Proč je používaná zkratka „hrozí trest odnětí svobody až na pět let“ nesprávná?

Troufám si tvrdit, že v 99 % případů, o kterých je takto referováno, uváděný trest pachateli nehrozí.

Takové tvrzení je obvykle nesprávné, resp. spíše neúplné, a to jak ve svém obsahu, tak i formě. Jedná se o tzv. mediální zkratku. Autoři takové věty pracují otrocky s výměrou trestu, jak ji stanoví trestní zákoník. Jako demonstrativní příklad lze uvést trestný čin zpronevěry dle § 206 odst. 5 trestního zákoníku. Za zpronevěru lze skutečně pachateli teoreticky uložit trest odnětí svobody ve výměře pět až deset let za podmínky, že pachatel způsobí trestným činem škodu velkého rozsahu (škoda převyšující částku 10 milionů Kč), případně spáchá trestný čin zpronevěry v úmyslu umožnit nebo usnadnit spáchání teroristického trestného činu, trestného činu financování terorismu, nebo vyhrožování teroristickým trestným činem.

Uvedenou mediální zkratkou je ve veřejnosti vyvoláváno očekávání ukládání vysokých trestů, které však nelze, při respektování pravidel, které zákony pro ukládání trestů stanoví, naplnit. Může tak docházet k frustraci pramenící z očekávání vysokého trestu, který se však v konkrétním případě oproti vyvolanému očekávání nedostaví. Veřejnost může mít neodůvodněný pocit, že justice je na pachatele trestné činnosti mírná a považuje řádný procesní postup paradoxně za selhání systému.

Ve skutečnosti však dochází ke zcela standardnímu procesu, který je znám každému právnímu profesionálovi. Pokusím se to vzít popořádku. Samotné usnesení o zahájení trestního stíhání dle § 160 a násl. trestního řádu, kterým se zahajuje trestní stíhání, představuje sice určitý zlom, kdy orgány policie dojdou v rámci prověřování k závěru, že jimi zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchala určitá osoba. Uvedený procesní krok však stále pracuje pouze s tzv. vyšší mírou pravděpodobnosti. Neznamená to v žádném případě, že je rozhodnuto o vině či dokonce o trestu či jeho výši. Takové rozhodnutí přísluší pouze soudu. Je naprosto obvyklé, že již v rámci prvního přezkumu, který vykonává státní zástupce, dojde ke zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání či dojde k jeho modifikaci, tedy např. k omezení skutku, změně právní kvalifikace apod.

Doručením usnesení o zahájení trestního stíhání dle § 160 trestního řádu teprve nabývá trestně stíhaná osoba řadu procesních práv, kdy na prvním místě je třeba uvést právo na obhajobu. Jinými slovy je to první okamžik, od kterého se obviněná osoba může začít procesně účinně hájit. Právě uplatnění práva na obhajobu často vede ke zrušení či změně usnesení, kterým bylo trestní stíhání zahájeno.

Dalším významným milníkem je okamžik skončení vyšetřování, kdy má obviněný právo seznámit se se spisem a učinit případné návrhy na doplnění vyšetřování. Jedná se na časové ose trestního stíhání o první okamžik, kdy má obviněný k dispozici celý spisový materiál a může tedy právně relevantním způsobem vyhodnotit komplexně svoji procesní situaci. Může zvážit, zda se podařilo policejnímu orgánu shromáždit dostatek důkazů o vině či nikoliv. Má příležitost polemizovat se shromážděnými důkazy, případně navrhovat jejich doplnění.

Policejní orgán následně předloží spis státnímu zástupci s návrhem na podání obžaloby. Trestní řád tak definuje další milník, kdy by státní zástupce měl přezkoumat, zda výsledky vyšetřování jsou úplné a dostatečné k tomu, aby vypracoval obžalobu a postavil obviněnou osobu před soud.

