Propukla válka světů, zachraň se, kdo můžeš. Jak vypadaly „fake news“ před osmdesáti lety | info.cz

Články odjinud

Propukla válka světů, zachraň se, kdo můžeš. Jak vypadaly „fake news“ před osmdesáti lety

Za několik málo dnů si připomeneme dnes již polozapomenutou událost z neděle 30. října 1938, kdy u části obyvatel New Yorku a dalších amerických měst vyvolala paniku rozhlasová stanice CBS, která odvysílala dramatizaci knihy „Válka světů“ (The War of the Words) anglického spisovatele Herberta George Wellse o invazi mimozemšťanů na Zemi. Autoři dramatizace, tehdy třiadvacetiletý rozhlasový reportér a budoucí slavný filmový režisér George Orson Welles a scénárista Howard Koch, se mimoděk stali tvůrci jedné z prvních „fake news“, falešných či zavádějících zpráv, manipulujících veřejnost. Vzhledem k tomu, že dnešní dobu lze s jistou nadsázkou nazvat právě „dobou hoaxů a fake news“, stojí za to si jedenaosmdesát let starý příběh a vše, co s ním souvisí, připomenout.

Slavná Wellesova (a Kochova) dramatizace „Války světů“ z konce října 1938 se skládala ze dvou částí. První byla záměrně koncipována jako standardní rozhlasové vysílání, přerušované hlášením o neobvyklých erupcích a velkých výbuších na Marsu. V druhé části následovaly „aktuální“ zprávy o pádu velkého meteoritu, respektive o přistání podivného tělesa mimozemského původu na Wilmuthově farmě v Grover᾽s Millu ve státě New Jersey; o „Marťanech“, kteří ničí zvláštními paprsky nemilosrdně všechno živé, o dalších útocích a rostoucím počtu obětí. Ve finále pak z rozhlasu zazněla emotivní výzva k urychlené evakuaci New Yorku.

Část médií zprávy o panice, která v New Yorku a některých dalších amerických městech vypukla, v následujících dnech výrazně zveličila, stejně jako například psycholog Albert Hadley Cantril, Jr., jenž v roce 1940 vydal dodnes citovanou studii „Invaze z Marsu“ (celým názvem The Invasion from Mars. A Study in the Psychology of Panic), postavenou ovšem na nedostatečném počtu respondentů a na nepřesvědčivé, nekritické analýze jejich vzpomínek. Pravdou nicméně je, že se část veřejnosti skutečně nechala zmást. Stalo se tak navzdory tomu, že na počátku vysílání bylo posluchačům sděleno, že se jedná o rozhlasovou adaptaci výše zmíněné knihy, informace o tom navíc třikrát zazněly i v průběhu hry. „Reportáž“ Orsona Wellese však byla natolik sugestivní, že řadu posluchačů, kteří usedli k přijímačům, přesvědčila o své autenticitě a o děsivé realitě.

Vyděšené lidi v New Yorku, to jenom na okraj, výtečně zachycují jak dobové fotografie, tak s přirozenou autorskou nadsázkou část báječného filmu režiséra Woodyho Allena z roku 1987 „Zlaté časy rádia“ (Radio Days) – dojemného, sentimentálního příběhu o „starých dobrých časech“, kdy ještě nedošlo k masovému rozšíření televize, o dalších moderních médiích nemluvě, a kdy se lidé museli, pokud šlo o informace, plně spoléhat na tisk a právě na rozhlas.

Vraťme se ale k samotné „Válce světů“. Její úspěch byl dán nejen nanejvýš přesvědčivým výkonem „reportéra“ Wellese, ale v nemalé míře i dobovým kontextem. Spojené státy byly od Evropy ve třicátých letech minulého století geograficky i mentálně mnohem vzdálenější než dnes a řešily především vlastní nemalé těžkosti, na prvním místě problémy vyplývající z Velké hospodářské krize a z jejích deprimujících, dlouhotrvajících důsledků. Přesto Američané nemohli nevnímat nástup nacistů k moci v Německu, Hitlerovu agresivní zahraniční politiku a jeho opakované vyhrožování válkou.

