KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Friedrich Merz je zvolen německým kancléřem. Avšak napodruhé, tedy s výstrahou. Nikomu jinému se to v historii Spolkové republiky Německo nestalo. Co to znamená pro nás? A nepotkají i nás po volbách obdobné kontroverze a turbulence? I české demokracii hrozí zřícení do propasti.
Německá (a potažmo evropská) politika se nachází v těžké depresi, kdy už v podstatě není schopna řešit společenské rozpory, usmiřovat je a nacházet přijatelné kompromisy. Což je v demokracii její hlavní úkol. Co se to děje? Základní problémy jsou dva. Mainstream (ať pravicový, či levicový) tak dlouho šel přímo proti nativním zájmům většiny voličů, že poztrácel velkou část legitimity. A i v důsledku toho se vynořily nezvykle mocné extrémní strany.
Klasické pravolevé soupeření dnes moc nefunguje. Jeho roli přebírá rozdělení na „demokraty“ a „nedemokraty“. To je problém. Místo aby vítěz prosazoval sliby, s nimiž byl zvolen, snaží se za každou cenu vyhnout radikálům, byť s nimi má velké programové průniky, a upatlat (jakkoli slabou) většinu s nekompatibilní stranou, s níž však sdílí základní hodnoty ústavnosti, práva a euroatlantického ukotvení, jež už bohužel dávno neplatí pro všechny.
Německo je známo širokými koalicemi. K nimž běžně sahá, když nelze ustavit programově kompaktní kabinet. Dlouhou dobu to docela fungovalo. Avšak je třeba říci, že základ prosperity, bezpečnosti a práva Spolkové republiky položily v letech 1949 – 1966 vyhraněně pravicové kabinety Konrada Adenauera a Ludwiga Erharda (oba z CDU). A i Helmut Kohl, rovněž křesťanský demokrat, vládl šestnáct let čistě pravicově.
V široké koalici za účasti sociálních demokratů vládla Kohlova nástupkyně v čele CDU Angela Merkelová. Pouze čtyři roky z šestnácti měla čistě pravicový kabinet.
Právě za jejího vládnutí se to začalo „kazit“, což zavinil souběh dlouholeté spolupráce hlavních soupeřů (což do značné míry vylučuje jinou než extremistickou alternativu) a nástup politik, které si prakticky nikdo z voličů nepřál, leč nikdo se jich neptal na názor.
Éra Merkelové sice přinesla zdání stability, ale pod příkrovem Papinova hrnce, jímž sevřela německou demokracii, rostly teplota a tlak. Jednak jste si vlastně nemohli ve volbách vybrat – ať jste hlasovali, jak jste hlasovali, vyhráli křesťanští a sociální demokraté.
Obě partaje hřešily na to, že historicky měly tak velkou podporu, až se zdálo takřka jisté, že vždy dají dohromady masivní většinu. Místo aby plnily přání voličů, věnovaly se čistě technologii moci.
V tomto „mistrovství“ vynikala zejména kancléřka. Opřená o „rudočernou bestii“ prosazovala politiku otevřených hranic a energiewende. První sebrala Němcům bezpečí, druhá prosperitu.
Vše pak dlouho „jistili“ mainstreamoví novináři a akademici, kteří potírali nesouhlasné hlasy se stejným zaujetím jako kdysi bolševičtí politruci. Spíše důsledněji, protože šlo o všudypřítomnou autocenzuru, která funguje i tehdy, když se na vás nedívá přísné oko moci.
