Zatímco hlavní město Spojených států amerických ovládal po většinu času, kdy byl prezidentem země Ronald Reagan (1981–1989), extravagantní až démonický Marion Barry (o kterém byla podrobně řeč v předchozím díle našeho seriálu), největší město „Ameriky“, proslulé „Velké jablko“ (Big Apple) řídil po celá dvě Reaganova funkční období jiný, mnohem solidnější demokrat – právník, politický komentátor, filmový kritik a někdejší kongresman Ed Koch. Neobyčejně oblíbený politik, jenž v osmdesátých letech osobně „definoval“ jednu z důležitých „epoch“ v dějinách tohoto fascinujícího města (které nikdy nespí).
Ed Koch: Životní i politické začátky a Kongres
Edward Irving „Ed“ Koch (1924–2013) přišel na svět v prosinci 1924 v newyorském východním Bronxu. V rodině, jež ho – popravdě řečeno – nepředurčovala k velké životní a už vůbec ne k politické kariéře. Jeho rodiče byli polsko-židovského původu a oba pocházeli z východní Haliče, respektive z dnešní západní Ukrajiny.
Edův otec, konzervativní Žid, pracoval v divadle v newjerseyském Newarku, kde se jako ochotný a šikovný „kluk pro všechno“ odmalička pohyboval i jeho syn – budoucí starosta New Yorku.
Vzhledem k roku narození nepřekvapí, že v roce 1943 narukoval Ed Koch (ve svých devatenácti letech) do americké armády. A v září 1944, tři měsíce po vylodění spojenců v Normandii, už byl se svou jednotkou ve Francii.
Protože uměl německy, vyslala ho armáda do Bavorska, kde se spolupodílel na přípravách pro poválečnou denacifikaci Německa.
Z armády byl propuštěn v hodnosti seržanta – což nebylo na intelektuála od divadla málo, ale ani mnoho. Pro vojenskou kariéru nicméně předurčen zjevně nebyl.
Po návratu z války vystudoval Ed Koch nejprve newyorskou veřejnou vysokou školu (The City College of New York) a poté newyorskou právnickou univerzitu (New York School of Law; 1948). A začal se úspěšně živit jako právník – od poloviny šedesátých let již nejen jako zaměstnanec, ale i jako partner v renomované firmě Koch, Lankenau, Schwartz & Kovner.
Zároveň jej od počátku šedesátých let stále více lákala také politika, přičemž mu – jak později často přiznával – nikdy nepřipadlo na mysl nic jiného než to, že bude (ve stranickém slova smyslu) demokratem. Ba co víc, reformním demokratem.
V New York City i ve státě New York to ovšem znamenalo být dobře zapsán v „organizaci“ známé jako Tammany Hall (či The Society of St. Tammany nebo Sons of St. Tammany), která fakticky řídila politickou mašinerii ve městě i ve státě a jejíž praktiky byly obecně pokládány za – jak to jen říct – ne úplně čisté, korektní a v souladu s morálkou a politickou etikou.
Koch se proti „Tammany“ i proti jejímu poslednímu vlivnému šéfovi, manhattanskému rodákovi italského původu jménem Carmino Gerard DeSapio (1908–2004) postavil. A třebaže napoprvé, v roce 1962, v boji o získání křesla v kongresu státu New York proti jeho protégé ještě neuspěl, o rok později už byl lídrem demokratů v důležitém městském obvodě.
Následně se stal i členem městské rady (1967–1969) a poté – třikrát za sebou – členem Sněmovny reprezentantů Kongresu za stát New York (1969–1977). To už ovšem nebyl jen newyorským, nýbrž i celostátně známým politikem, o jehož ambicích se mluvilo v kuloárech hlavního města.
Kocha však celostátní politika lákala méně, než si jeho spojenci i protivníci mysleli – jeho hlavním cílem bylo rodné NYC.
Starosta, kterého měli lidi rádi…
Vyhrát jako demokrat v New Yorku nebylo úplně snadné, především kvůli nesmírně náročným primárkám.
