Články odjinud

Západní řešení migrace z Afriky naráží na špatné africké vlády. Komentář Martina Maňáka

Západní řešení migrace z Afriky naráží na špatné africké vlády. Komentář Martina Maňáka

Vyhošťování delikventních migrantů z Dánska na ostrov Lindholm je důkazem toho, že migrační krize v Evropě nekončí ani náhodou. Výbušnost tématu se sice zmírňuje, neboť si obyvatelstvo na novou situaci zvyká. Migranti ovšem dále přicházejí a s tím se objevují i další nápady na řešení problému. Návrh německého pověřence pro Afriku budovat na „černém kontinentu“ Západem řízená prosperující města poukázal na primární příčiny exodu z Afriky, jež tkví v neutěšené tamní situaci, respektive špatné činnosti afrických států a vlád, které jsou za útěk obyvatelstva zodpovědné.

Podle konceptu Güntera Nookeho, jehož pověřila kancléřka Merkelová, by Západ na africkém kontinentu budoval a sám také řídil nová „superměsta“. Tím by se měl nastartovat ekonomický růst, jež by eliminoval negativní faktory, které dnes mnoho Afričanů nutí k emigraci.

Nepřekvapuje, že tento koncept narazil na politickou nevraživost v „místě určení“ – afričtí představitelé mu vyčetli, že chce opět zavádět kolonialismus. Návrh je přitom rozumný a dává šanci na reálné zlepšení situace. Ta je obecně velmi špatná a má se dále zhoršovat.

Shrňme si dostupná fakta a prognózy. Migrační krize se začala stupňovat v roce 2014, kdy na starý kontinent dorazilo 216 054 uprchlíků. Rok 2015 pak do Evropy přinesl neuvěřitelných 1 015 078 migrantů. V roce 2016 přišlo či připlulo celkem 362 753 migrantů a v tom loňském plných 172 301 migrantů. Za letošek to zřejmě bude o něco méně: oficiální zdroje k 6. prosinci uvádějí celkem 113 tisíc osob.

Čísla zahrnují nejenom lidi z afrických zemí, ale i Syřany, Afghánce či Iráčany. Pokud jde čistě o migraci z Afriky, k jejímuž řešení se vztahuje návrh pověřence kancléřky Merkelové, ta představuje doslova časovanou bombu. Nejvíce uprchlíků a migrantů z Afriky proudí do Evropy ze zemí, jako Nigérie, Eritrea, Jihoafrická republika, Somálsko, Senegal, Ghana, Angola, Keňa či Kongo.

Podle studie posvěcené Evropskou komisí dnes odchází z rodné země zhruba 1,4 milionu Afričanů ročně. Pochopitelně, část z nich se stěhuje „jen“ v rámci kontinentu a ne všichni z těch, kdo emigrují pryč z Afriky, utíkají do Evropy.

Experti očekávají, že do roku 2050 (tedy během nějakých 30 let) se toto číslo zvýší na 2,8 až 3,5 milionu lidí ročně. Předpokládá se, že z tohoto počtu se pak zhruba 40 % Afričanů (tedy 1,12 až 1,4 milionu osob ročně) vydá směr Evropa… Což není málo. Výrazně to převyšuje „rekordně“ tvrdou realitu roku 2015. Pochopitelně, jde zatím pouze o demografickou prognózu. Tento trend ještě stále lze změnit, tzn. zmírnit, navzdory populační explozi, kterou Afrika zažívá.

I hledají se proto různá řešení. Aktivitu vyvíjejí předáci EU, kterým veřejnost v řadě zemí vysílá skrze výsledky voleb kritické signály za to, že Komise příliv migrantů do Evropy nezvládla a nezvládá.

Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker již před časem představil nový program, jehož cílem je vytvořit v Africe 10 milionů nových pracovních míst během pěti let. Jeho součástí by měly být soukromé i vládní investice ve výši 44 miliard eur. Afričtí lídři ovšem dávají jasně najevo, že to nebude dostačující. Uvádí se, že rozdíl mezi tím, kolik prostředků Afrika dostává a kolik by skutečně potřebovala, se pohybuje na úrovni 2 bilionů eur (cca 52 bilionů Kč)…

Je jasné, a bude to ještě zmíněno dále, že lití peněz do Afriky sice není úplně zbytečné (odhlédneme-li od kritéria efektivity z pohledu daňových poplatníků v EU), ale tak trochu připomíná snahu o zavlažování Sahary konvemi s vodou...

I politici EU si postupně uvědomili, že nestačí chránit vnější hranici Unie (což se jim navíc skoro vůbec nedaří) a šermovat investicemi, jež končí bůhví kde. Čím dál intenzivněji se proto hovoří (zdůrazněme: hovoří) o efektivnějších řešeních přímo na území Afriky. Mimo jiné i náš premiér Babiš propaguje plán na vytváření záchytných centrech pro migranty na území severní Afriky.

