Dimun: Se „svatou trojicí“ české justice o plánech Babišovy vlády

Moji hosté byli, pravda, o něco diplomatičtější, ale pod povrchem byla kritika znát. Karel Šimka, vystudovaný politolog a soudce v jedné osobě, hned na začátku ocenil první dvě věty programu. „Spravedlnost je základem důvěry občanů ve stát. Chceme právní systém, který chrání poctivé a trestá viníky,“ citoval z návrhu a dodal: „Pokud by tohle naplnila ta nová vláda, tak já budu spokojený. V zásadě stačí udržet to, co existuje.“

Libor Vávra byl podobně smířlivý, prý ho nic vyloženě nerozčílilo. Pak ale narazil na jednu pasáž. „Říkají, zmodernizujeme justici. A tady bych si představoval po těchto dvou slovech, že budou následovat dvě stránky hlubokých opatření. Místo toho jsou tam jen ta dvě slova,“ posteskl si. A to je přesně ten pocit, který mám z toho textu měl i já – sbírka hesel, kterým chybí obsah.

I Petr Šuk se snažil najít pozitiva a poukázal na slib, že vláda chce s justicí komunikovat. „Deklarují úmysl vést debatu se všemi složkami justice, jak zlepšit její fungování, a to je dobře,“ uznal. Jenže jak jsme se v naší debatě posouvali dál, ukazovalo se, že jen tahle deklarovaná ochota k debatě stačit nebude.

Tak třeba jeden z mála konkrétních slibů: zavedení povinného průběžného vzdělávání soudců. Tohle totiž prosazovala již vláda Petra Fialy. Přesněji řečeno, byla to poslanecká iniciativa, k níž se připojil i ministr spravedlnosti Pavel Blažek. V praxi se však ukázala jako ne zcela promyšlená. A jak upozornil Petr Šuk, již dnes tato povinnost existuje.

„My už dnes povinnost vzdělávat se v zákoně máme. Otázka je, co se tou tezí přesně myslí,“ řekl a rovnou přidal dvě podmínky, bez kterých to nepůjde. „Bude se muset začít tím, že budeme muset zvýšit financování Justiční akademie. A je načase se bavit o tom, že by neměla být podřízena ministerstvu jako složce moci výkonné.“ Jinými slovy, pokud má stát vzdělávání soudců skutečně posílit, musí na to dát peníze a zbavit ho politického vlivu.

Další věčné téma: platy administrativních pracovníků. Návrh programu slibuje „zlepšení“. To je ale podle mých hostů zoufale málo. „Ta změna by měla spočívat ve dvou opatřeních: skokové navýšení objemu platových prostředků a změna tabulek,“ formuloval to jasně Petr Šuk. Bez zapisovatelů, asistentů a asistentek a dalších lidí v zázemí se totiž soudy zastaví. A pokud je nezaplatíme, prostě odejdou. „Do budoucna budeme potřebovat stále kvalifikovanější lidi. Podaří-li se digitalizace, ubude manuální práce a poroste potřeba expertů,“ dodal k tomu Libor Vávra.

Zásadní otázkou každé hlubší reformy české justice je řešení tzv. soudní mapy. Tedy, jednoduše řečeno, kolik vlastně potřebujeme soudů a jak mají být uspořádány. 

Tady přišel Karel Šimka s prognózou, která není příliš optimistická. „Skoro se tady s vámi vsadím, že příští čtyři a spíše osm let tuto debatu nepovedeme. Máme se ekonomicky strašně dobře a nebude potřeba žádných velkých reforem,“ řekl a popsal, co se musí stát, aby se ledy pohnuly. „Ta potřeba vznikne až ve chvíli, kdy se naše zadlužení zhorší, možná trochu zhroutí. V ten moment přijde to, co nazývám mileiovským momentem, kdy budeme muset ten stát významně zreformovat. Bavíme se ale o roku 2035,“ vysvětlil Šimka za použití příměru ke kontroverznímu argentinskému prezidentovi Javierovi Mileiovi.

Do té doby tedy budeme dál lepit systém, kde se vylidňují celé regiony, ale soudy v nich zůstávají. Jak trefně poznamenal Libor Vávra, „některé malé soudy jsou doplňovány soudci ne proto, že by tam byla práce, ale aby vůbec mohly fungovat.“

Celá debata ukázala, že největší slabinou české justice nejsou běžné krádeže, ale kauzy, které Karel Šimka popsal jako „komplexní spory mezi chytrými lidmi.“ Ať už jde o hospodářskou kriminalitu, nebo vyhrocené spory o děti mezi bohatými rodiči. Libor Vávra to ilustroval na případech Studénky a Bečvy. „V obou případech jde o relativně malé okresní soudy. Když tam taková kauza napadne, je ten soudce na měsíce vyautovaný z jakékoliv jiné práce.“

Nemohl jsem se nezeptat Petra Šuka, jestli v příštích čtyřech letech znovu zvedne téma změny dovolání k Nejvyššího soudu. Jeho odpověď byla nekompromisní. „Jednoznačně. Musíme najít řešení, aby se z Nejvyššího soudu stal vskutku soud nejvyšší a nebyl prostě továrnou na rozhodnutí, která nikdo nečte.“

Na závěr jsme probrali kontroverzní větu o vymáhání škody po soudcích a státních zástupcích. Všichni tři se shodli, že odpovědnost je třeba, ale nesmí to vést ke strachu rozhodovat. „To, že jsme nezávislí, neznamená, že jsme nezávislí na zdravém rozumu. Nezávislost není s odpuštěním cochcárna,“ konstatoval Petr Šuk.

Když jsem se na konci zeptal, co jim v programu chybí, odpovědi byly v podstatě shrnutím celé naší diskuze.

Za Petra Šuka to je jednoznačný slib skokového navýšení platů pro administrativu. Tak, jako je tomu v návrzích nové vlády u policistů, hasičů, ale i příslušníků Vězeňské služby.

Pro Libora Vávru je to digitalizace. „Před deseti lety jsme v tom byli na špici, teď jsme ztratili drajv a začíná to být vidět,“ shrnul Vávra.

Karel Šimka postrádá strategii. „Justice potřebuje strategickou debatu, která se na ministerstvu nevede. Je to povzdech nad tím, že justice nepřemýšlí dost dopředu,“ konstatoval Šimka.