GLOSA PAVLA VONDRÁČKA | Petr Macinka si myslel, že folklór není známka punku. Ve Strážnici se ukázalo, že je to přesně naopak. Historie se přitom opakovala téměř do detailu – stejně jako v plzeňském Lochotíně v roce 1987.
Folk je nový punk
Strážnice 2026. Lochotín 1987. Dvě akce, které od sebe dělí skoro čtyřicet let, jeden folklórní festival, druhý rockový koncert, ale úplně stejná chyba politiků. Mysleli si, že když vylezou na pódium, publikum jim zatleská. Místo toho dostali lekci. Kdysi komunisté, dnes Motoristé.
Publicista Radek Diestler kdysi koncert v plzeňském Lochotíně označil za „vděčnou historku k ilustraci hovadskosti posledních let bolševického režimu“. Měl pravdu. Bolševici tehdy udělali klasickou chybu všech politiků, kteří si myslí, že publikum je jen kulisa.
Usoudili, že když západoněmecké kapely Die Toten Hosen a Einstürzende Neubauten brojí proti americkým raketám a zpívají o míru, budou se přece skvěle vyjímat na socialistickém Koncertu pro mír. Prostě stará známá poučka: nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Jenže fungovalo to asi stejně spolehlivě jako tvrzení, že medvěd nebude kousat, když ho pozvete na vegetariánský oběd.
S kapelami totiž nepřijela jen hudba. Přijeli i jejich fanoušci. Šest tisíc českých a západoněmeckých pankáčů během pár minut zjistilo, že si rozumějí mnohem lépe mezi sebou než s pořadateli z okresního výboru KSČ.
