KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Zatímco se v posledních dnech odehrávala politická bitva o prodloužení nouzového stavu, koalice hýřila nápady na utrácení dalších – jak jinak než cizích či půjčených – peněz. To vše v době, kdy pandemie neustupuje, lockdown bolí a volby se blíží. Pověstnou otázkou za milion v této situaci je, kde brát peníze na nejrůznější opatření, náhrady škod a zdravotní náklady, když příjmy státu klesají a výdaje rostou?
Vláda zvyšuje kompenzační bonus podnikatelům z pětistovky na tisícovku a zaměstnavatelé mají dostávat pětistovku pro každého zaměstnance. Ve sněmovně čeká na schválení „věčný“ kurzarbeit, tedy hrazení výplat v soukromých firmách z erárního. Plánuje se speciální nemocenská dávka – „Izolačka“ – jako odměna pro ty, kdo budou respektovat pravidla a zůstanou v nařízené karanténě. Ministerstvo průmyslu hledá „nové formy“ podnikatelských kompenzací, když celou řadu programů s covidem v názvu má postupně nahradit jediný a vyplácená podpora se má počítat z prokázaných nákladů... To je několik případů z posledních dnů. Zřejmá je snaha vykazovat aktivitu, kterou ministři můžou veřejně „prodat“.
Náklady na kompenzace a na doposud nepřesvědčivý boj s koronavirem rostou. Kde na to vzít, když se díra ve státní pokladně zvětšuje? Kompenzace nejsou dotace (tedy účelové přilepšení vyvoleným), které lze bez mrknutí oka zrušit. Kompenzace jsou spravedlivá náhrada státem (a samozřejmě koronavirem) způsobených škod.
Pomiňme teď záchranu z „dluhových nebes“, tedy dvacetibilionový krizový fond EU tvořený výhradně vypůjčenými penězi, jenž představuje zvláštní případ sám o sobě. Vláda se zkrátka snaží vytvářet dojem, že si naléhavou nutnost kompenzací všem poškozeným uvědomuje. Uvědomuje si ale stejně i negativní dopady zvoleného „dluhového“ způsobu financování? Ten až příliš dává vzpomenout na rčení „po nás potopa“.
Je jasné, že všemožná bonusová a kompenzační opatření vyžadují mimořádné výdaje. Jenže příjmy vlády klesají (oproti původnímu rozpočtu se příjmy z daní a pojistného loni propadly o téměř 150 miliard korun) a výdaje vlády abnormálně rostou, loni o 291,2 miliardy korun. Fatální problém je v tom, že stát se nedokáže uskrovnit.
Nejsme jediní
Za zmínku stojí, jak se s podobným svízelem (neočekávaný koronavirový výpadek příjmů v kombinaci s vysokými výdaji) potýkají jinde. Objevují se snahy využít situaci k daňovému trestání těch nejúspěšnějších, respektive nejmajetnějších. Například ve Velké Británii se diskutuje o mimořádném zdanění firem z oblasti e-commerce, jež prý během koronakrize „příliš" vydělaly, tedy dosáhly údajně „excesivních pandemických zisků“. Přitom, tyto „excesivní“ firmy neprovedly nic nekalého. Virus a následná opatření vytvořily příležitost a část firem z toho (kouzlem nechtěného) obchodně žije díky vyšší poptávce zákazníků.
Jak typické: stát čelí nečekanému ekonomickému propadu, ale neumí začít sám u sebe. Vždy hledá jiné obětní beránky, typicky ve formě trestání těch nejúspěšnějších, se všemi z toho plynoucími negativními důsledky. Jak asi může dopadnout společnost, potažmo ekonomika, kde úspěšní jsou trestáni a neúspěšní odměňováni? Pamětníci reálného socialismu to vědí naprosto přesně…
Prozatímním „zlatým hřebem“ tahání peněz z kapes těch, co se „provinili“ svým bohatstvím, je Argentina. Tam vstoupila v platnost jednorázová daň uvalená na skupinu nejbohatších obyvatel (dopadnout má na zhruba 12 tisíc lidí). Z výtěžku daně se mají hradit výdaje na boj s pandemií. Brát nárazově bohatším, ale nesnažit se zároveň o jiná systémovější řešení, je slepá ulička. Ostatně, Argentina jako chronicky krachující stát může jen těžko být vzorem národohospodářské politiky...
Čeští Švejkové
V tuzemsku na to politici jdou typickou „českou“ cestou: nehledají skutečné řešení podstaty problému. Zkouší mezeru mezi příjmy a výdaji „ošvejkovat“, tedy obelstít tak, aby se průšvih oddálil a vypadal navenek jako vyřešený. Neexistuje politická odvaha začít snižovat bující státní výdaje. Naštěstí tu zatím chybí i odvaha brát více těm majetnějším, i když i takové tendence se už projevily – viz zavedení určité daňové progrese po zrušení superhrubé mzdy. Zuřivý daňový hon na zámožné obyvatele však v Česku zatím asi nehrozí. Už jen proto, že v čele vlády stojí miliardář Andrej Babiš. Jeho vláda se tváří, jako by se nechumelilo, a padá dál do propasti tažena věčně expandujícím státem, namísto snahy o jeho redukci, seškrtání zbytných agend a snížení vlastních výdajů. Přitom čelí drtivé ekonomické krizi, třebaže propad ekonomiky byl vloni mírnější, než se předpokládalo.
Z tohoto sevření se nelze vyvléct pod klamně potěmkinovským sloganem o „proinvestování se z krize“. Vládní výdaje nemají v drtivé většině charakter investic, je to jen dluhové projídání budoucnosti formou univerzální expanze spotřeby. K prosperitě se ve skutečnosti nelze „prodlužit“. Již zmiňovaná věčně krachující Argentina by o tom mohla dlouze vyprávět. Jediným udržitelným způsobem financování krizových důsledků pandemické pohromy je cesta řádného hospodáře. Tedy účelné zeštíhlování státu a snižování zbytných nákladů tak, aby na kompenzace zbyly reálné peníze, nikoliv ohromující dluhová numera, které si vláda půjčuje z budoucnosti.
Pandemie-nepandemie, ruka státu se před volbami opět stává štědřejší. Víra v užitečnost a v přínosy rozpočtového předlužování se stává novým náboženstvím. Neblahý výsledek už vidíme v rovině makroekonomické, když míra zadlužení (podíl vládního dluhu k HDP) má letos vzrůst z loňských zhruba 38 % na více než 43 %, a pak na téměř 47 % v roce 2022, což je znatelný skok k horší budoucnosti.
Ekonomické zákonitosti nelze obelstít, ani opít dluhovým rohlíkem. Pokud politici nenajdou odvahu zastavit výdajové hýření formou redukce státu, bude hůř ekonomice, a tedy nám všem; s výjimkou těch, kdo jsou napojeni na veřejné zdroje, a těch, kdo si dokáží udržet dotační toky z národních či unijních „zdrojů“, tedy z kapes ostatních.
