Pražské ohavnosti: Bolševici jsou stále mezi námi. Nebydlíte náhodou v „rudé” ulici?

KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO | Když byla před několika měsíci přejmenována pražská Koněvova ulice, iniciátoři změny se poplácali po ramenou, jaký kus práce se jim zdařil. Jenže kauza Koněv byla jen dalším důkazem toho, jak v závažných tématech rádi kloužeme po povrchu. V Praze se přitom dál bydlí i v ulicích nesoucí jméno někdejších kovaných stalinistů. Má to ale své důvody.

Narodil jsem se v pražských Vršovicích v Tolstého ulici a když mi bylo asi šest, stěhovali jsme se za roh do Bulharské. „Východňáckými“ názvy ulic jsou Vršovice dodnes proslulé – hrát jsem si chodil ke kamarádovi na Ruskou, točenou zmrzlinu měli na Moskevské a paní doktorku jsem míval v Čeljabinské. 

V dětském věku jsem vůbec nechápal původ názvů jako Žitomírská či Bělocerkevská (to jsem neuměl ani vyslovit) a Tádžická – všechny jsou tam dodnes. 

S jednou velkou výjimkou Třídy SNB (dnes Vršovická) se ale mému rajónu zcela vyhnuly místopisné avantýry s přejmenováváním podle jmen slavných komunistů – na takovém Chodově měli třeba až do konce roku 1989 Stalinovu ulici.

Pražské ohavnosti: V atrapě veterána pro turisty – je to vůbec bezpečný?

Není komunista jako komunista

Tenhle článek by ale měl být o tom, že všem bolševikům dle mého soudu neměříme stejným metrem a někteří proto dodnes pronikají do adres trvalého bydliště mnohých z nás. Třeba taková Šmeralova na pražské Letné. Bohumír Šmeral sice neměl na rukou krev jako Gottwald a ostatní „Karlínští kluci“, ale že by po něm jako spoluzakladateli KSČ a pozdějšímu oddanému stalinistovi měla být pojmenována ulice v krajně neproletářské čtvrti?

Bohumír Šmeral byl zakladatelem Komunistické strany Československa.

„Nemělo by uniknout pozornosti, že většinová politicky pasivní veřejnost výrazně upřednostňuje praktickou (orientační) funkci uličního názvosloví a že rezidenti se vesměs ideologicky motivovaným přejmenováním brání – z čistě praktických důvodů,“ říká Václav Ledvinka, člen pražské místopisné komise a historik, který je uznávanou kapacitou v oboru.

A vysvětluje: „Když 13. prosince 1989 vznikla při Archivu hl. města Prahy Nezávislá skupina pro pojmenování ulic a veřejných prostranství, považovala za svůj hlavní úkol obnovit základní a prvotní funkci místního názvosloví – jeho funkci orientační. Snažila se snížit závislost tohoto názvosloví na konjunkturálních výkyvech, jimž jsou vystaveny jeho sekundární funkce – funkce ideologická a politicko-propagandistická.“

I takovéto zapomenuté specialitky skrývá stará zástavba pražských Bohnic...

Vyplynulo z ní pravidlo, že zásadně nemají být měněny názvy po osobnostech a osobách, které položily život ve 2. světové válce, v boji proti fašistickým režimům, zahynuly v protinacistickém odboji, nebo se staly obětí nacistického okupačního režimu, a to bez ohledu na jejich názorové zařazení a politickou příslušnost.

Dále skupina na základě uvedené devizy prosazovala zásadu, že nemají být měněny ani názvy po členech KSČ, kteří zemřeli před rokem 1948 a nepodíleli se tudíž na zločinech totalitní diktatury 50. let 20. století. Tyto principy se v názvoslovné praxi v hlavním městě v zásadě uplatnily a výsledkem toho je mimo jiné, že se některé pražské ulice dosud jmenují po osobách spojených s KSČ a komunismem obecně.

Zapomenutí manželé Coriovi. Držitelé Nobelovy ceny se komunistům nehodili do osnov

Odbojáři a vojáci

Proto se můžeme i v 21. století v Praze „setkat“ nejen se zmíněným Bohumírem Šmeralem, ale také se spisovatelkami Marií Majerovou a Marií Pujmanovou, komunistickými odboráři Urxem, Jabůrkovou, Jandou, Sinkulem a dalšími. 

Podle stejného klíče mělo na svém místě, nebo spíš na svých místech zůstat i jméno Julia Fučíka. Následné masivní propagandistické využití této osobnosti komunistickým režimem však bylo pro další fungování Fučíka ve veřejném prostoru neúnosné. To samé by se v zásadě dalo říct i o Janu Švermovi.

