Konec jednoho snu, anebo teprve začátek? Jak bude pokračovat kariéra Nikki Haleyové

Nimrata „Nikki“ Haleyová (* 1972) je jedním z hezkých příkladů tzv. „amerického snu“. Oba její rodiče pocházeli z Indie, kde patřili ne snad k elitám, ale k velmi dobře zavedeným vyšším středním vrstvám. Tatínek Ajit Singh Randhawa přednášel jako profesor na Paňdžábské zemědělské univerzitě v ludhianaském okrese v Paňdžábu, založené v roce 1962, maminka Raj Kaur Randhawa(ová), absolventka právnických studií na univerzitě v Dillí, patřila rovněž k tzv. professionals.

Oba rodiče ale měli, jakkoli se jim vedlo dobře, větší a vyšší ambice, a proto se v roce 1964 přestěhovali do Kanady, kde matka budoucí guvernérky získala stipendium na University of British Columbia.

O pět let později manželé přesídlili do Spojených států amerických, konkrétně do Jižní Karolíny, kde získali práci na Voorhees College v Denmarku (otec), respektive v Bamberg Public Schools (matka).

Energická matka navíc začala sama podnikat a její dcera, jež přišla na svět v lednu 1972, jí už jako holčička a poté mladá dívka v obchodě s oblečením nazvaným Exotica International ve městě West Columbia zdatně pomáhala.

O podnikavosti rodiny svědčilo i to, že v roce 1993 otevřel otec Nikki Haleyové „pánský protějšek“ výše zmíněného obchodu a byl stejně úspěšný jako jeho žena. S obživou v „novém světě“ tak Randhawaovi neměli zjevně žádný problém.

Samotná Nikki, jak jí doma i ve škole říkali, dělala vždy všechno, do čeho se pustila, naplno. Platilo to jak o školním vzdělání (jihokarolínská Clemson University, kde vystudovala účetnictví), tak o jejích pracovních postech, ať už se ve firmě FCR Corporation věnovala třídění odpadu, zasedala v představenstvu obchodní komory v jihokarolínském okrese Orangeburg, v městské radě anebo ve funkci prezidentky Národního sdružení majitelek obchodních firem (což byl první náznak politických ambicí budoucí kandidátky na prezidentku USA).

Vstup do politiky byl, myslím, logickým vyústěním dosavadních životních aktivit a postojů Nikki Haleyové. Došlo k němu na podzim 2004, kdy byla ve dvaatřiceti letech zvolena do Sněmovny reprezentantů státu Jižní Karolína. 

Vzhledem ke konzervativnímu rodinnému zázemí nebylo žádným překvapením, že se tak stalo „v barvách“ Republikánské strany, která v ní již tehdy viděla, s opatrností sobě vlastní, možnou budoucí politickou star. Za zmínku stojí ještě skutečnost, že byla prvním zákonodárcem tohoto sboru z indo-americké rodiny.

A potom už to šlo, tak říkajíc „ráz na ráz“. Po dvojí obhajobě poslaneckého mandátu Haleyová v roce 2010 oznámila, že se v Jižní Karolíně hodlá ucházet o post guvernérky. A po tvrdých primárkách i finálních listopadových volbách v roce 2010 se jí skutečně stala, když porazila demokratického protikandidáta, právníka Vincenta Austina Sheheena, stejně jako, čímž poněkud předbíhám, i o čtyři roky později na podzim 2014. 

V souvislosti s prvním vítězstvím v guvernérských volbách Haleyové je třeba připomenout, že za ním do značné míry stála podpora, kterou jí vyjádřily výrazné osobnosti Grand Old Party (oficiální název Republikánské strany), jako byli Mitt Romney, jenž kandidoval v roce 2012 neúspěšně na prezidenta proti Baracku Obamovi, obhajujícímu úřad, a Sarah Palinová, jež byla kandidátskou na viceprezidentku po boku Johna McCaina proti Obamovi v roce 2008.

V této souvislosti ještě jednu stručnou, ale důležitou poznámku: zatímco v amerických liberálních kruzích a v Evropě (včetně České republiky) se tehdejší guvernérce Aljašky, tzv. „hokejové mámě“ Sarah Palinové mnozí vysmívali a ironizovali ji, v Jižní Karolíně byla její podpora Haleyové jedním z klíčových faktorů, díky nimž „Nikki“ ve volbách guvernérky vyhrála; Amerika a americký jih zvlášť je totiž „tak trochu“ (vidíte ty „tučné“ uvozovky?) jiný svět než Boston, New York anebo Kalifornie, o Evropě ani nemluvě.

