Tvář zla dostala jméno. Historici odhalili nacistu z nejslavnější fotografie holokaustu

Snímek známý jako Poslední Žid ve Vinnycji se stal jedním z nejsilnějších symbolů holokaustu. Připomíná okamžik, kdy jeden člověk cítí příchod své smrti – a druhý ví, že ji posílá.

Po desetiletí jsme znali pouze oběť a anonymní tvář jejího vraha. Dnes už s vysokou pravděpodobností víme, kdo byl muž s pistolí. Nejde přitom jen o vyřešení jedné historické záhady. Je to připomínka, že největší zločiny dějin nepáchala bezejmenná monstra, ale konkrétní lidé se svými příběhy, rodinami, vzděláním i vlastními rozhodnutími.

Dne 28. července 1941 pořídil dosud neznámý fotograf v citadele ukrajinského Berdyčeva snímek židovského muže klečícího na okraji masového hrobu. Pod ním leží těla těch, kteří zemřeli jen několik okamžiků před ním. Muž ví, co ho čeká. Příslušník jednotek SS mu z bezprostřední blízkosti míří pistolí na hlavu, zatímco v pozadí celé scéně přihlížejí další němečtí vojáci. Bez známek emocí, jako by nebyli svědky vraždy, ale obyčejné instruktáže někde v tovární hale.

Fotografie sice vešla do dějin pod názvem Poslední Žid ve Vinnycji (Der letzte Jude in Winniza). Označení je však zavádějící. Teprve výzkum německého historika Jürgena Matthäuse ukázal, že nevznikla ve Vinnycji, ale v Berdyčevě, přibližně 150 kilometrů jihozápadně od Kyjeva.

Samotné okolnosti vzniku fotografie jsou neméně děsivé. Pouhý měsíc předtím, 22. června 1941, zahájilo nacistické Německo operaci Barbarossa – největší vojenskou invazi v dějinách. Spolu s postupujícími jednotkami Wehrmachtu pronikaly na sovětské území také zvláštní vražedné oddíly Einsatzgruppen. Jejich úkolem nebylo dobývat území, ale systematicky likvidovat politické komisaře, sovětské funkcionáře, partyzány a především židovské obyvatelstvo.

Berdyčiv patřil před válkou k nejvýznamnějším centrům židovského života na Ukrajině. Židé zde po staletí tvořili podstatnou část obyvatel a město bylo významným centrem chasidského judaismu. Po německém obsazení se však během několika týdnů proměnilo v jedno z míst, kde nacisté zahájili takzvaný „holokaust kulkami“ – masové vraždění civilistů přímo na okupovaném území, bez plynových komor a vyhlazovacích táborů.

Dne 28. července 1941 bylo v berdyčevské citadele zastřeleno nejméně sedmdesát židovských mužů. Oběti byly před popravou nuceny vykopat si vlastní hroby. Masakr provedla jednotka Einsatzgruppe C, která měla oblast „vyčistit“ před plánovanou návštěvou Adolfa Hitlera.

Právě během této popravy vznikla fotografie, jež se později stala jedním z nejznámějších symbolů holokaustu. Na rozdíl od většiny snímků nacistických zločinů totiž nezachycuje jejich následky, ale okamžik bezprostředně před vraždou – přímou konfrontaci mezi katem a jeho obětí.

Je to fotografie, kterou znám od dětství. Objevovala se v knihách o druhé světové válce, v televizních dokumentech i historických publikacích. A přestože jsem ji viděl nesčetněkrát, nikdy jsem se na ni nedokázal dívat jako na další archivní snímek.

Znovu a znovu jsem se přistihoval, že hledím do tváře klečícího muže. Do očí člověka, který ještě žije, ale už ví, že za několik vteřin zemře. Na fotografii je zachycen jeden z nejděsivějších okamžiků, jaké si lze představit – chvíle, kdy člověk tuší svůj konec a zároveň nemá sebemenší možnost svůj osud změnit.

