Vláda hospodaří podle trhacího kalendáře. Nic víc jí ze státního rozpočtu nezbylo

Martin Maňák

09. 06. 2020 • 19:00

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Další velká bolest je tu. Je to enormní zadlužování státu, které jako téma střídá odeznívající koronavirus. Ministryně financí Alena Schillerová (ANO) potvrdila, že chce ještě víc prohloubit deficit letošního státního rozpočtu – až na 500 miliard korun. A s „velkými“ schodky počítá i do dalších let. Zarážející jsou nejen ta čísla, ale i způsob, jakým vláda zachází se samotným zákonem o státním rozpočtu. 

 

Vláda si ve stínu pandemie nechala rozpočet na letošní rok už dvakrát novelizovat. Jinými slovy nechala si zlegalizovat podstatně vyšší deficit, než byl ten původně plánovaný a loni řádně schválený (minus 40 miliard). Nejdříve poslanci vládě přiklepli zvýšení na 200 miliard, krátce nato na 300 miliard a sotva se tak stalo, začala ministryně operovat s již zmíněným půl bilionem korun. Aby nedošlo k mýlce, řeč je stále ještě o rozpočtu pro letošní rok, nikoliv o plánech na rok příští.

Najevo mezitím vyšla další Jobova zvěst: schodek letošního státního rozpočtu vystoupal v květnu na rekordních 157,4 miliardy korun, což je nejhorší výsledek od vzniku České republiky. Daňové příjmy státní pokladny klesají a vláda současně zvyšuje výdaje na dotační a sociální přerozdělování ve snaze kompenzovat dopady pandemie, respektive dopady opatření, kterými sama umrtvila ekonomiku.

Samotné navýšení deficitu na 500 miliard je radikální krok, který je umocňován zarážejícím „tichem po pěšině“ – i z opozičního tábora lze tu a tam zaslechnout shovívavé výroky. Přitom už 300 miliard korun deficitu byla porce, kterou budoucí daňoví poplatníci budou těžko trávit. Půl bilionu je ovšem nálož, která (v kumulaci s dalšími zamýšlenými deficity) může rozmetat zárodky čehokoliv pozitivního. Někdejší deficitový „antirekord“ ministra financí Kalouska v dobách globální ekonomické krize (2009) ve výši 192 miliard se proti aktuálnímu vývoji jeví jako malichernost…

Ano, Babišova vláda je v rozpočtovém průšvihu částečně (!) nevinně. Bezprecedentní ekonomický propad a vynucené navyšování deficitu pochopitelně nebyly jejím cílem. I kdyby čelila koronaviru sebedokonaleji, propadu ekonomiky by nezabránila. Česko bylo a je součástí propojeného světa, jenž se ocitl v pandemické kleci, která globálně bránila obchodu, turismu nebo pohostinství. Ovšem kabinet mohl být v řadě ohledů méně restriktivní, čímž by zmírnil ekonomický náraz. Deficit se nemusel nafukovat do vesmírných dimenzí. To si dnes zjevně uvědomuje i předseda vlády, který prohlásil, že plošné omezení ekonomiky už nikdy (jeho) vláda nezavede. Další podobná restriktivní vlna by zkrátka mohla vést k totálnímu finančnímu krachu státu.

Stejně šokující jako výbušný rozměr nově navrhovaného rozpočtového schodku je mechanismus průběžných novel zákona o státním rozpočtu. Z tohoto zákona se tak stává cosi jako trhací kalendář, když je dodatečně ohýbán doslova každý měsíc. Vláda už neřídí finance tak, aby vyhověla zákonu, nýbrž upravuje zákon tak, aby vyhověl vychýlené realitě, čímž se poněkud absurdně zatemňuje podstata zákonů jako takových. Jejich smyslem je přece dodržování, nikoliv dodatečné úpravy na základě toho, že je někdo není schopen, či dokonce ochoten respektovat. Státní rozpočet byl doposud považován za pevný plán stojící na betonových základech, které se nyní zhroutily. Přestává dávat smysl schvalovat – mnohdy v ukrutných porodních bolestech – zákon o státním rozpočtu na konci roku předchozího, když může být „v účetním roce“ kdykoliv a jakkoliv měněn dle potřeb exekutivy… 

Ale vraťme se na závěr k připravovanému nafouknutí deficitu. Stát nemohl nereagovat. Vládní drakonická opatření omezila zdravotní dopady viru, ale přinesla nevyhnutelný důsledek v podobě ekonomické rány. Zásadní problém je v tom, jak vláda hospodařila v předchozích letech. Nemyslela na budoucnost. Nafukovala stát, jeho výdaje a nároky všemožných zaměstnaneckých a zájmových skupin. Zvyšovala administrativu a přitvrzovala v regulacích byznysu, čímž umrtvovala potenciál a výkonnost podnikatelů. Pod vlivem dotační euronabídky vytvářela další a další příležitosti k přerozdělování peněz, jejichž příval se zdál být nekonečný. V ekonomicky zlatých časech nešetřila a nevytvářela rezervy na horší časy. Přefoukla nároky na státní rozpočet.

Kolem a kolem, politici si naplno vychutnávali krátkozrakých možností systému, který svádí k tomu řešit jakýkoliv problém přeléváním peněz a umožňuje žít na dluh. Je to fakticky unikátní „zázračný“ stroj. Ale jen do okamžiku, kdy se zadře a přijde krach. Poraženým jsou a vždy budou daňoví poplatníci – občané, kteří v důsledku přijdou o peníze či jejich skutečnou hodnotu.

 

SDÍLET