Takové opatření může mít pozitivní efekty při zpomalování tempa migrace a její živelnosti. Nijak však neřeší příčiny masové migrace. Zoufalé Afričany nemohou záchytná centra odradit od úmyslu vydat se na cestu do sociálního ráje s názvem Evropa. Navíc, afričtí představitelé zatím plány Západu na budování záchytných středisek odmítají…

Existují i podstatně odvážnější nápady, jak čelit migračnímu problému. Důkazem je zmiňovaný příklad dánského ostrova Lindholm pro vyhoštěné migranty, kteří páchali kriminální činy. Idea usídlování (či přesněji „odklánění“) přicházejících migrantů na odlehlé ostrovy po vzoru Austrálie má ovšem delší historii. O této variantě již kdysi hovořil i prezident Miloš Zeman. Vzhledem k tomu, že tento koncept přináší (nikoliv bez kontroverzí) Austrálii určité plody, nelze jej považovat za špatný. Nezdá se ale, že by byl z hlediska Evropy a jejích poltických představitelů průchozí.

Navíc, taková uprchlická ghetta vytvářená „v moři nikoho“ neřeší příčiny migrace z Afriky. Pro Afričany by život v táborech na ostrovech poblíž Evropy byl asi jen sotva lákadlem. Ostatně, v určité podobě se „migrační ostrovy“ jako dočasné řešení už aplikují v praxi – viz například řecký Lesbos. Výsledkem jsou potyčky s místními obyvateli a revoluční nálady migrantů. Tedy nic přínosného, natož atraktivního pro samotné běžence.

Vzhledem k uvedenému se jako zdaleka nejrozumnější jeví již zmiňovaný návrh pověřence kancléřky Merkelové pro Afriku, Güntera Nookeho. Západem budovaná a řízená města přímo v Africe – pokud by se je povedlo přivést k prosperitě, což není automatické – by se mohla stát motorem ekonomického růstu a současně pozitivním signálem pro africké obyvatelstvo, že za lepším životem už není nutné utíkat do Evropy.

Podle Nookeho konceptu by africká země vždy část území pronajala západnímu státu či mezinárodní organizaci typu Světové banky, kteří by na vymezeném africkém území mohly pod dobu 50 let svobodně stavět a podnikat podle vlastních pravidel a se svým managementem. S tím, že většinu pracovníků v nových „superměstech“ by tvořili Afričané.

Tento plán neřeší důsledky („jak s migranty naložit v Evropě?“), ale jde k jádru věci, tedy k samotným příčinám migrace. Jeho cílem je trvale a důvěryhodně zlepšit podmínky v Africe, což je jediná reálná cesta, jak zabránit masovému odlivu obyvatelstva. Nikdo však nedokáže spolehlivě říci, zda by tato idea – se všemi slibovanými přínosy – byla prakticky realizovatelná, i kdyby se jí dostalo všeobecné podpory a to i zevnitř problematického kontinentu.

Ale tu nemá a jen těžko ji získá. Africkým představitelům tento plán připomíná návrat kolonialismu. Ano, z formálního hlediska africké státy už dávno nejsou koloniemi. Jenže namísto toho se Afrika stává surovinovým přívěškem vyspělejšího světa… a migračním přívěškem Evropy (což se netýká větší část zemí Maghrebu ani Egypta či některých dalších). Nemluvě o tom, že nelichotivým žebříčkům nejchudších zemí světa dnes vždy „spolehlivě“ dominují právě africké státy…

Je tedy otázkou, o co dnes Africe, respektive jejím poltickým reprezentacím vlastně jde: zda o zachování vlastních pozic a celkového status quo, nebo o zlepšení života velké části Afričanů. Copak je ekonomické zaostávání a závislost na Číně či Západu pro obyvatele Afriky lepší, než přirozený ekonomický rozvoj vlastního kontinentu, dosahovaný za cenu těsnější spolupráce s evropskými státy? Tedy se státy Západu, který je pro velkou část Afričanů „zemí vysněnou“?

Probíhající migrační exodus Afričanů odpovídá poměrně jasně. Velká část obyvatel Afriky preferuje západní řešení, pro které „volí nohama“, tedy snahou o emigraci směr Západ.

Afričtí političtí šéfové svou zatvrzelou hrdostí a odmítáním skutečného řešení (jakkoliv odvážně, potažmo kontroverzně se jeví) opovrhují skutečnými zájmy obyvatel. Mnohým vládcům zřejmě vyhovuje dnešní stav, kdy většina států Afriky patří mezi rozvojové země.

Na základě toho lze totiž do nekonečna udržovat penězovody proudící z vyspělého světa. Pro africké vlády je nepochybně výhodnější a politicky jednodušší se podílet (a profitovat) na čerpání západních peněz, než usilovat o interní systémovou změnu, která by vedla k celkovému obratu a tedy k ekonomickému rozvoji Afriky.

Když už nic, Nookeho koncept západních superměst v Africe poukázal na hlavní viníky migrační krize. Těmi totiž nejsou šéfové Evropské komise či Angela Merkelová. Skutečnými viníky jsou vlády afrických zemí a tamní režimy, které (čest výjimkám!) nedokáží vytvářet podmínky k ekonomickému rozvoji a k růstu životní úrovně afrického obyvatelstva.

Ač se to komu líbí či nelíbí, fundamentálním řešením migrace je co nejrychlejší zlepšení ekonomického, právního a obecně politického prostředí v Africe. A k tomu je zjevně nutné přímé zapojení západního (alternativně čínského) světa do rozvoje a správy věcí veřejných. Čekání na čistě domácí, tedy vnitroafrické ekonomicko-společenské vzepětí, je beznadějnější, než čekání na zázrak.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud