Zohran Mamdani je politickou obdobou schránkové firmy. Efektní, ale naprosto prázdný

Bojovník za sociální spravedlnost čelil během kampaně řadě kontroverzí. Jeho příznivci i sympatizující média se je snažili vyvrátit, jenže Mamdaniho elektronická stopa i dosavadní aktivity dokládají, že obvinění z antisemitismu či příklonu ke komunismu nejsou pouhými výmysly zlých jazyků. 

Olivia Reingoldová z The Free Press přečetla všech víc jak šestnáct tisíc tweetů novopečeného starosty a prohrabala se i jeho staršími účty na jiných platformách. Mamdaniho ideologickým pozadím se zabýval také ISGAP (Institut pro zkoumání globálního antisemitismu a politiky) a další. 

Vedle Marxovy Gothajské maximy „každému podle jeho potřeb“ má ZM na kontě také výzvy ke zrušení nájemného, prohlášení, že „kapitalismus je krádež“ nebo obhajobu socialismu jakožto nápravu křivdy spáchané zlodějskými kapitalisty na ostatních lidech.

Aktivně se podílel na kampaních BDS – iniciativy, jejímž cílem je ekonomická, kulturní a politická izolace Izraele. Pokřikoval hesla o „osvobození Palestiny“, bagatelizoval Hamás a jeho zločiny. A opakovaně zpochybňoval právo Izraele existovat jako židovský stát. 

V jednom ze svých tracků pod nickem Mr. Cardamom vyznal lásku pětici proslulé pod jménem The Holy Land Five, odsouzené za propašování 12 milionů dolarů teroristickému hnutí Hamás.

Ukázalo se také, že Mamdani má sklony manipulovat veřejné mínění fabulováním dojemných, pateticky přednášených příběhů okořeněných poetickými detaily a odmlkami, během nichž „hrdinsky“ přemáhá slzy. Většinou jsou na téma islamofobie. Třeba o tetičce, která se po 11. září bála jezdit metrem v hidžábu. Nebo o strýčkovi, který Zohrana – tehdy kandidujícího do Shromáždění státu New York – varoval před veřejným odhalením své víry. 

Z tetičky se vyklubala tátova sestřenice, která nejenže tou dobou vůbec nebyla v New Yorku, ale ani nenosí šátek, a jen Alláh ví, zda strýček s laskavýma očima a hrdým plnovousem opravdu skrývá svoji náboženskou identitu.

V rozhovoru z roku 2016, který ještě jako adept na hudební kariéru poskytl jedněm ugandským novinám, ZM zase tvrdil, že celý svůj život prožil v Kampale – snad aby nevypadal jako rozmazlený synek z NYC. Podle oficiálního životopisu však od sedmi let žil s rodiči právě tam.

Při svém neúspěšném pokusu dostat se na Columbijskou univerzitu „malinko zneužil“ afirmativní akci (tzn. pozitivní diskriminaci) – na přihlášce tvrdil, že je Asiat a Afro-Američan. Připomeňme, že Zohran je potomkem harvardského profesora a úspěšné filmové režisérky s tučným sponzoringem z Kataru – tedy přesně tím typem oběti diskriminace, sociální nespravedlnosti a ekonomického znevýhodnění, kterou měli tvůrci afirmativní akce na mysli. Během kampaně tento pokus o podvod zdůvodňoval tím, že se narodil v Africe a je Američan. Roztomilé.

To vše jsou ovšem jen drobné vady na kráse ve srovnání se skutečnou hrozbou za usměvavou fasádou vysloužilého rappera s uměleckým jménem Mr. Cardamom. Legrace začne, až se Mamdani 1. ledna 2026 ujme funkce a se zkušeností sestávající z necelého roku práce a pěti let poslancování s úvazkem několika hodin týdně začne velet městu s 8,5 miliony obyvatel a 300 tisíci státních zaměstnanců.

Nehledě na ideologické nastavení či politický program vyžaduje řízení takového kolosu – navíc sužovaného řadou palčivých problémů – trochu víc než know-how influencera ze sociálních sítí a rappera čtvrté kategorie. Jenže politik Zohran Mamdani není ničím jiným než marketingovým produktem, atraktivní vějičkou, skrze kterou se Demokratičtí socialisté Ameriky (DSA) derou k moci. Lze očekávat, že i ve funkci starosty bude fungovat coby jakýsi maskot či mluvčí. A vládnout za něj budou zkušenější kolegové z DSA.

Mamdaniho přílišné zabývání se izraelsko-palestinským konfliktem, pro lokální politiku zcela irelevantním, je další z řady manipulací, s nimiž si získal srdce propalestinsky naladěných davů mladých lidí – přesvědčených, že Palestina představuje metafyzickou rovinu všech nepravostí, které vysublimují, jakmile bude tento flek země „od řeky až k moři“ arabský.

Falešné sliby, že nechá zatknout Netanjahua, vstoupí-li na newyorskou půdu, jen dokládají míru populismu, s níž Mamdani v kampani pracoval, i míru naivity těch, kdo jim věří. Ve skutečnosti totiž nemá odpovídající pravomoc ani jako starosta NYC. Otázkou je, zda to vůbec ví.

Surfování na módní antisionistické vlně doplněné o pár líbivých „vizí“ inspirovalo nejednoho rodilého Newyorčana v bytě s regulovaným nájmem, štěnicemi a plesnivou zdí i nejednu naplaveninu obývající botník za tři tisíce dolarů měsíčně k politickému aktivismu ve prospěch „pana Naděje“. A tak popadli barevné transparenty s retro designem a vyrazili do ulic dělat pořádnou socialistickou revoluci. Tu tady totiž ještě neměli.

Zatímco Mamdaniho program pro „betonovou džungli, kde se rodí sny a kde není nic, co by nešlo dokázat,“ – jak o hlavním městě Zeměkoule zpívá Alicia Keys v druhém nejslavnějším hitu po Sinatrovi – rezonuje dušičkami frustrovaných voličů bez základní politické gramotnosti, ti střízlivější upozorňují, že Mamdaniho návrhy jsou nereálné, v praxi neproveditelné, případně životu nebezpečné.

Mamdaniho velkorysá sociální politika spoléhá na to, že si od bohatých Newyorčanů (nebo od katarských přátel své mamá, kdo ví?) půjčí 70 miliard dolarů prostřednictvím městských dluhopisů. Jenže rozpočet města je již nyní napjatý, s předpokládaným deficitem 10 miliard dolarů v následujících letech. 

Zadlužování města je kontrolováno státem New York, který rozhazovačné Velké jablko musel v minulosti zachraňovat před bankrotem. Zavedení takto radikálních změn by tedy kromě překonání právních překážek a silného odporu ze strany podnikatelů nebo realitní lobby znamenalo také získání podpory umírněných demokratů v Albany (hlavní město státu NY) v podobě rozpočtové benevolence. Bude na to stačit úsměv Kočky Šklíby?

Mamdani slibuje, že zafixuje ceny regulovaných nájmů na dobu nejméně čtyř let. To se dotýká téměř milionu domácností. 

Zásahy tohoto typu ale v minulosti vedly ke snížení nabídky bytů. Buď proto, že majitelé odkládali údržbu – nemá cenu investovat do nemovitostí přinášejících nízký výnos (už nyní jsou právě z tohoto důvodu desítky tisíc bytů mimo trh). Nebo proto, že převedli byty na neregulované trhy. 

Zmrazení nájemného jde také ruku v ruce se snižováním nákladů, což v praxi znamená ony plesnivé zdi, toxické nátěry a potrubí či rozpadající se vybavení. Slibovaná výstavba masivního množství dostupných nájemných bytů by stála miliardy – odhady hovoří o 50 až 100 miliardách dolarů za deset let. Což bez federální podpory daleko přesahuje možnosti města. 

Projekty by mohly dále zdržovat zákony o územním plánování nebo odpor sousedů, kteří jsou levičáky jen do chvíle, kdy se město rozhodne postavit v jejich sousedství blok sociálních bytů nebo zřídit kontaktní centrum pro drogově závislé. Mimochodem, v rámci těchto voleb byly odsouhlaseny i tři návrhy předchozího starosty Erica Adamse, jejichž cílem je umožnit právě toto.

Na dotazy novinářů v poslední debatě, zda Adamsovu iniciativu podporuje, Mamdani odpovídal velice vyhýbavě: vítá, že Newyorčané mají možnost o těchto návrzích rozhodnout, a potíže s bydlením je třeba řešit... a jejich řešení znamená pracovní místa. 

Až po několika úsměvech, přímém útoku obou konkurentů a na nátlak moderátora debaty sdělil světu, že k těmto návrhům nebude zaujímat žádný postoj. Nemohl přeci přiznat, že Adams, kterého měsíce tvrdě kritizoval, udělal něco dobře a alespoň zčásti umetl cestičku Zohranově rozšafným socialistickým vizím.

Konzervativní hlasy, ale i politicky spíše středově umístění ekonomové z Yale před dirigismem navrhovaným Mamdanim varují: představuje „překročení vládních pravomocí“ a povede k potlačení soukromých investic, ekonomické stagnaci a vyhnání developerů z města, což nakonec poškodí právě ty vrstvy obyvatelstva, kterým měl původně pomoci.

Reálná není ani vize bezplatné autobusové dopravy. Pěti městskými částmi NYC jezdí celkem 332 linek. Když se v debatě kandidátů novináři Mamdaniho zeptali, jak hodlá zalepit díru způsobenou výpadkem příjmů z jízdného, dozvěděli se nejprve, že autobusy budou nyní bezpečnější, protože nebude docházet ke konfliktům mezi černými pasažéry a řidiči. A když se s touto vyhýbavou odpovědí nespokojili, oznámil nejúspěšnější kandidát, že zvýší daně.

Influencer Zohran podle všeho neví, že Metropolitní dopravní úřad (MTA) kontroluje stát, nikoli město, a rozhodnutí či vize starosty tedy mají na konečnou podobu dopravní politiky jen omezený vliv. MTA si na investice do tratí nebo inovace vozidel půjčuje prodejem dluhopisů. Svým investorům ručí budoucími příjmy z jízdného, nemůže tudíž jednostranně zrušit svůj závazek, aniž by získal svolení držitelů dluhopisů. 

Proč by však své investice ohrozili? A je vůbec rozumné rozbíjet čtyřicet let starou společenskou smlouvu mezi investory, zaměstnanci, cestujícími a vládou? Ničit systém, který není dokonalý, ale alespoň jakžtakž funguje?

Aby inflace nepožrala jeho příjmy, MTA od počátku 80. let pravidelně zvyšuje jízdné. Paralelně s tím žádá víc i od daňových poplatníků a státní legislativa jí tyto speciální daně opakovaně schvaluje. V příštím roce získá MTA 9,1 miliardy dolarů z předpokládaných daňových příjmů a pouze 5,3 miliardy dolarů z jízdného. Zvýšení podílu tvořeného daňovými příjmy je čiré bláznovství – lidé si za autobusy zaplatí, akorát jinak. 

Spolehlivé příjmy dosud umožnily MTA vyhnout se snižování nákladů, tedy nekrátit platy a benefity odborářů a udržovat slušnou úroveň infrastruktury. Navíc, experimenty, jaký navrhuje Mamdani, už zde byly, například v Kansas City, kde bezplatná doprava zvýšila provozní náklady bez udržitelného financování.