Hlavními protihráči Eda Kocha v roce 1977 byli úřadující starosta Abraham David Beame (1906–2001; v čele města v letech 1974–1977/78), který ale „Velké jablko“ přivedl na hranu bankrotu.
A také Mario Matthew Cuomo (1932–2015), kandidát za Liberální stranu New Yorku (Liberal Party of New York), který nakonec Kochovi podlehl v poměru 55:45; další tři roky pak působil jako jeho zvolený viceguvernér (Lieutenant Governor) a poté, v letech 1983–1995, jako guvernér státu New York.
Kochovi k vítězství pomohly jednak již zmíněné ekonomické potíže města, jednak nechvalně proslulý newyorský blackout z července 1977 spojený s vandalismem, násilím a prudkým „výronem“ již tak značné kriminality. Kochovo volání po „vládě práva a pořádku“ tudíž mělo pro voliče velký význam.
Hlavní úkoly, jež Kocha v čele města čekaly, byl boj s „financemi, které se utrhly ze řetězu“, stejně jako s již naznačenou děsivě narůstající zločinností, již v řadě ohledů symbolizovalo zavraždění Johna Lennona v roce 1980. O neutěšené situaci v „divokém velkoměstě“ vypovídala rovněž vleklá stávka dopravců, první svého druhu od poloviny šedesátých let, která město těžce zasáhla a ukázala, jak je jeho infrastruktura křehká a zranitelná.
Jak zabít muzikanta: Problematické dědictví geniálního „brouka“ coby smutný prolog k Reaganově vládě
V roce 1981, ještě před dalšími volbami starosty, přijel do NYC prezident Ronald Reagan (o jeho „delikátním“ vztahu s Kochem viz dále), aby Kochovi i vedení státu slavnostně předal šek na 85 miliónů dolarů. Z nich měl být zčásti financován projekt, který se zrodil již na konci šedesátých let a jehož cílem bylo přemístění přetížené podzemní West Side Highway do speciálního tunelu s tím, že by prostory nad dálnicí mohly být využity k dalšímu rozvoji města.
Soudní příkaz z roku 1982 nicméně projekt odložil a v roce 1985 byl zrušen definitivně, zejména pro jeho nákladnost a také s ohledem na nejasné záměry jeho předkladatelů. Zmiňuji to především proto, abych ukázal, že vztahy mezi vedením města, vedením státu a federální vládou nebyly nikdy jednoduché – třebaže nebyly ani v náznaku tak špatné jako mezi vedením Washingtonu, D. C. a Bílým domem.
Obhajoba mandátu a druhý termín v čele města
V roce 1981 Ed Koch starostenský post navzdory všem problémům a kontroverzím obhájil, když v primárkách a později i ve finálních volbách porazil Franceska Josepha „Franka J.“ Barbara (1927–2016), jenž šel do listopadového klání v čele kandidátky strany Jednota (Unity). Téměř 75 % hlasů, které úřadující starosta získal, svědčilo o tom, že ho Newyorčané měli rádi a byli se způsobem, jakým se snažil – byť ne vždy úspěšně – jejich problémy řešit, prozatím spokojeni.
Kochovo druhé období bylo bez přehánění památné. Liberální starosta, prostý jakýchkoli předsudků včetně těch rasových, se do dějin „svého města“ zapsal tím, že s platností od ledna 1984 jmenoval do čela jeho policejního sboru (New York City Police Commissioner) Afroameričana a brooklynského rodáka Benjamina Warda (1926–2002), jenž měl za sebou dlouhou kariéru u NYPD (The New York City Police Department) a jenž ve funkci zůstal až do podzimu 1989.
Jednou z hlavních „kauz“, mediálně využitou, ale i zneužitou (jak už to bývá), byl incident v newyorské podzemce na Manhattanu, kde muž jménem Bernhard Goetz postřelil čtyři afroamerické mladíky, kteří jej údajně chtěli oloupit. Interpretace toho, co se v „podzemce“ vlastně stalo, i následné reflexe celé události byly složité a často protichůdné; pro řadu Newyorčanů se ale jednalo o „příznačnou záležitost“ ve městě, kde se „nikdo necítil bezpečně“.
Z tohoto důvodu Ed Koch prakticky po celý svůj druhý termín v čele města posiloval – početně i co se výbavy a výzbroje týče – policejní jednotky (NYPD) a navíc se snažil prosadit posílení pravomocí policistů.
Navzdory své – v řadě ohledů oprávněné pověsti liberála – horoval tehdy Koch rovněž pro trest smrti, stejně jako pro další tvrdé tresty, které měly pomoci vymýtit vpravdě děsivou kriminalitu, jež ztěžovala život obyvatelům města a činila je méně atraktivním pro turisty.
S dnešním NYC byl právě z těchto důvodů ten tehdejší – jakkoli se v něm v poslední době situace opět zhoršuje – nesrovnatelný.
Abych ale nelíčil Kochův druhý mandát v čele města jen v temných barvách, je třeba zmínit třeba také velkolepé oslavy postavení monumentálního Brooklynského mostu (konají se dodnes), jenž se v očích mnoha místních obyvatel i zahraničních turistů stal jedním z ikonických symbolů města.
Koch oslav využil i ke své sebeprezentaci, na kterou vždycky velmi dbal, a využíval při tom vesměs přátelských vztahů s novináři a obecně s lidmi, kteří v jeho prospěch ovlivňovali veřejné mínění.
Jako další příklad lze zmínit vydání prvních Kochových pamětí („Starosta“; Mayor), které se staly bestsellerem a později i úspěšným muzikálem na Broadwayi (jeho autory byli Warren Leight a Charles Strouse, premiéra se konala v květnu 1985 mimo Broadway a v říjnu téhož roku na Broadway, kde se hrála s velikým úspěchem.
Neúspěšný kandidát na guvernéra…
O rok později téměř došlo k zajímavému zvratu. Úspěšnému Kochovi jako by najednou začalo být „Velké jablko“ malé. A proto se rozhodl kandidovat na guvernéra státu New York, kterýžto post tehdy kvůli nepřízni voličů neobhajoval úřadující guvernér, demokrat Hugh Leo Carey (1919–2011).
Překvapivé vítězství Kochova již zmíněného viceguvernéra Maria Cuoma (ve finálovém mači porazil republikána Lewise E. „Lewa“ Lehrmana) bylo dáno – do jisté míry paradoxně – především tím, že Koch byl až příliš těsně spojen s New York City, nikoli se státem New York jako takovým.
Podle historiků a politologů Koch prohrál s Cuomem (který guvernérský post následně dvakrát obhájil) mimo jiné kvůli své arogantní přezíravosti vůči newyorskému „venkovu“ – kterou stručně, jasně a bez obalu (ovšem ke své značné škodě) prezentoval v rozhovoru pro časopis Playboy. (Originální přetisk z roku 1982 ZDE).
…a nekorunovaný „král New York City“
Porážka v boji o guvernérský úřad v Albany (hlavní město státu New York) sice těžce zapůsobila na Kochovu ješitnost, u obyvatel „Velkého jablka“ mu ale neublížila, ba právě naopak. V roce 1985 Ed Koch vyhrává drtivě i potřetí, když tentokrát porazil jak liberálku Carol Bellamyovou, která získala pouhých 10 % hlasů, tak konzervativní republikánku Diane McGrathovou (9 % hlasů).
Jednalo se ovšem o Kochovo poslední velké vítězství. O čtyři roky později (1989) prohrál stranické primárky s Davidem Normanem Dinkinsem (1927–2020), který pak ve finálovém souboji porazil republikána Rudolpha Williama Louise „Rudiho“ Giulianiho (* 1944), jenž mu ale porážku o čtyři roky později vrátil a zůstal starostou až do roku 2001.