Platí to ovšem pouze v Praze, například na Kladně je po něm dodnes pojmenována celá městská část (Švermov, pozn. red.). Na venkově byl vůbec porevoluční přístup k přejmenovávání zprofanovaných názvů mnohem ležérnější. V menších obcích i dnes zcela běžně narazíte na ulice jako Rudé armády, Fučíkova, Prvního máje, Budovatelská, Mládežnická, JZD a další.

Velkou kapitolou byly a jsou ulice pojmenované po vojenských osobnostech. O Koněvovi už byla řeč, jeho souputníci z doby osvobozování Prahy, resp. Československa na konci 2. světové války si ale stále užívají své místo na uličních tabulích. Jmenujme třeba sovětské maršály Jeremenka a Rybalkova. Na východní frontě v bitvě u Sokolova zase padl kapitán Otakar Jaroš, jehož jméno nese část vltavského nábřeží.

Generál Ludvík Svoboda zůstává kontroverzní postavou. Mají se po takových jmenovat veřejná prostranství?

Ožehavý Svoboda

Takřka stejné kontroverze, jako donedávna Ivan Stěpanovič Koněv, vyvolává u části veřejnosti osobnost brigádního generála Ludvíka Svobody, po němž se jmenuje pražské nábřeží. Před několika lety vedly polemiku na toto téma na webu Info.cz novináři Jakub Železný a Petr Holec. 

Podle Železného, který svůj názor vyjádřil i v rámci zpravodajského vysílání České televize, Ludvík Svoboda už za války kolaboroval se sovětskou NKVD a dávno před únorovým pučem vstoupil do komunistické strany. 

„Během únorového puče, který v naší zemi nastolil dobu komunistického teroru, stál jako ministr národní obrany v čele armády a zcela otevřeně podpořil nástup gottwaldovské totality. Byl ministrem národní obrany v době, kdy Gottwaldovi pohůnci zavraždili statečného a výjimečného vojáka, generála Heliodora Píku. Co je však nejodpornější, je jeho role v srpnu 1968 a po něm,“ uvedl zaměstnanec ČT. Podruhé podle Železného zradil národ, když v noci z 20. na 21. srpna 1968 rozhodně nebyl žádným odpůrcem invaze armád Varšavské smlouvy.

Železný tehdy reagoval na článek Petra Holce tepající veřejnoprávní službu České televize. O Svobodovi Holec mj. napsal: ​​„Svoboda byl legionář, na východě bojoval proti nacistům a v roce 1968 podepsal prohlášení proti sovětské ‚bratrské‘ okupační pomoci. Prezidentem se stal ještě před invazí.“

Pozitivní názor na generála Svobodu má i historik Václav Ledvinka: „Ludvík Svoboda je osobností, do jejíhož životního příběhu se přímo ukázkově promítají proměny a převraty evropského 20. století. Myslím si, že osobně to byl člověk čestný a statečný, vychovaný v duchu českého národního patriotismu konce 19. a počátku 20. století a v duchu státní ideologie první Československé republiky. Pochybuji, že jako česko-vlastenecky vychovaný elitní prvorepublikový důstojník získal nějaký užší vztah ke komunistické ideologii.“

Právo vítězů

„Jako historik hospodářských a sociálních dějin nejsem stoupencem ideologického fundamentalismu, resp. jeho vnášení do sféry každodenního praktického života, který je neskonale složitý, a přesto musí fungovat, lidé různých zájmů, a tedy i názorů musejí spolu žít a kooperovat. Zde krajní černobílé názory a organizované či nátlakové kampaně přinášejí zpravidla více škody než užitku,“ míní Ledvinka.

Zájmové skupiny podle něj vždy prosazují své názory a je to prý logické. „Jde o to, aby to byl slušný a většinou veřejnosti akceptovaný proces v mezích norem námi proklamované demokratické společnosti. Pak se i názvoslovné systémy postupně upraví do podoby, přijatelné v dané době pro většinovou společnost, a to podle zásady nadčasově platné již od antického Řecka a Říma – že ‚dějiny píší vítězové‘,“ uzavírá Václav Ledvinka.

Podle mě ale nejde vůbec o to, že třeba někdo nebyl zas „až takový“ padouch. Jde o neexistenci důvodu, proč by po něm měla být pojmenována ulice nebo náměstí. A takových je v Praze i jinde stále dost a dost.

Kdyby Dominik Feri aspoň trochu „stáhl ocas“, úplně všechno prohrát nemusel. Macho v něm ale zvítězil

Z Německa se stane země, kde si každý určí pohlaví sám. Co to bude znamenat třeba v sauně nebo ve vězení?

Nejprodávanější Volkswagen se jmenuje 199 398 500 A. Kořeněných párků prodá firma mnohem víc než aut

sinfin.digital