Na konci října 1938 ostatně uplynul pouhý měsíc od podpisu Mnichovské dohody, která znamenala faktický konec první Československé republiky – státu, k jehož vzniku USA, na prvním místě prezident Woodrow Wilson, před dvěma dekádami ultimativně napomohly, a která byla navíc důležitým krokem na cestě k nové světové válce. Na nenápadně narůstající nervozitě obyvatel Spojených států měl podíl rovněž mezinárodněpolitický vývoj na Dálném východě, kde japonští „rytíři bušida“ pozvolna připravovali útok na americkou námořní základnu v Pearl Harboru, k němuž nakonec došlo 7. prosince 1941.

George Orson Welles se za zmatek, který jeho hra způsobila a z něhož vzešla též vzrušená diskuse na téma odpovědnosti médií před veřejností a jejich případné regulace, na tiskové konferenci i poté omlouval, nakonec ale z celé věci profitoval nejvíc právě on. „Sláva“, již mu vysílání „Války světů“ vyneslo, jej tak říkajíc „katapultovala“ mezi hvězdy „továrny na sny“. V Hollywoodu v roce 1941 natočil film „Občan Kane“ (Citizen Kane), monumentální, složitě vystavěný a novátorsky natočený příběh o majetkovém, společenském a politickém vzestupu tiskového magnáta Charlese Fostera Kanea (jehož předobrazem byl vlivný vydavatel a demokratický politik William Randolph Hearst).

Snímek, označovaný v drtivé většině anket za jeden z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší film všech dob, s režisérem Wellesem v hlavní roli, přitom proměnil v zisk jenom jedinou z devíti nominací na Oscara, a sice za scénář, který Welles napsal společně s Hermanem Jacobem Mankiewiczem. Nečekaný, nicméně fenomenální celosvětový úspěch filmu však tvůrcům dočasné zklamání bohatě vynahradil.

Příběh Wellesovy rozhlasové „Války světů“ je zajímavý v celé řadě ohledů, vzhledem k omezenému rozsahu textu ale zmíním jen jeden z nich, ten nejdůležitější. Třebaže v době vysílání hry nebylo možné o „fake news“, tak jak je známe dnes, ani v náznaku mluvit, ukázala dramatizace „prakticky neznámého anglického románu“ možnosti toho, jak lze s pomocí rozhlasu nejen informovat, nýbrž i manipulovat veřejnost. Skvělou filmovou studií na téma možného vlivu médií na společnost je mimochodem i Wellesův slavný „Občan Kane“.

V této souvislosti je třeba připomenout, že rozhlas ke svému politickému působení efektivně využíval tehdejší americký prezident Franklin D. Roosevelt, stejně jako, aniž bych chtěl srovnávat nesrovnatelné, Adolf Hitler a jeho ministr propagandy Joseph Goebbels, kteří na něm postavili nemalou část svého působení na masy. Za druhé světové války pak prostřednictvím rozhlasu burcovali své národy k boji proti nepřátelům britský premiér Winston Churchill i vůdce francouzského protiněmeckého hnutí odporu, budoucí prezident Charles de Gaulle a další politikové; k nepoddajnosti obyvatel Protektorátu Čechy a Morava z něj vybízeli i československý exilový prezident Edvard Beneš a „jeho“ ministr zahraničí Jan Masaryk.

O pozdějším vlivu televizního vysílání (přibližně od přelomu padesátých a šedesátých let) a dnes tzv. nových médií na společnost netřeba hovořit, současný americký prezident Donald Trump na používání populárního twitteru koneckonců postavil nemalou část své vítězné volební kampaně. Od toho všeho byla Wellesova „Válka světů“ ještě „na míle vzdálená“, jak snadné může být „zpracování“ veřejnosti v tom či onom směru ale již ukázala i ona.

A ještě jedna poznámka na závěr. O tom, že se v případě „Války světů“ nejednalo o úplně banální záležitost, nýbrž přinejmenším o zajímavý kousek z (nejen) dějin amerického rozhlasového vysílání, svědčí mimo jiné jak množství odborníků z různých profesí, kteří se Wellesovou hrou a jejími dopady zabývali a dodnes zabývají, tak velký bronzový památník, jenž byl u příležitosti jejího padesátiletého výročí, tedy v roce 1988, postaven ve Van Nest Parku v newjerseyském Grover᾽s Millu. Z New Yorku, kam každoročně létá na dovolenou nemalé množství Čechů, to není daleko, takže lze poslední odstavec vzít i jako tip na případný pěkný „výlet do historie“. 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud