Svoboda: Dusno mezi Zemanem a Putinem obnažuje limity jejich vztahu | info.cz

Články odjinud

Svoboda: Dusno mezi Zemanem a Putinem obnažuje limity jejich vztahu

KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | Slova Miloše Zemana, který se v závěru uplynulého roku ostře postavil proti ruské interpretaci historie ze strany tamního ministerstva zahraničí, jsou pro někoho možná malým šokem. Prezident v reakci na prohlášení ruské diplomacie k srpnu 1968 oznámil, že zvažuje, že nepojede do Moskvy na oslavy 75 let od konce druhé světové války. Jak tuto roztržku číst a jaké motivy se za ní schovávají?

Základním momentem vztahu Ruska k Česku je fakt, že na nás jeho současná elita nazírá jako na prostor geopolitického boje, a to hlavně s USA. Ani Evropská unie v tomto není brána příliš vážně, spíše jen někteří její členové, jmenovitě Německo. Názory českého politika – a to včetně prezidenta – Rusko zajímají jen dokud jsou pro ně nějak využitelné. A i poté si Moskva vybírá, co se jí zrovna hodí. Když tedy Zeman v roce 2017 mluvil o příslušnosti Krymu k Rusku jako o fait accompli (tedy jako o hotové věci, kterou už sotva něco změní), ruská oficiální média to s nadšením opakovala. Nijak výrazněji už ale nerozepisovala, že se prezident zároveň zmínil o anexi, tedy o nezákonném obsazení daného území. Zeman byl nehledě na to vynášen do nebes jako největší přítel Ruska. Jeho účast na oslavách sedmdesáti let od konce Velké vlastenecké války, byť se rozumně vyhnul účasti na vojenské přehlídce, také neušla pozornosti tamních médií…

Spor o 21. srpen 1968
Ruské ministerstvo zahraničí se ohradilo proti záměru zařadit 21. srpen mezi významné dny jako památku obětí okupace z roku 1968. Varovalo, že toto rozhodnutí nepřispěje ke spolupráci mezi oběma státy. Zeman to v rozhovoru pro Parlamentní listy označil za „absolutní drzost“ a zmínil, že kvůli tomu rozmýšlí, zda jet do Moskvy na oslavu 75. výročí vítězství v druhé světové válce, kam jej prezident Putin pozval.

Prezidentovi ve výsledku bylo dovoleno víc než ostatním. Když se v roce 2017 na stránkách armádního deníku Zvezda objevil článek o Pražskému jaru opakující všechny bláboly sovětské propagandy, Miloš Zeman „vynadal“ premiéru Dmitriji Medveděvovi, který se mu ještě omluvil. Jen těžko si lze představit, že by něco podobného udělal, pokud by českého prezidenta nepotřeboval. Můžeme jen spekulovat, ale pravděpodobnější reakcí tehdy byla odpověď, že v Rusku je svoboda slova a že ani premiér do ní nemůže zasahovat. Upřímně, článek nebyl ani zdaleka ojedinělý, podobný „skvost“ už předtím vypustila i ruská televize pod názvem „Varšavská smlouva: odtajněné stránky“. Řeči o tom, že šlo o záchranu před třetí světovou válkou s významnými narážkami na údajné „archivní dokumenty“, ke kterým ale nikdo nemá přístup, lze zaslechnout i v odborných kruzích. Na druhou stranu, český prezident jen stěží může podobný výklad okupace vlastní země přijmout.

Právě historie je v současném Rusku hlavním a asi i jediným ideologickým tmelem. Stát prosazuje jediné možné vidění minulosti, a to hlavně prostřednictvím televizí a populární kultury vůbec. Z Velké vlastenecké války se stala posedlost a jakékoli zpochybnění pozitivního obrazu Sovětského svazu je trestáno, a to včetně vězení. Podobná posedlost se postupně přesunula na celé sovětské dějiny. Součástí toho je i omlouvání invaze do Československa s pomocí mýtů o fašistických spiknutích, skladech zbraní a kulometech střílejících po sovětských vojácích. Rusko si uzurpuje právo interpretovat prakticky cokoli, co se jen lehce Sovětského svazu dotklo. Vzniká naprosto paradoxní situace, kdy na jednu stranu požaduje, aby Rusové měli monopol na výklad druhé světové války na východ od Labe, protože jejich otcové a dědové osvobodili Evropu od nacismu, na druhou stranu se ale tváří, že nemá nic společného se Sovětským svazem.

I proto se pustilo do nesmyslného boje s radnicí Prahy 6 či řeporyjským starostou Pavlem Novotným. I televizní vystoupení Novotného jako by reflektovalo odlišnost pohledů. Pro velkou část Čechů šlo o švejkovské zesměšnění tupé ruské propagandy (a nutno říci, že výkon moderátorky Olgy Skabejevy byl skutečně slabý), viděno ruský pohledem to ale bylo vystoupení šílence, který chválí vlasovce. Zajímavé přitom je, že se smířlivě k vlasovcům či jejich pomníku vyslovil i prezident Zeman.

Důvodů, proč se může zdát, že idyla přátelství mezi Ruskem a českým prezidentem skončila, je mnoho. Základním ale bude prostě fakt, že nikdy až o takové přátelství nešlo. Pro Miloše Zemana bylo Rusko pragmatickou volbou, kdy mohl ukázat svoji podporu tuzemského průmyslu a snahu o hledání nových trhů. Svoji vůči Moskvě přátelskou politiku tak prezentuje jako neideologickou, zaměřenou čistě na české zájmy. Pro Rusko šlo o zájmy v podobě snahy o narušení sankčního režimu (proti kterému se Miloš Zeman staví) a také, v neposlední řadě o podporu ruského zájmu o dostavbu Dukovan a Temelína. Zprávy o prodeji podniku Škoda JS z ruských rukou do rukou Korejců, které se objevily v prosinci loňského roku, mohou ukazovat na opadnutí zájmu ze strany Moskvy, ačkoli je to samozřejmě jen spekulace.

Dalším dílkem do této mozaiky je skutečnost, že pro přehlídku u příležitosti 75 let od konce velké vlastenecké války se rýsuje účast francouzského prezidenta Emmanuela Macrona či amerického prezidenta Donalda Trumpa, což by byly „trofeje“ výrazně hodnotnější. To samozřejmě nebránilo tomu, aby Vladimir Putin Miloše Zemana do Moskvy zdvořilostně pozval, ale při odmítnutí se mu svět rozhodně nezhroutí. A nakonec by mohlo jít o vítanou možnost zahrát uražené.

 
 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud