Existuje vůbec Belgie? Volby oživily staletou otázku, na kterou neexistuje jednoduchá odpověď

Když se v Belgii naposledy konaly federální volby v roce 2019, následně trvalo téměř 18 měsíců, než mohl nový premiér složit přísahu, přičemž stanul v čele koaliční vlády složené ze sedmi stran. 

Po hlasování v roce 2010 potřebovala země na sestavení vlády 541 dnů a tento světový rekord překonala o deset let později počtem 592 dnů.

Belgie, ve které nežije jednotný belgický národ, trpí absencí skutečných celonárodních stran. Většina voličů ve Flandrech může volit pouze vlámské strany a francouzsky mluvící voliči ve Valonsku mohou hlasovat pouze pro frankofonní strany. Existuje dokonce i malá německy mluvící menšina, která si volí vlastní parlament. 

Tyto de facto oddělené volební obvody vytvářejí roztříštěnou politickou krajinu. Tradiční strany nepůsobí celostátně a již před desetiletími se rozdělily na vlámské a francouzsky mluvící strany, které se starají o své vlastní regiony. 

Výjimkou je krajně levicová Dělnická strana, která působí jako jediná celostátně. Vlámsko se tradičně přiklání k pravici, zatímco Valonsko je v Evropě baštou levice. To má za následek, že sestavení federální vlády je vždy možné jen s krajními obtížemi.

Současný premiér Alexander De Croo, který je po výprasku ve volbách na odchodu z politiky, je vlámský liberál, který při sestavování vlády reprezentoval teprve až sedmý(!) největší blok hlasů ve federálním parlamentu. To ukazuje, že stát se belgickým premiérem znamená spíše získat podporu politických soupeřů než reprezentovat zájmy voličů.

Před volbami se očekávalo, že zvítězí silně pravicová strana Vlaams Belang (Vlámský zájem), kterou od účasti na moci dlouhé roky odděloval „cordon sanitaire“ ostatních stran – ten jí bránil v účasti na moci pro její silně vyhraněné postoje. 

Protimigrační Vlámský zájem, který otevřeně hlásá vyhlášení nezávislosti Vlámska, měl v preferencích až 25 %, jen těsně před jinou pravicově nacionalistickou vlámskou stranou, Nová vlámská aliance (N-VA), které průzkumy přisuzovaly kolem 20 % hlasů a která se od Vlaams Belang odlišuje jen poněkud mírnější rétorikou a odmítáním úplného odtržení Vlámska od Belgie.

Strany si nakonec pořadí a počet mandátů oproti průzkumům téměř přesně prohodily a budou spolu muset utvořit regionální vládu, k čemuž bude nutné, aby Vlámský zájem uložil (alespoň do příštích voleb) secesionistické tendence k ledu. 

Šéf N-VA Bart De Wever k tomu říká, že se jeho strana snaží najít „realistickou cestu k lepšímu modelu politického zastoupení Vlámů“, což by podle něj znamenalo ještě autonomnější správu regionů, které ale už v Belgii stejně rozhodují téměř o všem (o tom více později). 

Úplné odtržení by bylo podle N-VA „chaotickou strategií, která by v konečném důsledku oslabila vlámskou autonomii“. 

Což – přeloženo do češtiny – znamená asi tolik, že vlámským politikům není jasné, co by se v případě odtržení stalo s Bruselem (který i radikální Vlámové považují za hlavní město své budoucí země), ani s členstvím v EU – což je chtě nechtě pro tento malý národ klíčová otázka, určující jeho životaschopnost.

Komplikovaný a fragmentovaný systém státoprávního uspořádání a absence národního étosu znamenají, že – řečeno s trochou nadsázky – Belgie existuje pouze jednou za čtyři roky zhruba na měsíc, když se hraje Mistrovství Evropy ve fotbale.

Otázku existence Belgie zkoumal v roce 1999 ve známém eseji britský historik a levicový intelektuál Tony Judt. Jeho vyprávění začíná nešťastnou volbou opery. Když totiž byli poradci nizozemského krále Viléma I. požádáni, aby vybrali operu, která se na jeho počest měla hrát v roce 1830 v Bruselu, nezvolili zrovna moudře. 

Brusel byl tehdy součástí Nizozemského království a panovníka, který si svým razantním protestantismem znepřátelil holandsky mluvící katolíky a svým „holandstvím“ francouzsky mluvící Valony, nesl jen nelibě.

Opera, kterou dvořané vybrali, byl populární dobový hit – La Muette de Portici (Němá z Portici) francouzského skladatele Daniela Aubera – pojednávající o úspěšném povstání neapolského lidu v 17. století proti vládě španělského krále. (Mimochodem, ve stejném roce hrál předehru k této opeře na svém prvním veřejném vystoupení v Litomyšli tehdy šestiletý Bedřich Smetana.)

Šlo ale o dosti „zvláštní“ téma na oslavu vlády neoblíbeného krále nad nespokojeným obyvatelstvem v době sílícího procesu národního obrození mezi evropskými národy. Na předem domluvený signál během árie Amour sacré de la patrie (Svatá láska k vlasti) obecenstvo povstalo s výkřiky „Aux armes! Aux armes!“ („Do zbraně!“).

Představení nebylo tehdy dokončeno, vzbouřenci vyrazili z hlediště do ulic a zahájili revoluci – a s ní i dlouhou ságu zašmodrchaných identit a dysfunkčního státu, která trvá dodnes.

Právě problém s identitou neustále vyvolává otázky o další existenci Belgického království, kterému chybí už jen pár let do 200. narozenin.

