KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Propagátoři malých modulárních reaktorů začínají svým nadšením a optimismem připomínat radikální ekologické aktivisty. Jejich nekritická víra ve všemocnost „atomu“ může být pro společnost stejně škodlivá jako představa o energetice poháněné pouze slunečními, větrnými a jinými obnovitelnými/občasnými zdroji.
Mnoho zemí světa přehodnocuje kvůli novým ekonomickým a (geo)politickým výzvám svůj donedávna odtažitý vztah k jaderné energetice. To je holý fakt. A vlastně i nutnost.
Zcela jinou otázkou ale zůstává, zda by mělo očekávanou renesanci jaderné energetiky provázet něco jako nezřízené „jádrohujerství“ založené na představě, že „rozbíjení atomu“ vyřeší všechny energetické výzvy lidstva.
Stejně jako OZE má i jádro své „mouchy“
Ano, dnes už je snad každému jasné, že ohlášený odklon od využívání fosilních paliv se neobejde a ani nemůže obejít bez atomových elektráren a jejich dalšího technologického rozvoje. Na druhou stranu to ovšem nemůže znamenat, že se budou ti nejradikálnější zastánci jaderných zdrojů chovat stejně nekriticky jako ti, kteří vidí spásu světa v instalaci solárních panelů na každé střeše.
Protože stejně jako se dnes ukazují zásadní slabiny využívání takzvaných obnovitelných zdrojů, zejména tedy solárních a větrných elektráren, má nemalé problémy i jaderná energetika. A není třeba to zastírat.
Jediným státem na světě, kde se staví nové jaderné bloky v původním termínu a se stanoveným rozpočtem, je Čína, všude jinde se nové jaderné projekty enormně prodlužují a prodražují.
Stavba nového reaktoru ve francouzském Flamanville se zpozdila oproti původním předpokladům o 12 let a náklady byly překročeny trojnásobně. S podobným překročením rozpočtu i termínu se potýkal finský reaktor Olkiluoto 3 a dosud potýká britský projekt Hinkley Point C.
Jaderná renesance?
To přitom vůbec neznamená, že dostavba českých Dukovan korejskou firmou KHNP musí jít v podobných šlépějích. Třeba korejský dodavatel skutečně všem vytře zrak a dokáže postavit nové bloky v domluveném termínu i rozpočtu. Byla by to výhra nejen pro Korejce, ale i pro celou Českou republiku.
Něco zcela jiného ale představuje dnešní kampaň, v níž někteří zástupci atomové lobby představují Českou republiku jako „vzorovou zemi“, kde vedle velkých jaderných reaktorů budou v každém kraji či okrese „brumlat“ ještě malé modulární reaktory (SMR), schopné zásobovat místní podniky i byty stabilními dodávkami elektřiny a tepla.
Velkým propagátorem výzkumu, vývoje i výstavby SMR v Česku je třeba bývalý ředitel ČEZ Jaroslav Míl. A už existují na papíře první projekty – česká společnost ČEZ a britská Rolls-Royce SMR chtějí postavit malý modulární reaktor vedle jaderné elektrárny Temelín.
Pokud bude projekt úspěšný, mohla by – jak oznámilo vedení Jihočeského kraje – u letiště v Českých Budějovicích v budoucnu vzniknout i jakási továrna na modulární reaktory, schopná dodávat tato energetická zařízení nejen do Česka, ale i do zahraničí.
Protože tyhle plány vypadají velmi lákavě a „růžově“ a vezou se na současné vlně podpory „jádra“, vžila se v Česku mezi některými radikální zastánci jaderné energetiky představa Česka jako země, v níž budeme mít malé reaktory v každém regionu.
Místo toho, abychom s obrovskými investicemi budovali nerentabilní, nespolehlivé a síť nebezpečně zatěžující zdroje, jakými jsou solární či větrné elektrárny, postavíme tam malý a spolehlivý jaderný blok. V jeho případě nebude záležet na tom, zda právě svítí Slunce nebo fouká vítr.
Riziko malých reaktorů
Jenže je to opravdu tak jednoduché? Mezi velké kritiky příliš smělých plánů na výstavbu SMR patřil například velký jaderný odborník a bývalý ředitel Temelína František Hezoučký. Ten byl přesvědčen o tom, že Česko by mělo „všechny síly“ vrhnout na úspěšnou výstavbu velkých jaderných bloků a neodčerpávat zbytečně peníze i nedostatkové kapacity na něco, co má velmi nejistou budoucnost.
Hezoučký, který bohužel loni v prosinci zemřel, tvrdil, že SMR ještě nejsou nikde na světě odzkoušené v komerčním provozu a jejich vývoj zatím vzbuzuje spíše velké pochybnosti než naděje. A to zejména kvůli ceně, která je v přepočtu na vyrobenou kilowatthodinu elektrické energie výrazně vyšší než u velkých bloků.
Nekritickou propagaci SMR považoval Hezoučký za snahu některých odborníků a politiků vytáhnout ze státu peníze na výzkum, aniž by to přineslo očekávané výsledky. Částečné pochybnosti o rentabilitě SMR vyjádřil (byť ne tak ostře jako Hezoučký) v dřívějším rozhovoru s INFO.CZ i Jan Prehradný, ředitel sekce výzkumu a vývoje technologií v energetice Centra výzkumu Řež.
Malé modulární reaktory by mohly cenou vyrobené elektřiny teoreticky konkurovat velkým reaktorům pouze tehdy, pokud by byly vyráběny prakticky sériově. Jenže podle amerického jaderného experta Edwina Lymana, který podrobil rentabilitu SMR důkladnému rozboru, je i tento předpoklad sporný.
„Studie ukazují, že i takové snížení nákladů (při sériové výrobě – pozn. red.) by obvykle nepřesáhlo přibližně 30 %. Kromě toho by jich musely být vyrobeny desítky jednotek, než by se výrobci naučili, jak zefektivnit své procesy a dosáhnout tohoto snížení kapitálových nákladů,“ vysvětluje Lyman.
Podle něj z toho vyplývá, že první reaktory dané konstrukce budou nevyhnutelně velmi drahé a jejich výstavba bude vyžadovat masivní státní pobídky nebo daňové úlevy. „Překonání této překážky se ukazuje jedním z hlavních problémů širšího nasazení SMR,“ píše Lyman.
