KOMENTÁŘ TATIANY FRÖHLICH | Poté, co členská základna sociálních demokratů odsouhlasila koaliční smlouvu mezi Unií a SPD, nestojí vzniku vlády Merz I v cestě žádná zásadní překážka. Friedrich Merz bude příští úterý (6. května) s největší pravděpodobností zvolen spolkovým kancléřem a zemi bude již popáté v poválečné historii vládnout černo-červená koalice. Jako všechna dosavadní vládní uskupení těchto dvou barev, i toto je koalicí z nouze. Popularita jeho budoucí hlavy mezi občany a v médiích je spíše nevalná. Přesto si budoucí kancléř již nyní zaslouží respekt.
Merzem by dnes nechtěl být nikdo
Ve Spolkové republice najdete plejádu lidí přesvědčených o tom, že by dokázali dobře vládnout. Jistě by se našlo pár takových, kterým by to doopravdy šlo. Pokud byste však hledali někoho, kdo by chtěl nyní kráčet v Merzových botách, byla by to marná snaha.
Zatímco je Evropa sevřená v kleštích mezi imperialistickým Ruskem s ambicemi obnovit někdejší sovětskou sféru vlivu a antiglobalistickým prezidentem zeměkoule z Bílého domu, jehož nejsilnějšími kompetencemi jsou bezmezná sebedůvěra a trolling globální vesnice, nastupuje Merz do kancléřského úřadu s vědomím historické povinnosti i vědomím toho, že jen 37 procent jeho spoluobčanů věří, že ve své roli obstojí.
Dennodenně vycházejí v německých médiích kritické články a rozhovory, v nichž je Merzovi opakovaně vyčítán podvod na voličích (kvůli povolení dluhové brzdy), obcházení demokracie (kvůli schválení onoho povolení s odcházejícím Spolkovým sněmem), neplnění předvolebních slibů (kvůli řadě ústupků vůči SPD a Zeleným) nebo nečestnost – výše zmíněných hříchů se údajně dopustil jen a pouze z touhy po moci a úřadu.
V koaličních jednáních byl prý příliš měkký, takže po drtivé porážce ve volbách mohou sociální demokraté konečně realizovat svůj program. Všichni sice na okraj zmíní, že vše, co je mu vyčítáno, je podmíněno okolnostmi, málokdo však přizná, že právě tyto okolnosti hrají centrální roli.
Po letech opozice vůči bezalternativní politice Angely Merkelové je Merz paradoxně v situaci, kdy nemá na výběr. A jen opravdu pozorným lidem neunikne, že i jemu by se, přinejmenším na minutku, občas hodilo, kdyby mohl pobýt v kůži někoho jiného.
S některými parťáky nepotřebujete nepřátele
Během vládnutí mu kromě opozice budou na krk dýchat čtyři vnitrostraničtí soupeři: jeho sidekick Carsten Linnemann se rozhodl zůstat generálním tajemníkem CDU.
Ve vládě neusedne ani Jens Spahn, který si na kancléřství myslel už za Merkelové éry a nevynechá žádnou příležitost, jež by ho k tomuto snu mohla přiblížit. Účast ve vysoce rizikovém kabinetu sebevrahů zřejmě považuje pro svoji kariéru za toxičtější, než bylo působení na ministerstvu zdravotnictví během pandemie.
Ze Severního Porýní-Vestfálska si na Merze brousí zuby „Merkelové kluk“ Hendrik Wüst. No a stále je zde Markus Söder, který – podobně jako Spahn – léta čeká na tu pravou chvíli. A když jde o moc, udělá cokoli.
Modré z nebe
Navzdory dlouhé demokratické tradici si i lidé v západní Evropě představují volby jako svého druhu dopis Ježíškovi: na volební lístek promítnou svá tajná i hlasitě artikulovaná přání, své sympatie, očekávání vlastní, očekávání své rodiny, své profesní i sociální bubliny... to vše zalepí do obálky, vhodí do volební urny a simsalabim! – nejpozději za několik týdnů se jejich přání splní. Všechna. Nebo aspoň jejich velká část.
Reálná zkušenost s demokracií ovšem s touto ideální představou koliduje, proto jsou někteří na politiku rozzlobení: prý kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali. Jiné politika vůbec nezajímá – dokud mají třetí den v měsíci na nájem a dvakrát ročně na dovolenou, je vše v pořádku. A dost často skutečně platí, že na jejich životy nemá žádný zásadní vliv, zda na ministerstvu sedí pan AB nebo paní XY.
Jenomže pak přijdou období, kdy na kvalitách těch „u vesla“ záleží docela dost. Kdy se vnitřní i vnější problémy nakupí a už je nelze „promerkelovat“ s rukama založenýma v klíně. Ani „okecat“ popíráním reality, jak to měl ve zvyku „nejlepší kancléř, jakého jsme kdy měli“, Olaf Scholz. Období, kdy je třeba jednat.
Přesně taková je Merzova „historická chvíle“, vrchol jeho politické kariéry. Za skeptického reptání zleva i zprava musí rozhýbat stagnující hospodářství uprostřed Trumpovy celní války.
Stmelit zemi, v níž třetina voličů tíhne k populistům a extremistům, a vzít jim – především těm z AfD – vítr z plachet.
Postavit na nohy armádu zanedbávanou tři desetiletí a uhájit právo Evropanů i v budoucnu určovat svůj vlastní osud. Přitom odolávat „pragmatickým hlasům“ ze středových stran nebo správních rad koncernů, kterým by se líbil návrat do časů, kdy se ve Schwerinu pořádaly ruské dny a mezi Putinovým Gazpromem a vládou panovaly přátelské vztahy.
Nastartovat reformy sociálního státu. Zkrotit migraci. Každý z těchto úkolů je sám o sobě enormní, pohromadě však vypadají jako nepřekonatelný horský masiv.
