptáci některých druhů místo této bohulibé aktivity věnují raději luxování krmítek, jiní mají naopak mláďata dříve než obvykle, každopádně to opět vede k vychýlení rovnováhy.

Ačkoli je to iluzorní pojem, nic takového jako stabilní rovnováha neexistuje, vše se dynamicky vyvíjí a mění – což je krásně vidět na vrabci, o němž se donedávna psalo, že jeho populace celosvětově vymírá. Jenže nebýt neolitické revoluce a dlouhých tisíciletí „obilného zemědělství“, nikdy by se populace tohoto malého ptáčka, původně domácího v oblasti úrodného půlměsíce, tak nerozrostla a neexpandovala po celém světě.

Jestli krmit pořád, nebo vůbec, vám tedy nakonec neporadíme. Pokud nevíte jak, pak raději vůbec, pokud ano, pak s rozmyslem vybírat období, místa i druh krmení, a hlavně to nepřehánět, jakkoli se vám může zdát, že čím víc krmení dáváte, tím víc ptáčků se k vám slétává (to je pravda) a tím víc jsou vám vděční za to, že jim pomáháte – což už pravda být vůbec nemusí.

Kromě toho, co už bylo řečeno o rizicích krmítek výše, totiž některým druhům možná pomáháte v jejich populačním úspěchu, jiným ale naopak škodíte – např. zatímco sýkora koňadra či modřinka díky tomu nevídaně prosperuje, sýkora babka se následkem soustavného přikrmování dokonce dostala seznam ohrožených druhů. 

Hlavní je si uvědomit, že krmením ptáků nepomáháte jim, ale hlavně sami sobě. Pocit (byť iluzorní), že se staráte o bezbranné tvory (ačkoli tihle prapotomci tyranosaurů zas tak bezbranní nejsou), vyvolává v těle pozitivní vibrace – přesněji řečeno dochází k tvorbě biochemických sloučenin jako dopamin, serotonin a oxytocin. 

Pokud chcete mít jistotu, že jen pro svůj dobrý pocit ptákům spíš neškodíte, než pomáháte, zkuste třeba vedle krmení přispět na projekty, které volně žijícímu ptactvu vytvářejí přirozené podmínky k životu, jako třeba Josefovské louky. Nebo si tam domluvit dobrovolnickou brigádu.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.