ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | Když loni v létě Japonsko začalo s vypouštěním kontaminované vody uskladněné v elektrárně Fukušima I, kterou před třinácti lety vážně poškodila přílivová vlna tsunami, spustila se jako vždy v souvislosti s jakýmkoliv jaderným „strašákem“ hysterie antijaderné lobby. Ta byla následně nepřirozeně amplifikována novinářskou obcí, která – buď z lenosti, hlouposti, nebo z aktivistické zaujatosti – běžně otiskuje tmářské nesmysly prezentované v souladu s cargo kultem zelené energie jako rovnocenný názorový disent. Nebýt toho, museli bychom se už z agenturních zpráv dozvědět, že k podobnému vypouštění (často s násobně vyšší koncentrací radioaktivních látek) dochází po celém světě bez následků již celé dekády.
Čas skoncovat s tmářstvím
Voda z Fukušimy v objemovém ekvivalentu zhruba 500 olympijských bazénů bude vypuštěna postupně během 30 let a bude filtrována a očištěna tak, aby obsahovala pouze molekuly tritia – formy vodíku těžko oddělitelné z vody samotné. Japonsko ho v souladu s plánem ročně vypustí do Pacifiku zhruba 0,06 gramu, což je doslova kapka v moři ve srovnání s přirozeně se vyskytujícím radiačním pozadím.
Pokud byste tak celý život konzumovali téměř výhradně mořské plody vylovené v blízkém okolí elektrárny během cyklu vypouštění, zvýšená míra záření, které byste se tím vystavili, by ani neplnila neformální jednotku měření expozice ionizujícímu záření, známou jako banana equivalent dose, což je dávka „obdržené radiace“ srovnatelná s dávkou při snězení jednoho průměrně velkého banánu.
V přírodě je radioaktivní vše živé, včetně Tichého oceánu, kde tritium představuje skromných 0,04 % z jeho celkové radioaktivity. Zvýšení tohoto nepatrného množství o ještě méně patrné množství je stěží věcí hodné mediální paniky.
Podobná logika však vychází z tzv. lineární bezprahové teorie, která předpokládá lineární vztah mezi absorbovanou dávkou a újmou způsobenou ionizujícím zářením – novinářskou zkratkou řekněme, že jakékoliv drobné zvýšení radiace je tak potenciálně úměrně nebezpečné, což ale není pravda.
Tato teorie ovšem poskytuje základ většině radiačních limitů a relevantních směrnic, následkem kterých pak například japonská vláda evakuovala z oblasti Fukušimy sto tisíc lidí, mnohým z nichž pak zbytečně bránila dlouhé měsíce a roky v návratu domů (mnozí z nich se domů dosud nevrátili), přestože reálné riziko spojené s radiací bylo zcela mizivé.
Řečeno v číslech, přímým následkem ozáření nezemřel ve Fukušimě ani jeden člověk, následkem šoku z evakuace, ztráty příbuzných a veškerého majetku zemřelo podle vládních statistik 2313 lidí; následkem tsunami a zemětřesení samotných pak dalších asi 19 500.
Jaderná panika tak ve Fukušimě zabila mnohosetnásobně více lidí než druhá nejzávažnější jaderná nehoda v historii. To je však stále nic oproti počtu lidí, které „zabila“ svojí jadernou panikou Angela Merkelová.
