Audioverze
Sociokulturní antropolog Libor Dušek z Univerzity Pardubice jezdí už dvacet let do Vachánského koridoru, úzkého výběžku Afghánistánu na střeše světa. Je to místo, kde se zdánlivě zastavil čas a lidé žijí v souladu s drsnou přírodou. Teď se ale všechno mění. Čínské firmy v tichosti budují silnici a otevírají obrovské doly na nerostné suroviny. Stojíme na prahu konce jedné unikátní kultury? Jak to tam vypadá očima insidera se dozvíte v dalším díle podcastu ZCESTY.
Jak chutná Vachán? Po chlebových plackách pečených na ohni, po hustém jačím jogurtu a sýru. Ale hlavně po čaji. Dušek: „Je to silný čaj, půl na půl s mlékem, a hlavně osolený. Pro pastevce ve čtyřech a půl tisících metrech je to zdroj energie a tepla. Večer k tomu dostaneš třeba omaštěnou rýži. Maso je svátek.“
A nad tím vším je ticho. Ticho, které my, lidé z měst, vůbec neznáme. Není tu žádný světelný smog, takže Mléčná dráha je tak blízko, že máte pocit, že si na ni sáhnete. Není tu hluk motorů, jen vítr, zurčení vody v kanálech a občasné zabučení jaka. Lidé jsou klidní, mluví potichu, nepřekřikují se. Všechno je harmonické.
Idyla ale končí. Do tohoto zapomenutého ráje se zakusuje moderní svět v té nejbrutálnější podobě. A přichází z Číny.
Libor Dušek: „Číňané si s Tálibánem plácli. Kousek od koridoru už masivně těží zlato a další suroviny. Je to totální ekologická destrukce. A teď staví silnici přímo skrz Vachán. Před deseti lety jsme tam potkali za tři týdny pět aut. Dnes už odmítám svezení. Za pár let bude hotovo.“
Co se v podcastu dozvíte:
● Proč má Vachánský koridor tak podivný tvar prstu ukazujícího na Čínu.
● Jak vypadá tradiční pamírský dům a co má společného se zoroastrismem.
● Jak se cestuje do jedné z nejodlehlejších obydlených oblastí planety.
● Proč je současný klid pod vládou Tálibánu paradoxně pro cestovatele výhodou.
● Jak masivní čínská expanze ohrožuje místní ekosystém i kulturu.
● Jaká je budoucnost údolí, kterým brzy povede nová Hedvábná stezka.