A pak jsem se díval do tváře vraha. Není na ní vidět vzrušení, hněv ani fanatická nenávist. Spíš cosi mnohem děsivějšího – chladná samozřejmost. Jako by nešlo o vraždu, ale o rutinní úkon, který je prostě třeba vykonat. Už jako dítě jsem nedokázal pochopit, jak může příslušník jednoho druhu s takovým klidem zabíjet příslušníka téhož druhu.

Ještě méně jsem ale chápal jinou věc. Jak to vůbec mohl někdo fotografovat? Jak mohl stát několik metrů od této scény, dívat se na ni skrze objektiv a zmáčknout spoušť fotoaparátu?

Tehdy jsem to považoval téměř za další formu necitelnosti. Dnes, po letech novinářské práce, už podobnému dilematu rozumím lépe. Fotograf často není člověk, který může běh událostí změnit. Nemůže zastavit válku, zabránit genocidě ani zachránit oběť. Může ale podat svědectví.

Bez podobných lidí bychom dnes nevěděli, co se v Berdyčevě onoho červencového dne roku 1941 skutečně odehrálo. Neměli bychom důkaz. Neměli bychom tváře. Neměli bychom paměť.

A právě díky tomu anonymnímu fotografovi dnes víme ještě něco navíc.

Po pětaosmdesáti letech už muž se zbraní na fotografii není jen anonymní tváří zla. Německý historik Jürgen Matthäus po letech archivního výzkumu s vysokou pravděpodobností zjistil, kdo byl muž, který se chystal stisknout spoušť.

Jmenoval se Jakobus Onnen.

Nešlo o náhodný objev ani o zázrak umělé inteligence, jak se někdy zjednodušeně píše. Matthäus nejprve zrekonstruoval místo vzniku fotografie, určil datum masakru i jednotku, která jej provedla. Klíčovou roli sehrál deník německého důstojníka Waltera Materny, jenž obsahoval tutéž fotografii s poznámkou, že byla pořízena 28. července 1941 při popravách v berdyčevské citadele.

Průlom nastal až poté, co se historikovi ozval příbuzný Onnenovy rodiny. Fotografii znal desítky let a už dříve měl podezření, že muž se zbraní by mohl být jeho příbuzný. Rodina sice v devadesátých letech zničila Onnenovy dopisy z východní fronty, dochovaly se však jeho fotografie.

Ty následně analyzovali odborníci z investigativní skupiny Bellingcat s pomocí softwaru pro rozpoznávání obličejů. Umělá inteligence ukázala mimořádně vysokou shodu. Sama o sobě by však nestačila. Teprve v kombinaci s archivními dokumenty, dobovou korespondencí a dalšími nepřímými důkazy umožnila historikovi označit identifikaci za vysoce pravděpodobnou.

Jakobus Onnen se narodil v roce 1906 v malé východofríské obci nedaleko nizozemských hranic. Pocházel ze vzdělané rodiny, vystudoval moderní jazyky na univerzitě v Göttingenu a stal se učitelem francouzštiny, angličtiny a tělesné výchovy. V mládí rád cestoval. Navštívil Londýn i Madrid a nic nenasvědčovalo tomu, že by se jeho život měl jednou zapsat do dějin jako symbol jedné z nejbrutálnějších kapitol lidských dějin.

Jenže už během studií dobrovolně vstoupil do NSDAP. Krátce nato přešel do jednotek SS a jeho život nabral zcela jiný směr. Na jaře roku 1941 se připojil k Einsatzgruppe C, jedné z mobilních vražedných jednotek, které doprovázely německou armádu při vpádu do Sovětského svazu. Jejich úkolem nebylo bojovat na frontě, ale systematicky vraždit civilní obyvatelstvo, především Židy.

O několik týdnů později už Onnen stál v berdyčevské citadele s pistolí v ruce.