Během svého třetího období v čele NYC potvrzoval Ed Koch soustavně pověst liberála, nicméně se mu nikterak nedařilo život ve městě příliš zlepšovat. Jako typický příklad lze uvést jeho vstřícný postoj k homosexuálům, který sice relativně početná komunita oceňovala, jenže i to mělo své limity.
Kochovi se například nepodařilo zabránit uzavření „lázní pro gaye“ (tzv. gay bathhouses), jehož stoupenci argumentovali nebezpečím šíření viru HIV a nemoci AIDS (čemuž bude věnován samostatný díl Reaganovy Ameriky).
A to doslova „bilo do očí“ ve srovnání s benevolentním až vstřícným přístupem městských úřadů k vyhlášeným „heterosexuálním“ swingers klubům a barům, jako byl třeba Plato’s Retreat na Manhattanu v letech 1977–1985, který ale nakonec musel skončit také.
Když už jsem zmínil klub Plato’s Retreat, pojďme se u něj na chviličku zastavit, protože byl pro „posh“ New York v osmdesátých letech v mnoha ohledech příznačný. Jednalo se o exkluzivní sexuální klub, jejž si oblíbili zámožní (navenek nesmírně solidní) Newyorčané, celebrity všeho druhu (včetně známých luxusních prostitutek a hvězd pornografického průmyslu).
Jeho zakladatel a majitel Larry Levenson (1936–1999) byl nápaditý, byť – celkem logicky – „svérázný chlapík“, který mimo jiné strávil v osmdesátých letech několik let ve vězení pro neplacení daní. Kromě NYC se pokusil uvést do života podobný klub i v Los Angeles, v tomto případě ale neuspěl a po půl roce jej musel pro nezájem zavřít.
V této souvislosti ještě jedna poznámka. Vzhledem k tomu, že se nikdy neoženil, se v politických i společenských kruzích nejen v New Yorku čas od času diskutovalo o Kochově sexuální identitě (což se projevilo i v jedné z předvolebních kampaní, konkrétně v roce 1977).
Koch sice rozhodně popíral, že je sám homosexuálně orientovaný, současně ale dával jasně najevo absolutní toleranci vůči gayům a horoval pro jejich „absolutní rovnost“ s heterosexuály.
Na otázku „jak to s Edem Kochem v tomto ohledu vlastně bylo“ nakonec – zdá se – definitivně odpověděly respektované noviny The New York Times v roce 2022, tedy téměř deset let po jeho smrti, poté co interviewovaly jeho některé blízké přátele a partnery, kteří homosexualitu bývalého starosty potvrdili, stejně jako jeho obavy přiznat se k tomu na veřejnosti v obavách, aby to fatálně nepoškodilo jeho politickou kariéru.
Vraťme se ale k Edu Kochovi a jeho politické kariéře. Její značnou část postavil na tom, že dával prakticky neustále najevo svoji lásku a svůj obdiv vůči „Velkému jablku“, o němž mimochodem prohlašoval, že je tak obrovské a tak dynamické, že se fakticky vzato „řídit nedá“, stejně jako se, jako u téměř každého „velkého jablka“ nedá úplně zabránit tomu, aby se do něj pustili červi.
Průpovídka to sice byla vtipná, Newyorčané z ní ale příliš nadšení nebyli. Podobně si Koch budoval renomé i prostřednictvím velkých charitativní akcí typu „Ruce kolem Ameriky“ (Hands across America), jíž se v 25. května 1985 jenom v New Yorku účastnilo na 150 tisíc lidí. Totéž platilo o oslavách stoletého výročí Sochy svobody a podobných významných akcích.
Konec jedné éry
Když se Ed Koch rozhodl v roce 1989 ucházet o starostenský post počtvrté (třikrát vládli NYC kromě něj už jenom Fiorello Henry La Guardia v letech 1934–1946 a Robert Ferdinand Wagner, Jr. v letech 1954–1965), narazil.
