V módě je budování „bezuhlíkového světa“ za každou cenu. Panika z klimatické změny ale zastiňuje mnohem větší hrozbu pro naši budoucnost

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Téměř den co den jsme útrpnými svědky toho, jak se (nejen) u nás krok po krůčku vytrácejí z ekonomiky tržní principy, jak spontánně či vynuceně mizí důvěra v normální tržní mechanismy a v přínosy svobodného podnikání. To jde v tuzemsku ruku v ruce s rezignací na národohospodářskou zodpovědnost, která tu – i když se to tak vždy nemuselo jevit – přežívala navzdory zásadním změnám vlád po zhruba 30 let. Stát nyní na úkor trhu posílil natolik, že by dnešnímu vývoji v době vzniku samostatné ČR nikdo nevěřil.

Situace zašla tak daleko, že jsou veřejnosti zcela vážně zjevovány ministerské plány, jako je třeba úsilí o zajištění potravinové soběstačnosti Česka, což bylo oznámeno jako jeden z nosných záměrů nastupujícího lidoveckého ministra zemědělství Marka Výborného. Vytyčování cíle na potravinovou soběstačnost dokazuje, že výhody trhu a s ním přímo souvisejícího mezinárodního obchodu jsou zapomínány a zahalovány do temného mraku nedůvěry.

Nejde o to podsouvat vládě či ministrovi záměr uzavírat naši ekonomiku před světem. Tak destruktivní myšlenky, doufejme, nikdo z politiků nemá. Ostatně, EU má stále formálně zakotveny čtyři základní svobody (volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu) a Česko je součástí společného unijního trhu. Jde spíše o důkaz postupné, ale čím dál zřejmější ztráty důvěry v tržní mechanismy; a v tomto případě i v možnost existence volného obchodu, který by spontánně dokázal zajistit dostatek produktů poptávaných tuzemskými spotřebiteli. 

Pokud si státy v tom či onom odvětví budou chtít zajišťovat soběstačnost, pak se tak trochu začnou podobat například předlistopadovému Československu, které za tržním Západem zaostávalo v oblasti kvality a nabídky zboží zhruba o čtyři desetiletí, když lehce nadsadíme.

sinfin.digital