Státní zástupce může vypracovat a podat obžalobu, stejně jako může trestní stíhání zastavit, zvolit tzv. odklon, či uzavřít dohodu o vině a trestu. Jedná se o paletu procesních postupů, podání obžaloby je pouze jedním z nich. Státní zástupci se řídí doktrínou, že obžalobu podávají v případě pochybností o skutkovém či právním stavu věci. Jinými slovy pokud si státní zástupce není jistý tím, že se skutek nestal, případně tím, že jej nespáchal obviněný, obžalobu podá. Jde o opačný princip, než na kterém je postaveno rozhodování soudů, tedy in dubio pro reo. V případě, že existují pochybnosti o vině, nemůže soud rozhodnout v neprospěch obžalovaného a musí jej obžaloby zprostit.

Po podání obžaloby soud obžalobu tzv. předběžně přezkoumá. Především zjišťuje, zda jsou splněny procesní podmínky pro podání obžaloby a postavení obviněného před soud. Není nijak neobvyklé, že soud rozhodne o vrácení věci do přípravného řízení s pokyny, které skutkové okolnosti nejsou dostatečně prokázány, včetně označení důkazů, které musí policejní orgán obstarat, aby mohla být obžaloba znovu podána.

V případě, že soud obžalobu shledá řádně podanou, projedná ji obvykle v rámci nařízeného hlavního líčení. Dle doktríny má být těžiště dokazování v trestním řízení právě v řízení před soudem. Soud provádí dokazování, obvinění mají právo se s každým důkazem seznámit a vyjádřit se k němu. Právě v této fázi mají obvinění prostor předložit svoji verzi případu, polemizovat s obžalobou i jednotlivými důkazy, které předkládá obžaloba, a předkládat důkazy na svoji obhajobu.

Na závěr hlavního líčení přednáší státní zástupce a obhájce závěrečnou řeč. Toto právo náleží i samotnému obžalovanému, který má též poslední slovo. V rámci závěrečných přednesů mají obě strany, tedy strana obžaloby i obhajoby, prostor shrnout dokazování, vyjádřit se ke skutkovým i právním okolnostem a otázkám případu.

Pak teprve přichází rozsudek ve věci. V rozsudku se musí soud primárně vypořádat s otázkou viny, tedy uzavřít, zda vůbec byla vina obžalovaného prokázána. V případě prokázání viny musí soud popsat skutek, kterého se obžalovaný dopustil, a tento řádně právně kvalifikovat, čímž se rozumí označit trestný čin, kterého se měl obžalovaný dopustit. Jako poslední pak teprve přichází na řadu otázka uloženého trestu. Trestní zákoník jasně definuje jak jednotlivé druhy trestů, tak podmínky pro jejich uložení. Soud je povinen dodržovat zásady, které zákon pro ukládání trestů stanoví. V rámci těchto zásad však má obvykle relativně široký prostor pro úvahu o volbě uloženého trestu. Z rejstříku ukládaných trestů má soud na výběr od trestu odnětí svobody až po upuštění od potrestání. Soud je při úvaze o druhu a výměře trestu vázán zákonnými podmínkami, např. zda se jedná o přečin či zločin, na druhé straně však v rámci vlastního uvážení a hodnocení konkrétních okolností případu může uložit trest mírnější, než jaký trestní zákoník stanoví. Soud musí posoudit polehčující a přitěžující okolnosti, skutečnost, zda pachatel uhradil eventuální škodu či se k její úhradě zavázal atd. Rozhodnutí o trestu závisí na celé řadě konkrétních okolností a podmínek, které soud zkoumá, a nikdy nesmí být šablonovité.

Pokud se vrátím na samý počátek, pak větu „pachateli hrozí trest odnětí svobody až na deset let“ bych si dovolil vyřknout v případě, že jde o speciálního recidivistu, popírajícího trestnou činnost, odmítajícího nahradit způsobenou škodu, jehož vina již byla v rámci řízení před soudem nezpochybnitelně prokázána. Ve všech ostatních případech a fázích řízení by se uvedenou větou mělo v médiích a vyjádřeních policejních mluvčích šetřit jako s šafránem.