KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Jde o všechno. A buď bude líp – nebo hůř. Hrajeme o osud země, o to, kdo se kam postaví. Každý z nás, ale premiér obzvláště, protože jemu jde o nejvíc. Jak chce být zapsán v dějinách? Jako lídr, který rozumně spravoval zemi, nebo slabý muž, který podléhal koaličním partnerům a nechal je šířit zlo? Toť otázka vpravdě hamletovská.
Míříme do Budapešti, Bratislavy – a Moskvy?
Může z nás být země podobná Maďarsku nebo Slovensku? Odvrácená od Západu a submisivní k východu? S vládou, která likviduje nezávislost médií, policie, prokuratury, úřadů a dalších institucí? Která hlásá nacionalismus, ale ve skutečnosti slouží ruským zájmům? Pořád tomu nevěřím. V posledku to závisí na nás, na občanech. Ovšem první na tahu je ten nejmocnější (přinejmenším formálně). Tedy premiér.
Za celých třicet pět let nikdy nebyla Havlova polistopadová republika v tak velkém ohrožení. Ani za opoziční smlouvy, která se snažila zavést oktrojovanou demokracii, ani za Zemanova pokusu o proměnu parlamentní demokracie v prezidentský systém. Ze dvou důvodů: tehdy panovala nesrovnatelně lepší geopolitická situace a u moci nebyly agresivní, pomstychtivé a zároveň státnickými múzami nepolíbené bojůvky.
Úpadek Bílého domu a krvežíznivý car v Kremlu
Naše svoboda povstala z pádu „impéria zla“ a vítězství liberální demokracie. Ale časy se změnily k horšímu. A hodně. Ve svém druhém mandátu je Donald Trump tyranem, jehož omezuje jen „deep state“ (jak on pejorativně nazývá americkou ústavní demokracii). Jinak by si nezadal s „krvavým carem“ Vladimirem Putinem. Ten je z jiného těsta než Boris Jelcin, vládnoucí v čase opoziční smlouvy. A sám je daleko nebezpečnější než za Zemanovy éry.
Diktátorovu moc nezvýšily pouze příjmy z ropy a plynu, ale i úpadek v Bílém domě. Ani Barack Obama ani Joe Biden nebyli vůdci typu Ronalda Reagana či George W. Bushe a neuměli se „stepním Hitlerem“ jednat dost tvrdě. A dnešní prezident odmítá zastavit ruskou agresi (a tím ukončit válku) jaksi z principu. Když k tomu přidáme chronickou nemohoucnost Evropy, máme tu nebezpečnou geostrategickou situaci, nikoli nepodobnou té z roku 1938.
Zkouška odolnosti české demokracie
Moskva proti nám vede hybridní válku nejméně od roku 2006, kdy začal spor o radar. Snaží se naši společnost rozeštvat, rozdělit, vyděsit, odvrátit od západních spojenců a tím ji nakonec tak či onak přiblížit ke své sféře vlivu. Nejprve mentálně, pak politicky, s jasným cílem dosáhnout opět faktické závislosti Česka na Rusku. Po celou tu dobu si vedeme mnohem lépe než Maďaři nebo poslední dobou Slováci.
Vlády Topolánka, Nečase, Sobotky ani Babiše v jeho prvním období se Putinově tlaku nepodvolily a zachovaly prozápadní polistopadovou orientaci republiky. Klíčové pak po přepadení Ukrajiny bylo chování Petra Fialy a jeho kabinetu, kdy jsme se stali jednou z klíčových opor Kyjeva. A v posledních volbách Moskva jasně prohrála. Bohužel, i těch pár poslanců jí stačí, aby měla vliv na vládu. Teprve tohle je ta pravá zkouška odolnosti.