Ed Koch a přestavba New Yorku
Ani sebelepší a sebepropracovanější „pí ár“ nedokázalo zakrýt, že během svého úřadování dotáhl jen málokterý ze svých projektů do konce a že se život ve městě zlepšoval, zlepšoval-li se vůbec, spíše bez ohledu na jeho „politický výkon“. Koch proto neuspěl už v demokratických primárkách, v nichž jej porazil již zmíněný David Norman Dickins, právník a spisovatel a také vůbec první Afroameričan na tomto postu.
Abychom ale ke Kochovi nebyli příliš přísní, je třeba říct, že během svého vedení New Yorku čelil takovým výzvám jako jen málokdo. Zřejmě nejlepší publikací, která je Kochovu New Yorku věnována, je kniha Jonathana Soffera „Ed Koch and Rebuilding of New York City“ z roku 2010, třebaže ji někteří historikové označili a označují za „až příliš vlídnou“ či „laskavou“ vůči starostovi, který byl docela určitě schopným politikem, zejména ovšem v tom, jak si na svoji stranu získat tvůrce a spolutvůrce veřejného mínění, včetně novinářů, publicistů atd.
Poté, co v úřadu skončil, zaujal kromě jiných věcí Ed Koch tím, že jako demokrat podporoval republikánské kandidáty na post newyorského starosty i již zvolené starosty, jako byli již uvedený Rudy Giuliani či Michael Bloomberg (v čele města v letech 2002–2013), a také republikánského prezidenta George Bushe mladšího (v Bílém domě v letech 2001–2009), což bylo pro mnoho jeho bývalých voličů, stoupenců a sympatizantů zčásti překvapivé, zčásti dokonce zavrženíhodné.
Demokratický starosta a/versus republikánský prezident
Vztah starosty Eda Kocha s prezidentem Ronaldem Reaganem byl mnohem lepší, než tomu bylo v případě jeho washingtonského kolegy Mariona Barryho, o němž jsem psal v předchozím dílu seriálu. Nejlépe o tom vypovídá příběh z konce podzimu 1980, kdy již zavedený newyorský demokratický (opakuji: demokratický!) starosta Koch pozval republikánského prezidentského kandidáta Ronalda Reagana na návštěvu Gracie Mansion, což je legendární rezidence starosty NYC postavená v roce 1799 v Carl Schurz Parku na East End Avenue a 88. ulice v Yorkville v bezprostřední blízkosti Manhattanu.
Vzhledem k tomu, že se prezidentské volby konaly pár dní poté, se není možné divit rozhořčení tehdejšího vládce Bílého domu Jimmyho Cartera (v úřadu v letech 1977–1981), který Kochovo pozvání Reagana do své rezidence v největším městě USA, jež mělo – přirozeně – značnou mediální odezvu, považoval od svého spolustraníka za „zákeřný podraz“.
Koch ale svůj krok hájil s tím, že má s Reaganem „dobré vztahy“ a že chce pracovat ku prospěchu města na nadstranickém základě (bipartisan way). Po drtivém zvolení Reagana hlavou státu jej Koch pozval do NYC znovu s tím, že jsou s manželkou v jeho rezidenci „kdykoli vítáni“.
Na tomto v zásadě velmi přátelském vztahu se téměř nic nezměnilo prakticky po celou dobu Kochova vedení NYC a Reaganova vedení USA, třebaže oba politikové byli hodně rozdílní (liberál Koch a/versus konzervativec Reagan) a třebaže měli na řadu věcí více či méně odlišné názory.
Pro oba dva muže bylo důležitější to, že se měli instinktivně rádi a že dokázali být velkorysí i ve chvílích, kdy uvažovali a jednali jinak, než si ten druhý přál.
Osobně mám za to, že Koch patřil v osmdesátých letech k nejnadanějším demokratickým politikům vůbec a že nebýt v Bílém domě zrovna Ronald Reagan, ubíraly by se jeho myšlenky možná i směrem k prezidentské kandidatuře.
Jisté to ale není, Koch o tom nikdy otevřeně nemluvil, a tak jej známe hlavně jako „žoviálního liberála Eda“, který se v letech vlády „velkého komunikátora“ nesmazatelně zapsal do dějin svého milovaného města.