Historik Jürgen Matthäus upozorňuje na jednu překvapivou skutečnost. Účast na podobných masakrech nepředstavovala v jednotkách Einsatzgruppen žádnou výjimečnou zásluhu. Vrahům nepřinášela rychlejší kariérní postup ani zvláštní vyznamenání. Byla považována za běžnou součást jejich služby.

Právě to je na Onnenově příběhu to nejděsivější. Nebyl fanatickým řečníkem ani jedním z nejvyšších představitelů nacistického režimu. Nebyl ani sadistou, jehož jméno vstoupilo do učebnic dějepisu. Byl vzdělaným učitelem, který se stal součástí vražedného systému a bez viditelných emocí vykonával to, co od něj režim očekával.

Možná právě proto jeho identita zasáhla tolik lidí, kteří už dávno otupěli množstvím příběhů z druhé světové války. Ne proto, že by konečně poznali jméno vraha. Ale proto, že se z anonymní tváře na fotografii stal člověk odvedle. Jakobus Onnen mohl být sousedem, kterého každé ráno zdravíte. Učitelem, který vaše dítě učí cizí jazyky. Mužem, se kterým si večer zajdete na pivo. Zlo totiž málokdy přichází s rohy na hlavě. Většinou má tvář obyčejného člověka. Mění se jen doba a okolnosti, nikoli možnosti, kterým je člověk vystaven.

Jakobus Onnen padl 12. srpna 1943 při protipartyzánské operaci na území dnešní Ukrajiny. Bylo mu sedmatřicet let. Protože zemřel ještě během války, nikdy nestanul před soudem a za svou účast na holokaustu nenesl osobní odpovědnost. Po desetiletí byl připomínán jen jako jeden z padlých německých vojáků. Jeho jméno bylo dokonce vytesáno na válečném památníku v rodném východofríském Weeneru mezi oběťmi války. Teprve po zveřejnění výzkumu Jürgena Matthäuse město rozhodlo, že jméno nezmizí, ale bude zakryto deskou s QR kódem vysvětlujícím, kdo Jakobus Onnen skutečně byl. 

Jestliže se podařilo po pětaosmdesáti letech s vysokou pravděpodobností odhalit identitu vraha, pak muž klečící na okraji masového hrobu zůstává stále beze jména.

Historik Jürgen Matthäus se nevzdal ani tohoto pátrání. Ve spolupráci s ukrajinskými kolegy prochází dochované dokumenty, obecní záznamy i seznamy obyvatel Berdyčeva z doby německé okupace. Jeho cílem už není usvědčit pachatele. Chce vrátit identitu člověku, kterému ji nacisté vzali.

Nebude to snadné. Zatímco deportace Židů ze západní Evropy nacisté evidovali s téměř úřednickou pečlivostí, na okupovaném území Sovětského svazu probíhalo vraždění často přímo na místě. Odhaduje se, že při takzvaném „holokaustu kulkami“ zahynulo více než milion Židů. Většina z nich zůstala bezejmenná. Přesně tak, jak si jejich vrazi přáli.

Předevčírem uplynulo pětaosmdesát let od okamžiku, kdy v Berdyčevě vznikla fotografie, která patří k ikonickým symbolům holokaustu. Pětaosmdesát let je dlouhá doba. Jenže dějiny žádný konec nemají. Rodí se každý den. Někde právě teď.

Možná i na Ukrajině, kde místo nacistických barbarů ze západu zabíjejí civilisty putinovští barbaři z východu. I tam dnes vznikají fotografie, na které se jednou budou dívat naši potomci stejně, jako se my díváme na „Posledního Žida“. Budou se snažit pochopit, jak se to mohlo stát. A možná budou pomocí technologií, o nichž dnes ještě nemáme ani tušení, hledat jména vrahů i jejich obětí.

Proto podobné snímky nepatří jen minulosti. Jsou připomínkou, že mezi civilizací a barbarstvím nevede hranice v mapách ani v kalendáři. Vede v člověku.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a rozluštíte stará tajemství. Díky.