KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Svět včetně naší Evropy je zmítán spektakulárními aktivitami amerického prezidenta Donalda Trumpa, ať už jde o celní přestřelky, ultimativní nátlak na masivnější zbrojení či tradiční požadavky na povinné nákupy v USA; nemluvě o divné politice vůči vojenskému agresorovi, Rusku. Všechny tyto negativně působící impulzy by se mohly stát posledním zvoněním pro unijní i tuzemskou ekonomiku, potažmo politiku, neboť ta se stává hybnou silou úplně všeho, včetně hospodářství a způsobu řízení podniků. Evropská unie se ocitla na samé hraně propasti, anebo také rozcestníku mezi slepým tunelem a průjezdnou ulicí, jež vede k normálnímu rozvoji.
Nad vysoce nestandardní politikou nové americké administrativy se dá smutnit a rozčilovat se podivností nových časů. Ale evropské stesky jen těžko dokáží změnit washingtonské kormidlo. Větší smysl dává pojmout střelbu od boku někdejšího spojence a ochránce jako příležitost k potenciálnímu probuzení či dokonce prozření.
Tvrdá až nepřátelská zaoceánská politika vůči EU by se za normálních okolností mohla stát budíčkem, který by – z logiky věci – mohl podnítit přerod EU z přeregulovaného, polosocialistického, direktivně a směrnicově řízeného molochu v normální tržní, potažmo svobodné prostředí, jež bude odrazovým můstkem pro vzestup ekonomik členských zemí, nikoliv jejím pohřebištěm.
Primárně je však nezbytné zdůraznit, že Evropská unie a s ní také Česko se ekonomicky sebepoškodily bez ohledu na chaos kolem uvalování cel, bez ohledu na neodvratnost rostoucích zbrojních nákladů i bez ohledu na dopady ruské válečné anabáze na Ukrajině. Sebepoškodily a nadále se sebepoškozují přijetím a uskutečňováním – dnes již notoricky známého – Green Dealu a od něj odvozených programů.
Přičemž zde dává smysl si uvědomit, že Green Deal se – navzdory proklamacím – nestal a v nejbližších letech ani nestane původně zamýšleným vzorem pro svět. Ale bez toho prakticky nedává smysl, jelikož EU svými opatřeními sama nemůže ovlivnit planetární klima.
Navíc, Green Deal v unii (a zejména vůči průmyslovým státům jako je Česko) škodí ekonomicky, byznysově, energeticky; nemluvě o dopadech na svobody obyvatel, například pokud jde o povinnost absolutní bezemisnosti domů či zákaz (zatím jen výroby) levnějších, spalovacích aut.
Ruská válečná agrese proti Ukrajině sama o sobě vytvořila reálností hrozby podložený tlak na zvyšování zbrojních výdajů v EU. Lepší variantou zvyšování zbrojních rozpočtů by bylo spoléhat se na dynamický růst ekonomiky při pevném procentu výdajů vůči HDP (například ve výši 2 %).
Ale vzhledem k tomu, že dynamický růst ekonomiky je v Bruselem řízené sedmadvacítce znemožňován nespočtem regulací a překážek, pak nezbývá nic jiného než zbrojní procentní kvótu vůči HDP zvyšovat. Když k tomu přidáme Amerikou požadované zvyšování zbrojních výdajů v rámci NATO, umocňované hrozbou odchodu USA z Aliance, tlak na masivnější zbrojení v EU se ještě zesiluje. Což vytvořilo tlak na přehodnocení ekonomicko-klimatické politiky EU, respektive na změnu greendealovského paradigmatu jako čehosi „nevyhnutelného“.
Jenže, jak se zatím zdá, Evropská komise a rozhodující eurounijní struktury se odmítají řídit ekonomickou logikou, respektive realitou a bez uzardění nadřazují greendealovský plán a emisně-klimatickou udržitelnost nad ekonomickou udržitelností, potažmo budoucností. A to i přesto, že výše uvedené tlaky směrem k Evropě jsou znásobovány radikální celní politikou USA, která již vytvořila zárodky regulérní obchodní války s celým světem, Evropu nevyjímaje.
Pokud EU nechce ještě více ztrácet konkurenceschopnost a dluhově zkolabovat, musí deregulovat, desubvencovat a celkově „debruselizovat“.
