KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | V Bruselu se uzavíraly od poloviny týdne sázky, zda staronová předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová najde dost odvahy, aby se vydala do Montevidea podepsat dohodu o volném obchodu se sdružením latinskoamerických zemí Mercosur, nebo zda radši zůstane doma. Nakonec se srdnatě zhostila své odpovědnosti, sedla do letadla a dohodu s prezidenty Brazílie, Argentiny, Uruguaye a Paraguaye podepsala.
Staronová šéfka evropské Komise to udělala navzdory velmi rozhodnému odporu několika členských států EU, zejména Francie. Prezident Emmanuel Macron ji krátce před odletem naposled telefonicky přemlouval, aby si to rozmyslela, a strašil nepříjemnými důsledky. Francouzští diplomaté i komentátoři ji zasypali výčitkami, že využila vládní krize v jejich zemi a Macronovi „vrazila kudlu do zad“. Napětí dostoupalo tak vysoko, že se Von der Leyenová nakonec omluvila z ceremoniálního otevření katedrály Notre-Dame v sobotu v Paříži; hrozila tam nepříjemná konfrontace.
Negativní, i když ne tak emotivní reakce byly slyšet také z Říma nebo z Varšavy. Pozoruhodná byla otočka polského premiéra Donalda Tuska, který dohodu dlouhodobě podporoval – jakmile mu však domácí farmáři pohrozili frondou, rychle vyměkl.
V Česku Komisi podpořili podnikatelé i část vlády. Ministerstvo průmyslu a obchodu ji ve společném prohlášení se Svazem průmyslu a dopravy označilo za „obrovskou příležitost pro české firmy“. Upozornilo, že dohoda odstraní přes 90 procent stávajících cel na průmyslové zboží vyvážené z EU; například evropská auta země Mercosuru nyní zatěžují 35 procenty.
Zjednoduší se procesy certifikace, testování a kontroly, přístup k veřejným zakázkám a zlevní i poskytování služeb, radovali se čeští podnikatelé.
Naopak ministr zemědělství Marek Výborný považuje uzavření dohody za problematické. Český Zemědělský svaz se obává ohrožení konkurenceschopnosti domácích zemědělců i negativního dopadu na zdraví spotřebitelů a na životní prostředí. Stejné obavy sdílejí farmáři napříč kontinentem.
I kvůli nim poslala Von der Leyenová do klíčových evropských novin v pátek články, ve kterých vysvětlila, že dohoda obsahuje několik pojistek pro evropské zemědělce včetně rezervy v hodnotě miliardy eur pro případ, že by obchodování s potravinami podle ní mělo přece jen nějaké negativní dopady.
K podpisu dohody s Mercosurem došlo ve chvíli, kdy se v EU vede intenzivní debata o tom, jak čelit rozpínavosti Číny na trzích zemí „globálního Jihu“ a zmírnit závislosti evropského průmyslu na surovinách z této oblasti, kterých se postupně Čína zmocnila.
Země Mercosuru patří k největším světovým producentům lithia, niklu a dalších vzácných kovů. „Dojde ke snížení nebo zrušení vývozních cel a odstraní se vývozní omezení a monopoly. Rozšíří se paleta našich dodavatelů a sníží se naše závislosti,“ napsala šéfka Komise v článku, který vyšel v Hospodářských novinách. Zároveň oznámila, že se do intenzivní spolupráce s Latinskou Amerikou zapojí také nástroj Globální brána, který má v komisi na starosti český Jozef Síkela.
Když se při slyšeních s budoucími komisaři před dvěma týdny francouzští poslanci ptali na blížící se dohodu Kaji Kallasové, nominované na šéfku evropské diplomacie, odpověděla jim lapidárně: „Pokud Evropa neuzavře toto dohodu, ponechá volný prostor, který okamžitě zaplní Čína. To není v našem zájmu.“
Komise plní svou povinnost
Von der Leyenová přitom zvolila jedinou možnou cestu. Přestavme si, co by se dělo, kdyby byla do Montevidea neodletěla? Smazalo by se tím skoro čtvrt století náročného vyjednávání, do kterého obě strany vložily značné úsilí. Pohřbena by byla šance na vznik obrovského prostoru volného obchodu se sedmi sty miliony spotřebitelů, ráj a bonanza pro podnikatele z obou stran a významný podnět pro evropskou a latinskoamerickou ekonomiku.
Jen na nezaplacených clech mají evropští exportéři podle výpočtů Komise vydělat čtyři miliardy eur ročně. Už dnes podniká v zemích Mercosuru na 30 tisíc malých evropských podniků; a pokud zmizí většina cel a dalších překážek, jejich počet rychle poroste.
Macron, Giorgia Meloniová nebo Donald Tusk mají obavu, že dohoda podnítí nespokojenost domácích zemědělců. Jejich evropské střešní organizace Copa-Cogeca už bubnují do boje – opět hrozí, že traktory vysypou hnůj před vládními úřady. Farmáři se bojí laciného (a dobrého) hovězího z argentinských pamp, drůbeže a sójových bobů. Von der Leyenová je naléhavě uklidňovala, že na dovážené potraviny jsou kvóty a že budou podléhat nejpřísnějším evropským fytosanitárním a veterinárním parametrům. Ale nic naplat – mají pocit, že se „opět“ stali obětním beránkem v zájmu naplnění cílů mocných. Nebo – jak se říká ve Francii – že „německá“ šéfka Komise poslouchá, co jí nařizují z Berlína.
Nelze se ubránit dojmu, že politikové jako Macron či Tusk mají plnou pusu Evropy a vizí o její budoucnosti, o strategické autonomii, o potřebě čelit globálně rozpínavosti Číny a snižovat závislost evropského průmyslu na čínských surovinách a polotovarech. Když se však Evropa, po těžkém mnohaletém jednání, vybaví hospodářskou výhodou, zaleknou se prvního rolnického protestu. Vnitropolitické ohledy bohužel často převáží nad zájmem celého bloku. Tak to mají evropské demokracie uspořádáno a těžko se tím dá něco dělat.
Ve Francii se stala dohoda s Mercosurem strašákem nadlidských rozměrů. Přitom právě pod tlakem Francie vyjednala Komise v posledních pěti letech nejlepší podmínky, jaké kdy byly vtěleny do dohod o volném obchodu mezi EU a zeměmi světa. Budou uchována všechna evropská ochranná označení původu na potraviny; státy Mercosuru se zavazují dodržovat přísné evropské předpisy; na nejcitlivější produkty, jako je hovězí maso, budou stanoveny kvóty – dovoz z latinskoamerických zemí nepřesáhne 1,5 procenta evropské spotřeby.
Dohoda s Mercosurem je zároveň v kontextu nástupu staronového amerického prezidenta pádným a hodnotným důkazem, že se Evropa nechce vydat cestou ochranářství, že chce obchodovat se světem otevřeně a podle pravidel. Nová bezcelní zóna uzavřená pod nosem Spojených států je jakousi první symbolickou odpovědí na očekávaná Trumpova dovozní cla i na jeho rušení dohod o volném obchodu platných mezi USA a jeho sousedy.
Prostě a jednoduše: Evropská komise dostala od členských států pokyn, aby ambiciózní dohodu se čtveřicí latinskoamerických zemí dojednala. Po pětadvaceti letech úkol splnila. Tak to má být. Nyní je na členských státech, aby posoudily, zda jim výsledek vyhovuje, nebo ne. Francie by ho mohla potopit – pokud sežene podporu dalších tří členských států a společně budou reprezentovat 35 procent obyvatelstva EU, prosadí svou. Bylo by to neblahé, ale zajisté také podle pravidel.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
