Svoboda: Rusko se přepočítalo s cenami ropy. Putin může obětovat šéfa Rosněfti Sečina

Karel Svoboda

30. 03. 2020 • 08:00

KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | Jak se zdá, cenová válka se Saúdskou Arábií je pro Rusko ještě dražší, než se očekávalo. Původní kalkulace, kterou ostatně v nedávném rozhovoru potvrdil i šéf Rosněfti Igor Sečin, že se podaří vrátit ceny ropy k 60 dolarům za barel, bere do značné míry zasvé. Sečin předpokládal, že současná situace zlikviduje americké těžaře z břidlic a umožní tak navýšení cen. Situace se nicméně rozvinula tak, že američtí těžaři, i kdyby vyhlásili bankrot, nebudou hlavním faktorem. Tím je v současné době stagnující poptávka po ropě v Evropě v souvislosti s koronakrizí, a také stále vysoká těžba ze strany Saúdské Arábie. Prakticky jediným kupcem ropy nad rámec standardní spotřeby je v současné době Čína, která si s vysokou mírou pravděpodobnosti doplňuje své strategické zásoby.

Putinův režim je silně personifikovaný, kdy za každou oblast zodpovídá jeden člověk. Ropný průmysl dostal do své působnosti právě Igor Sečin, byť ministrem energetiky je Alexandr Novak. Právě Sečin prosadil odchod z březnového jednání s OPEC+. Příznačné přitom je, že ostatní ropné společnosti a další činitelé v ruské energetice o taktice v průběhu jednání mlčeli.

Sečin nemá zrovna pověst člověka, který by nesouhlas se svými názory bral za přínos k jejich zpřesnění. Sám Novak po saúdské reakci raději během jednání s Vladimirem Putinem tvrdil, že jednání smetli pod stůl nikoli Rusové, ale Saúdové. Zároveň ale nikdo nepochyboval, že takové tvrzení bylo spíše omluvou pro nastalou situaci. S tak silným propadem prostě ani Sečin, ani Novak nepočítali. Pochopitelně, s koronavirem, respektive s dopady opatření proti jeho šíření, už prostě ani počítat nemohli.

Není to přitom první Sečinův velmi sporný krok. Úzké propojení s Venezuelou, kde Nicólas Maduro čelil krizi ještě předtím, než vůbec nějaký virus na ropné trhy dorazil, působí problémy ještě nyní. Rusko se od Venezuely postupně odklání a ta se stále více spoléhá na Čínu, nicméně už jen to, že je Sečin svojí nerozvážností zatáhl do problémů, lze vnímat jako chybu. Sázka na autoritáře se prostě v tomto případě stala spíše pastí. Přičíst se mu dají i sporné operace v případě privatizace Bašněfti či životní styl, jehož náklady mnohonásobně převyšují doložené příjmy. Ne, že by v tom byl Sečin sám, ale ve chvíli, kdy bude potřeba se ho zbavit, může dojít i na takový argument.   

V ropné oblasti jsou odhady budoucího vývoje naprosto zásadním faktorem, který rozhoduje o úspěchu či neúspěchu. Zároveň jde ale o extrémně těžce předvídatelnou věc. Rusko přitom, podobně jako Sečin, udělalo už jednu zásadní chybu, když nedocenilo význam těžby z takzvaných nekonvenčních zdrojů energetických surovin, nejznáměji ropy a plynu z břidlic, ale nejen jich.

Ty sice v Evropě reálně těžit nejdou, protože i přes to, že se v ní nacházejí některá slibná ložiska, působí klasický problém NIMBY (podle anglického „not in my backyard“ – ne na mém dvorku, pozn. red.), kdy sice existuje shoda, že by bylo dobré těžit, ale nikdo těžbu na svém území nechce. Ruští představitelé o nich mluvili jako o pouhé okrajové záležitosti, kdy kromě jiného chystali trvalé dodávky do USA. Skutečnost pak byla taková, že se dovozy ropy i zemního plynu zúžily na minimum, závislé na momentální situaci na trhu.

Sečin ve svém kalkulu počítá také se současným stavem jako čistě dočasným. Do úvahy přitom nebere hned několik faktorů, které jeho počty mohou zhatit, a to jak dlouhodobých, tak i krátkodobých. Není ani zdaleka jisté, že se, až odezní koronakrize, vrátí poptávka po ropě do původních hodnot. Rozvoj alternativních paliv a obecně zdrojů energií může představovat dlouhodobý vliv. K tomu se navíc přidají i ty dlouhodobé.

Proti tomu bude hrát ještě současný přebytek surovin na trhu, který, i přes výpadek v těžbě některých zemí (Libye, Venezuela, Írán) snižoval ceny ropy už před ropným soupeřením Saúdské Arábie a Ruska. I když cenová válka skončí, nemusí to nutně znamenat růst cen až k hodnotám kolem 60 dolarů za barel.

Naproti tomu je předpoklad, že cenová válka bude nejvíc bolet americké těžaře, poměrně přesný. Už nyní se ozývají z USA hlasy, že by měly Spojené státy vstoupit do jednání mezi oběma stranami jako prostředník. Nicméně i to má své limity. USA jsou schopné své těžaře podpořit, navíc ani bankrot neznamená definitivní konec. Jakmile se tak ceny případně zotaví, těžaři se vrátí zpátky na trh. Čili, i když se předpoklad vyplní, nelze čekat, že se těžařů z břidlic zbaví jednou provždy.

Ropná válka se Saúdy přišla pro Rusko, ale i pro ostatní producenty energetických surovin v možná nejnevhodnější dobu. Sama koronakrize by přinesla pád cen, ale takto se efekt ještě zvýraznil. V krátkodobé perspektivě jsou vyhlídky na jejich zotavení mizivé. Dokonce ani dohoda mezi Saúdskou Arábií a Ruskem by skok cen k předkrizovým hodnotám nepřinesla.

Navíc Sečin, potažmo Rusko, by muselo přiznat, že odejít z jednání byla chyba. A to se zvláště u Sečina nedá čekat. Dá se jen spekulovat, jestli s ním nedojde Putinovi trpělivost, zvláště když zatáhl zemi do ropné války ve chvíli, kdy hrozily enormní náklady na podporu ekonomiky.

Rusko je sice relativně dobře zabezpečeno rezervami z předchozích let, ale šéf Rosněfti tím přece jenom vedení státu situaci neulehčil. Na druhou stranu, jeho pozice je prozatím vnímana jako velmi silná, navíc loajalita se v Kremlu stále hodnotí o něco výše než schopnosti. Otázkou ale bude, jak dlouho bude možné chyby a přehmaty, které stojí státní kasu zbytečné peníze, tolerovat.   

SDÍLET