Snad nic není tak vrtkavé, nestálé a nepředvídatelné jako politika. Pro (stále ještě) první světovou velmoc, Spojené státy, to platí rovněž, v posledních letech víc než kdy dřív. Není lepší příklad než to, jak se Amerika, přesněji řečeno americká politika změnila během pouhého roku od bezprecedentního útoku zdivočelých příznivců bývalého prezidenta Donalda Trumpa na Kapitol (6. ledna 2021). Zatímco před rokem byl Trump největším vyvržencem v zemi (a podle mnoha komentářů i na světě), takže nástup „kultivovaného Bidena“ do Bílého domu kvitovali s povděkem či alespoň bez protestů i mnozí umírnění republikáni, dnes je většina obyvatel USA Bidenem těžce zklamána a Trump je nejen faktickým šéfem republikánů, ale i – v tuto dobu (jakkoli nechci předbíhat) – jejich nejpravděpodobnějším kandidátem do prezidentských voleb v roce 2024.
Jak se něco tak „naprosto nepravděpodobného“ mohlo stát? Na začátku „bodu obratu“ bylo to, že se Trump po událostech z 6. ledna 2021 (které tu nechci znovu rozebírat, protože jsou všeobecně dobře známé) lidsky ani politicky tak říkajíc „nesložil“, nerezignoval, díky (viděno tehdejšíma očima) poněkud překvapivé podpoře republikánských členů Sněmovny reprezentantů, a hlavně senátorů přestál již druhý pokus o impeachment, předal pokojně vládu Bidenovi a jeho lidem, stáhl se do ústraní a vyčkával. O tom, kdo přesně za jeho strategií po odchodu z úřadu prezidenta stojí (nejčastěji se spekuluje o jeho dceři Ivance a o jeho zeti Jaredu Kushnerovi), není úplně jasné, v každém případě je ale úspěšná – Trump je, lidově řečeno, v politickém slova smyslu zpátky.
Toto „politické vzkříšení“ není přirozeně pouze jeho zásluha (anebo zásluha jeho poradců, stratégů a imagemakerů), dost možná to dokonce není primárně vůbec jeho zásluha. Velký podíl na tom totiž mají stávající prezident Joe Biden a jeho administrativa, a to hned v několika ohledech, které se pokusím stručně shrnout, a potom se vrátím zpět k Trumpovi. Za prvé, Joe Biden je všechno jenom ne „akční hlava státu“. Ne že by to vzhledem k tomu, že už v Senátu patřil mezi „vyjednávače“ a „mistry kompromisu“ a s ohledem na jeho věk někdo předpokládal, že to ale bude až tak špatné (viz prezidentovy často komické tiskové konference, zmatečné vystupování, několik fyzických lapsů atd.), se přece jen ani mezi jeho stoupenci nečekalo. „Ospalý Joe“ (Sleepy Joe) je prostě starý unavený muž a v náročné funkci je to hodně znát.
Za druhé, jeden z pilířů Bidenovy „nové politiky“, tj. regulace přistěhovalectví do USA, nefunguje, hroutí se a fakticky tak stále platí Trumpův „vzkaz“ Mexičanům i obyvatelům dalších států Latinské Ameriky, aby „zůstali doma“ (Do Not Come!), jak se je snažila na své cestě po tomto kontinentu na základě Bidenových instrukcí (marně) přesvědčit viceprezidentka Kamala Harrisová (jejíž vztah s Bidenem je podle řady amerických médií, to jenom na pokraj, na „bodu mrazu“). „Žhavého“ tématu se navíc věcně i mediálně, což je nesmírně důležité, chopili republikáni, zejména texaský republikánský guvernér Greg Abbott (v úřadu od ledna 2015), který pokračuje ve stavbě chvalně i nechvalně (záleží na úhlu pohledu) proslulé „trumpovské“ zdi na náklady státu Texas a denně „usvědčuje“ Bidenovu administrativu z neschopnosti jeden z nejpalčivějších problémů Ameriky efektivně řešit.