O rostoucím vlivu Nikki Haleyové na americké politické scéně (nejen v „domovské“ Jižní Karolíně) svědčila skutečnost, navzdory některým kontroverzním krokům a počinům (včetně vyvěšení vlajky konfederace na pozemku jihokarolínského Kongresu; neuvedení všech sponzorů z předvolební kampaně atd.), že o ní někdejší guvernér státu Massachusetts a senátor za Utah Mitt Romney v roce 2012 uvažoval jako o (spolu)kandidátce na viceprezidentku. A hlavně to, že ji prezident Donald Trump (v úřadu v letech 2017–2021), jehož v té době silně podporovala, v roce 2017 se souhlasem Kongresu jmenoval velvyslankyní USA při OSN.

Zkušená guvernérka tak získala další cenné, tentokrát diplomatické zkušenosti a při svých ambicích mohla začít pomýšlet na nejvyšší pozice v celých Spojených státech. Nic na tom nezměnil ani skandál související s luxusními privátními cestami, které Haleyové zaplatili jihokarolínští byznysmeni a kvůli němuž v roce 2018 na velvyslanecký post rezignovala.

Zatímco v roce 2020, kdy Donald Trump neúspěšně obhajoval prezidentský mandát proti Joeovi Bidenovi, na nominaci Haleyové na viceprezidentku, jež byla „ve hře“, znovu nedošlo, a zatímco ještě v roce 2021 Donaldu Trumpovi ohlásila podporu ohledně jeho možné další kandidatury, o dva roky později bylo všechno jinak – v únoru 2023 se „Nikki“ stala vůbec první oficiální Trumpovou vyzývatelkou v republikánských primárkách. 

Ambice a tlak okolí spojený s nadějí, že by mohla proti kontroverznímu exprezidentovi uspět, byly zkrátka silnější než její loajalita.

Průběh primárek nicméně ukázal, že Donald Trump je přes několik dílčích úspěchů Haleyové (vítězství ve Washingtonu, D. C., ve Vermontu a těsná porážka v New Hampshire) v současné době, opakuji, v současné době, pro republikánské voliče a stoupence stále ještě jiná „váhová kategorie“. 

Celkově vzato patřily primárky jasně jemu a po tzv. volebním superúterý z tohoto týdne (Trump vyhrál přesvědčivě ve čtrnácti státech z patnácti s výjimkou již zmíněného Vermontu) Haleyová, jak jsem již řekl, oznámila konec kampaně. Kampaně, kterou sever Politico označil za „téměř dokonalou“ („near perfect race“), jíž ovšem scházelo to nejpodstatnější – a sice vítězství.

Jak se bude politická kariéra Nikki Haleyové vyvíjet dál, není v tuto chvíli jasné, stejně jako není vyloučeno, že nebude pokračovat vůbec, byť tomu příliš nevěřím. Jak jsem již řekl, její rezignační projev neobsahoval podporu Trumpovi, ale ani výzvu, aby jej lidé nevolili (třebaže si jej někteří komentátoři tak vykládali), díky čemuž si Haleyová ponechala „otevřená vrátka“ ve všech možných směrech. 

Jakkoli se v tuto chvíli zdá, že Donald Trump o Haleyovou jako o svoji potenciální viceprezidentku příliš nestojí. Ve hře jsou momentálně tři jiné ženy – kongresmanka ze státu New York Elise Stefanik(ová), guvernérka Jižní Dakoty Kristi Noem(ová) a arkansaská guvernérka Sarah Huckabee Sanders(ová) –, úplně nemožné to s ohledem na Trumpovy legendární „politické obraty“ není; podobně jako není nemožné ani to, že by Haleyová tuto výzvu přijala, byť by tím nepochybně naštvala řadu svých voličů.

Všechno záleží na tom, jaké má Nikki Haleyová plány do budoucna. Chce-li v politice skončit, což si – opakuji – nemyslím, není co řešit. Chce-li se ale o Bílý dům ještě někdy ucházet, musí se rozhodnout, zda tak chce činit jako (v případě jeho úspěchu) Trumpova viceprezidentka, anebo naopak jako politička, která se vůči němu vymezila.

Takové rozhodnutí není a nebude ani trochu snadné. Donald Trump ovládl Republikánskou stranu nevídaným způsobem a, což je ještě důležitější, ovládl rovněž její elektorát. Dokonce i kdyby v listopadových volbách s Joem Bidenem či s jakýmkoli jiným demokratem prohrál, politický směr zvaný trumpismus tady bude přinejmenším nějaký čas dál a distanc od Trumpa by mohl Haleyové dlouhodobě uškodit.

Nespekulujme ale. Americká politika se vyvíjí velmi dynamicky. A třeba se o plánech, které má Nikki Haleyová do budoucna, dozvíme dříve, než bychom dneska řekli.