Zajít si do baru na drink dnes patří k samozřejmostem. Ještě před sto lety ale fenomén amerických barů začínal do tehdejšího meziválečného Československa teprve pronikat, i když už zde jisté kořeny měl z časů rakousko–uherského císařství. A právě fenomén jménem „American Bar“ je tématem nové epizody podcastu Historie očima Martina Kováře, jehož hostem je barový historik, novinář a barman v jedné osobě Tomáš Mozr, který říká, že za první republiky koktejl rozhodně nebyl pro každého. „Do amerických barů chodila jen tehdejší elita, protože ta jediná si to mohla dovolit. Hezky popsáno je to jak ve filmu Kristián, tak třeba už od Svatopluka Čecha, jehož pan Brouček nadával, proč si dávat drahý koktejl, když v české hospodě může mít mnohem levnější pivo,“ říká Mozr.
Cenový rozdíl mezi barem a hospodou býval podle Mozra v první polovině minulého století mnohem vyšší než dnes. „Ten nepoměr byl nesmírný. V roce 1932 se majitelé barů shodli na jednotné ceně za koktejl, a to ve výši dvaceti korun, přičemž plzeňské pivo bylo tehdy tak za korunu dvacet, korunu čtyřicet. Mezi hospodou a barem byl obrovský, takřka dvacetinásobný finanční rozdíl. Aby si to člověk uměl představit, tak i takový průměrný vyšší státní úředník, tedy člověk, který se už opravdu neměl špatně, měl v té době na den na utrácení tak sedmnáct korun v průměru, takže ani on si nemohl dovolit dát si každý den jeden koktejl v americkém baru,“ vysvětluje Mozr s tím, že zajímavostí prvních barů v českých zemích ještě koncem 19. století bylo to, že se snažily hrát na tehdejší vlasteneckou notu. „Koktejly se tehdy jmenovaly třeba Jeníček a Mařenka, Bivoj nebo Palcát, což byl klasický, v dané době velmi populární Cherry Cobbler,“ říká Mozr.
Jak vypadala barová kultura v Praze, Berlíně, Paříži a Londýně a v čem se lišily? Proč barmani nosili bílá saka a jak to bylo s účastí žen v barech? Poslechněte si celou epizodu.