Ještě hloupější je myšlenka na univerzální bezplatnou péči o děti. Zní sice lákavě, ale je ještě hůře realizovatelná než plány na dostupné bydlení a zrušení jízdného. Nese s sebou totiž personální překážku v podobě několika desítek tisíc kvalifikovaných předškolních učitelů, kterých je nedostatek i za tržní ceny, výstavbu nových zařízení a dohled, který by zajistil dodržování bezpečnostních a kvalitativních standardů.

Podobně je to s „venezuelskou“ vizí cenově regulovaných městských obchodů s potravinami. Kromě ohrožení ekonomických zájmů řetězců, které by se jistě bránily armádou špičkových právníků, a porušení antimonopolních zákonů, by to ohrozilo také živobytí malých živnostníků a zatížilo městské rozpočty našponované i bez výše zmíněných fantasmagorií.

Do tohoto koktejlu ještě přimíchejte návrhy na snížení stavů NYPD a nahrazení policistů civilními týmy, které by řešily problémy v ulicích. Několik takových týmů již existuje a při intervencích jsou opravdu úspěšné – avšak jen díky tomu, že mají policejní doprovod připravený zasáhnout. Bez policejní asistence by jen těžko zvládaly agresivní osoby pod vlivem, nebo lidi s akutní psychózou, stejně tak by je nedokázaly stáhnout z ulice do zařízení, kde by jim mohla být poskytnuta potřebná péče. 

Otázkou také je, kolik terénních psychologů a psychiatrů by bylo ochotno vydat se do „betonové džungle“ bez ochrany policajtů. Mamdani navrhuje také dekriminalizaci přestupků. Tažení proti policii pod heslem ACAB (všichni policajti jsou bastardi) už několik amerických měst realizovalo. 

I v NYC, kde kriminalita prudce stoupá, tuto politiku jistě ocení nejen oběti domácího násilí nebo organizovaného zločinu, ale všichni, kdo jsou dnes nadšení ze sympatického usměvavého starosty se skvělými vlasy.

Jak je známo, tuto politiku si nakonec vždy odskáče střední třída. Procento nejbohatších obyvatel NYC se již nyní podílí na daních z příjmu čtyřiceti procenty a další zvýšení daní by vyřešilo fiskálním exodem. Přesunutí daňové rezidence je pro opravdu bohaté subjekty poměrně jednoduchou záležitostí – mají na to lidi, prostředky i možnosti. Výrazně menší prostor ke kreativnímu řešení problému nenažrané vlády mají příslušníci střední nebo dělnické třídy.

Kromě toho, zavedení nových daní vyžaduje souhlas státu a guvernérka Kathy Hochulová (jinak všemožně podporující vycházející politickou hvězdu) již jasně dala najevo, že žádné radikální změny tohoto typu nepřipustí. Příčetná část levice, která Zohranově vizím ideologicky vzato fandí, ví, že pokud revoluční energii nebrzdí pořádná porce pragmatismu, hrozí ekonomická stagnace. Ta obvykle neničí existence prominentů z Upper East Side a (snad) nepoškodí ani mamá režisérku, ale na ramena obyčejných lidí dopadá jako betonový blok.

Antidotum k Trumpovi, vyslanec lásky, advokát sexuálních a náboženských menšin (s výjimkou Židů, pokud si tedy poslušně nesypou popel na hlavu), obhájce univerzálních lidských práv pro všechny bez výjimky. Ochránce slabých a pronásledovaných. Takový je Zohran Mamdani. 

Své fanoušky si našel i v naší Kotlince. Podle někdejšího ministra zahraničí Tomáše Petříčka stačí, když vás kritizuje Trump, abyste věděli, že něco děláte dobře. Mamdani je prý živoucím důkazem, že i „odvážnou vizi lze sdělovat s respektem, bez nenávisti a poštvávání“, a ztělesněním „sebevědomé“ a demokratické „nové americké levice“. 

Ale je tomu skutečně tak? Není jen srpem a kladivem v blyštivém bollywoodském provedení?

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.