KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | V opozičních a „lidových“ kruzích se u nás v posledních letech stala legendárním pojmem tzv. „Fialova drahota“ čili neutuchající inflace v podobě věčně rostoucích spotřebitelských cen. Legenda z opačného tábora praví, že inflaci – po rekordním „výkonu“ ve výši 18 % z roku 2022 – se už podařilo uspokojivě zkrotit. Jak to tedy je?
Z dubnových 1,8 procenta vyskočila meziroční inflace v květnu na 2,4 % – tedy o plnou třetinu nahoru. Spotřebitelská veřejnost má proto nadále důvod k nespokojenosti s tuzemskými cenami.
Fialova vláda s inflací na jedné straně „bojuje“ velmi pozvolným a do budoucna rozporuplným snižováním deficitů, na straně druhé ji svými přerozdělovacími kroky v podstatě vynuceně pomáhá udržovat na „nepovolené“ úrovni – tedy nad hranicí 2 %, již centrální banka vytyčila jako horní hranici tolerančního pásma.
Aby nevznikla mýlka, tuzemská inflace ve výši 2,4 % z letošního května je v relativním časovém i geografickém srovnání celkem solidní číslo. Všimněme si pro zajímavost – a na konto báje o spásonosném euru –, že například v Estonsku dosáhla květnová inflace 4,6 %, a na Slovensku i v Chorvatsku pak shodně 4,3 % (dle metodiky Eurostatu).
V květnu například vejce podražily o 44,3 %, „sladkosti“ o více než 23 %, ovoce o 15 %...
Ale vraťme se zpět k cenovým steskům v naší zemi. Je férové poukázat na fakt, že od února, respektive března 2024, kdy po předchozích dlouhých a zlých měsících spadlo tempo prudkého cenového vzlínání poprvé na 2 %, se s výjimkou loňského června (2 %) a letošního dubna (1,8 %) meziroční inflace pohybuje setrvale spíše poblíž 3 %.
Nedá se říci, že by cenová hladina byla stabilní a všeobecně přijatelná... Vývoj připomíná spíše další sypání soli do bolestivých inflačních ran, neboť cenový nárůst se kumuluje. Květnový růst spotřebitelských cen o 2,4 % neznamená, že ceny u nás dlouhodobě vzrostly „jen“ o toto navýšení. Ve skutečnosti za poslední cca 4 roky kumulovaně narostly (v průměru, ne u každého výrobku či služby) zhruba o 35 %.
Proto je značná část veřejnosti – eufemisticky řečeno – poněkud naštvaná. Lidé svoji koupěschopnost poměřují nikoliv s možnostmi své peněženky před rokem, nýbrž s finančními možnostmi ve „starých dobrých časech“, tj. typicky v dobách předcovidových, kdy inflace nebyla tématem a ekonomika si v poklidu rostla, i když ne nijak závratně.
