KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Jenom co Česko letos poprvé po 19 letech dosáhlo – či zhruba dosáhne – růstu výdajů na obranu k hranici 2% podílu na HDP, už se objevují tlaky na jejich další zvyšování, což je ale jen obtížně slučitelné s finančními možnostmi a populisticky krátkozrakým hospodařením vlád. To vše v situaci, kdy pod tíhou důsledků bruselských klimatických opatření skomírá na úbytě (nejenom) tuzemská ekonomika a kdy pod centrálně-plánovací záštitou Evropské komise šturmujeme do dvou gigantických soubojů najednou – do (zatím jen pomyslné) obranné války s Ruskem, a do nekonečné „války“ s globálním klimatem. Obě současně je ale nelze vyhrát.
Faktem je – a potvrdila to i ministryně obrany Jana Černochová (ODS) – že Česká republika letos poprvé od roku 2005 dosáhne 2% podílu obranných výdajů na hrubém domácímu produktu (HDP). Na tyto účely jde letos z rozpočtu zhruba 160 miliard korun, přičemž zde pomíjíme spor o to, zda všechny vynaložené položky budou „uznány“ jako skutečně obranné, či nikoliv.
Z uvedené celkové sumy totiž plynou jednotky miliard do rozpočtů jiných ministerstev na účely, které s obranou země sice souvisejí, ale mnohdy jen volně. Je také nutno předeslat, že Česko si povinnost vydávat každoročně 2 % na obranu samo zakotvilo formou zákona. Ten by měl být dodržován, i když neobsahuje sankce či tresty za nesplnění.
Jenže, v tu samou dobu, kdy se jeví jako zřejmé, že naše země skutečně investuje na obranné záměry vytoužená 2 %, začal být z mezinárodních kruhů vyvíjen tlak na to, aby členové NATO vynakládali na „zbrojení“ více.
Například šéf Aliance Mark Rutte s odvoláním na ruské invazivní choutky konkrétně zmínil studenoválečnou výdajovou zvyklost ve výši 3 % HDP. Dobře známý je také postoj nastupujícího amerického prezidenta Donalda Trumpa, jenž požaduje podstatné navýšení zbrojních výdajů v zemích evropského křídla aliance.
Je evidentní, že eurounijní státy NATO vstupují do dvou typově rozdílných, ale v obou případech vysoce intenzivních, „válečných“ bitev současně – jednou z nich je příprava na reálnou vojenskou obranu proti Rusku, druhou je všeprostupující úsilí porazit planetární klima, které se údajně vyvíjí jinak, než požaduje lidstvo, tedy jeho političtí lídři.
Vyvstává však fatální otázka, zda lze úspěšně vybojovat dvě tak enormně náročné války současně – a pokud ano, za jak bolestivých dopadů. Vše se odehrává v situaci, kdy se otevřeně a bez příkras mluví o ekonomických, potažmo rozpočtových, problémech EU.
Přičemž
tyto vážné ekonomické a rozpočtové těžkosti nebyly, a dosud
nejsou, způsobovány abnormálními výdaji na obranu, nýbrž jsou
vyvolávány – eufemisticky řečeno – „nedokonalostmi“
unijních ekonomik, na které mj. bolestivě dopadl intenzivní
rozjezd evropského plánu na dosažení klimatické neutrality,
který je známý pod značkou „Green Deal“.
