KOMENTÁŘ TATIANY FRÖHLICH | Že bude Friedrich Merz kancléřem zaměřeným na zahraniční politiku, bylo zřejmé již během jeho kampaně. Zčásti to podmínily okolnosti – vyhrocená situace, v níž se Evropa octla v důsledku ruské okupace Ukrajiny, eskalace téměř osmdesát let trvajícího konfliktu na Blízkém východě a Trumpova druhého prezidentství. Merz je rozhodnutý hrát roli, která Německu na evropském kontinentě i z globální perspektivy náleží vzhledem k jeho velikosti i ekonomickému výtlaku – přes nepříznivá konjunkturní čísla si drží třetí pozici v žebříčku zemí s největším HDP na obyvatele.
V článku se dozvíte:
Jaké zbraně smí Ukrajina použít a kam až mohou zasáhnout
Proč Merz mění postoj k izraelsko-palestinskému konfliktu
Jak (ne)snadná jsou jednání mezi USA a Německem
Co brání Německu dodat Ukrajině střely Taurus – kdo je pro a kdo proti
-
Co naznačují první tři týdny Merzova působení na kancléřském postu
Spolková republika pod vedením Friedricha Merze – nečekaně a bez ohlášení – vychází z dlouhého stínu historie, píše ve svém komentáři pro The Pioneer jeho šéfredaktor Gábor Steingart. Nové Německo již není autonomní, ale suverénní. Nepředvádí se, ale už nenašlapuje po špičkách. Nenárokuje si místo na slunci světové politiky, ale vidí se jako rovný mezi rovnými.
Politická oddanost vítězným Spojeným státům americkým, pocit viny vůči Rusku s 27 miliony obětí z řad sovětských občanů během druhé světové války a bezpodmínečná podpora Izraele (nacistický stát měl na svědomí šest milionů Židů) tvořily poválečný raison d'état – státní zájem –– Spolkové republiky, a Německo bylo a zůstalo vězněm Hitlerovy éry, píše Steingart. Merzova zahraniční politika se podle něj od těchto tří konstant odklání. Ale je tomu skutečně tak?
Steingart jako příklady, které tvoří základ jeho úvah, uvádí Merzovu kritiku Izraele, dále kancléřovo prohlášení, že již neplatí žádná omezení dosahu pro ukrajinské útoky na ruské vojenské cíle, a nakonec jeho rétorickou vzpouru vůči snahám americké administrativy (konkrétně Elona Muska) aktivně se podílet na předvolební kampani AfD.
Aby se Ukrajina mohla bránit, musí být schopna ničit vojenské cíle nepřítele hluboko v jeho týlu...
„Na zbraně dodávané na Ukrajinu již neexistují žádná doletová omezení – ani od Britů, ani od Francouzů, ani od nás,“ řekl kancléř v pondělí na konferenci re:publica25 ještě před svým odjezdem do Finska a dodal: „To znamená, že Ukrajina se nyní může bránit například i útokem na vojenské pozice v Rusku. Ještě před časem toho schopna nebyla.“
Ruská reakce na sebe nenechala dlouho čekat – „hluboko v týlu“ si (nejen Rusové) přeložili jako „dodáme Ukrajině střely Taurus“. Překvapený však byl i vicekancléř Lars Klingbeil z SPD, která se poskytnutí Taurusů brání zuby-nehty již od dob Semaforové koalice.
Olaf Scholz, často obviňovaný z toho, že dělá málo, umístil dodání těchto střel za červenou linii nejen proto, že se bál ruských výhrůžek, ale i vlastní členské základny, která to považovala (a považuje) za nebezpečnou eskalaci.
Ve Finsku proto Merz přibrzdil a během setkání s finským premiérem Petterim Orpem připustil, že svými pondělními výroky pouze popsal to, co již nějakou dobu platí: že země, které Ukrajině uložily omezení doletu, se těchto omezení vzdaly, a zopakoval, že Ukrajina má právo použít dodané zbraně „i za vlastní státní hranicí, proti vojenským cílům na ruském území“.