Země se zrodila následujícího roku za podpory tehdejších velmocí – Francie, Pruska a Velké Británie, z nichž si žádná  nepřála, aby se Belgie dostala pod nadvládu ostatních. Území, které zaujímá, bylo dějištěm evropských dějin. 

Caesarova Gallia Belgica ležela napříč linií, která oddělovala galsko-římská území od franských. Když se v devátém století rozpadla říše Karla Velikého, strategicky položené „Království středu“ – mezi zeměmi, které se později staly Francií a Německem – se stalo vytouženým územním dobyvatelů pro další tisíciletí. 

Panovníci z rodu Valois, Bourboni, Habsburkové (španělští a rakouští), Napoleon, Holanďané, pruští Němci a také Hitler – ti všichni vtrhli do Belgie a nárokovali si její části pro sebe, přičemž v některých případech ji okupovali a vládli jí po celá staletí. 

Británie šla do první světové války kvůli německé invazi do Belgie bez jasně definovaných národních cílů, což je dodnes předmětem debat britských historiků. V Belgii je pravděpodobně více bojišť, míst bojů a připomínek dávných i novodobých válek než na kterémkoliv jiném srovnatelně velkém území na světě.

Belgičanům lze určitou nejistotu ohledně národní identity odpustit. Jejich stát vznikl na londýnské konferenci v lednu 1831, byl vyňat z područí Nizozemců a „vybaven“ dosazeným německým králem, ústavou po vzoru té francouzské z roku 1791 a novým názvem. 

Ačkoli pojem „Belgie“ měl starší kořeny (kronikář z dvanáctého století Jean de Guise jej připisoval legendárnímu panovníkovi jménem Belgus, jenž měl pocházet ze starověké Tróje), většina obyvatel regionu se ztotožňovala pouze se svou místní komunitou.

Vlámská města se od třináctého století spojovala, aby se bránila daňovým a územním nárokům různých mocipánů – knížat, králů a císařů – a postupem času vybudovala to, co dnes považujeme za „autentickou Belgii“ (např. nádherné Bruggy a Gent). 

Belgie je dodnes jedinou zemí v Evropě, kde mezi obyvateli převažuje identifikace s bezprostřední lokalitou nad regionální nebo národní příslušností. 

(Paradoxně jediným regionem, v Evropě, kde se lidé považují především za Evropany, není Brusel, nýbrž Budapešť.)

„Sire, řeknu vám pravdu, velkou a strašlivou pravdu: neexistují žádní Belgičané, pouze Valoni a Vlámové,“ napsal v roce 1912 socialista Jules Destrée ve svém Dopise králi.

První světová válka rozpory mezi jednotlivými komunitami zastíníla a přispěla k mobilizaci sil země ve jménu zachování její nezávislosti tváří v tvář německé agresi. To dočasně posílilo společné národní cítění. A všeobecné volební právo pro muže, uznané v roce 1919, zajistilo veřejným orgánům politickou legitimitu, kterou dosud v hierarchické společnosti postrádaly.

V Belgii bylo totiž až do té doby volební právo značně limitované, aby příliš neomezovalo moc a vliv francouzsky mluvící obchodní a průmyslové buržoazie – jak byl řekl Judt. 

V praxi jej nedrželo pohromadě žádné společné „belgické cítění“, nýbrž hierarchicky organizované společenské skupiny – tzv. pilíře (francouzsky „piliers“, nizozemsky/vlámsky „zuilen“). Ty nahrazovaly standardní instituce národního státu. 

Zejména katolíci a antiklerikálové tvořili odlišná a antagonistická společenství, reprezentovaná analogicky katolickými a liberálními politickými stranami. A tyto strany sloužily nejen k vítězství ve volbách a kontrole státu (tj. ke standardní politice, jak ji chápeme dnes), ale také k mobilizaci a usměrňování energie zevnitř svého „pilíře“ a zdrojů dovnitř svého „pilíře“. 

V každém případě tak volební obvody plnily ještě funkci uzavřených sociálních, ekonomických a kulturních komunit.

Od konce devatenáctého století až do současnosti byl belgický veřejný život organizován kolem těchto tří odlišných „rodin“ – přičemž antagonismus mezi socialisty a katolíky postupně vytlačoval svým významem starší antagonismus mezi katolíky a liberály. 

Velká část každodenního života byla uspořádána v rámci hermeticky oddělených a všeobjímajících národů v národě, včetně péče o děti, školství, skupin mládeže, kaváren, odborů, prázdninových táborů, ženských skupin, spotřebních družstev, pojišťoven, spořitelen, bank nebo novin.

Od rozšíření volebního práva (v roce 1919 bylo rozšířeno na všechny muže, na ženy až teprve v roce 1948), je možné sestavit vládu pouze pomocí zdlouhavého vytváření koalic mezi stranami, které reprezentují jednotlivé „pilíře“.

Takové koalice ovšem bývají obvykle nestabilní. Mezi světovými válkami úřadovalo osmnáct vlád, od roku 1945 pak vlády v průměru ani ne co rok. 

Mezitím se politické, soudní, úřednické, policejní a dokonce i vojenské funkce obsazují podle „proporcionality“ – což znamená, že jsou přidělovány klientům a přátelům v rámci pilířů prostřednictvím složitého (a korupčního) systému dohod a obchodů, jako kdyby byl každý pilíř miniaturním Římem za doby úpadku republiky.

Následkem tohoto uspořádání se politické strany staly z velké části nástrojem pro rozdělování osobních benefitů.

Jak řekl nejúspěšnější poválečný belgický premiér Guy Verhofstadt: „Belgie není ničím jiným než stranickou kleptokracií.“ Nebo řečeno s Baudelairem: „La Belgique est sans vie, mais non sans corruption“ (Belgie je bez života, ale ne bez korupce).