Francouzské Národní shromáždění vyjádřilo nedůvěru premiérovi Michelu Barnierovi a jeho vládě. Poslanci tak většinou 331 hlasů z 577 uvrhli Francii do politické krize, která bude mít dopady i šířeji v eurozóně a v Evropské unii. Nyní je na prezidentovi Emmanuelu Macronovi, aby jmenoval novou vládu a aby rozhodl, zda bude opět „politická“, tedy opřená o síly přítomné v parlamentu, nebo úřednická, složená víceméně z nestranických expertů. Taková vláda by pak řídila Francii do příštích voleb, které se mohou konat nejdříve v létě.
Michel Barnier ukončil svou dlouhou politickou kariéru neslavně jako první premiér od roku 1962, který byl sesazen parlamentem, a to pouhé tři měsíce po svém jmenování. Jeho premiérování bylo tak nejkratší za trvání francouzské Páté republiky od roku 1958. Je to tvrdé přistání zkušeného politika, který byl ministrem v řadě francouzských vlád, osm let evropským komisařem a proslul zejména jako úspěšný vyjednavač podmínek brexitu jménem Evropské unie.
Jeho fiasko ukazuje, jak hluboce se mýlil prezident Macron, když v květnu po prohraných eurovolbách rozpustil parlament a vypsal nové volby. Vyšel z nich parlament rozdělený na tři nesmiřitelné skupiny, který v podstatě nedokáže vygenerovat jakoukoli většinovou koalici.
Tradiční sociální demokracie se dostala do vleku demagogické krajní levice prosazující politiku, která by Francii ekonomicky zahubila. Krajní pravice ztělesněná Národním sdružením, na jejíž podporu Barnier spoléhal, se nakonec v souladu se svou populistickou podstatou rozhodla pro radikální postup, jak chtěla její členská základna.
Terčem spojeného útoku krajní levice i pravice nebyl ani tak pomíjivý Barnier, ale sám prezident Emmanuel Macron. Oba póly politické scény se jasně spojily v tvrdé kritice hlavy státu, zvolené až do roku 2027. Mathilde Panotová za ultralevou Nepoddajnou Francii označila výsledek hlasování za „porážku veškeré Macronovy politiky“. Patovou situaci může vyřešit pouze jeho demise. „Žádáme Macrona, aby odstoupil.“
Podobně podle Le Penové „může za situaci v zemi prezident, který (…) rozbíjí všechny nosné stěny našeho národa“. Trojnásobná neúspěšná uchazečka o nejvyšší úřad dala ve vypjaté parlamentní debatě průchod své ambici a naději: „Není tak daleko doba, kdy spatříme alternativu, která bude signálem vykoupení. Ten den nastane brzy, možná velmi rychle.“
Macron má několik možností
Barnier se přitom snažil ústupky a dalšími manévry získat podporu Národního sdružení pro svůj návrh úsporného rozpočtu; předpokládal, že partaj Le Penové nebude mít v tuto chvíli zájem „převracet loďku“, když se příští parlamentní volby mohou konat nejdříve v létě a ty řádné prezidentské až za více než dva roky. Národní sdružení se v poslední době navíc snažilo setřást extremistickou pověst a prezentovat se jako (relativně) konstruktivní politický subjekt.
Tuto snahu ovšem ochladilo obvinění Le Penové ze zneužívání evropských peněz pro potřeby své strany; věc je před soudem, který vynese verdikt 31. března. Prokuratura požaduje mimo jiné pět let zákazu vykonávat veřejný úřad, což by jí znemožnilo se ucházet v roce 2025 o Elysejský palác. Vsadila proto na rychlé vyostření – kdyby se povedlo dohnat Macrona k demisi už nyní, musí se podle francouzské ústavy konat nové volby do 40 dnů. Pak by to stíhala….
Macron dnes dopoledne přijal Barnierovu demisi, nic jiného nemohl dělat. Večer by měl v televizi oznámit, jak hodlá postupovat dál. Může Barniera pověřit, aby dočasně zůstal v čele přechodného kabinetu. Může jmenovat jiného premiéra, případně tentokrát z řad levice, která je nejsilnějším blokem v parlamentu. Ani takový kabinet by se však neopíral o většinu. Může také navrhnout nějakou úřednickou vládu složenou z nezávislých technokratů. Ať tak či onak, jakákoli další vláda to bude mít v rozhádaném a rozvášněném Národním shromáždění těžké.
Barnier neuspěl, když se pokusil prosadit úsporný státní rozpočet na rok 2025 pomocí ústavního článku 49.3, který dává vládě možnost nepředložit legislativní návrh parlamentu; vystavuje se tím však automaticky hlasování o důvěře. Znamená to, že prvním úkolem jakékoli příští vlády bude rozpočet upravit a předložit parlamentu znovu, což se snáz řekne, než udělá.
V posledním projevu před hlasováním se Barnier ještě jednou pokusil vyložit, že úsporný rozpočet, který navrhl, měl vrátit Francii zpět k racionální hospodářské politice. Úspory ve výši 60 miliard eur měly být začátkem nápravy deficitu, který přesahuje šest procent HDP, zatímco Evropská unie dovoluje zemím eurozóny nejvýše tříprocentní schodek. Nešlo podle něj o „utahování opasků“, ale prostě o „odpovědnost“. Nebyl vyslyšen.
Za současného rozložení sil lze tedy předpokládat, že Francii čekají v dohledné době další turbulence. Její rating pro úvěry na mezinárodních trzích se zhoršuje a její mocenské postavení ve světě a v rámci EU slábne.
To všechno se určitě honí hlavou Emmanuelovi Macronovi, který tuto spoušť do značné sám míry „spískal“ svým neuváženým rozpuštěním parlamentu po prohraných květnových eurovolbách. Až o víkendu přivítá v Paříži budoucího amerického prezidenta Donalda Trumpa, se kterým ho pojí složité vztahy, bude tento kontext oslabovat jeho postavení silného a sebevědomého reprezentanta nejen Francie, ale celé Evropské unie.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
