KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Včera a dnes, 13. a 14. června, tomu bylo, respektive je rovných devadesát let, co se v Benátkách setkali tváří v tvář vůdce italských fašistů a premiér Benito Mussolini a vůdce německých nacistů a kancléř Adolf Hitler. Jednalo se o první schůzku obou mužů z mnoha, jež kromě toho, že se jednalo o „premiéru“, nebyla zdaleka nejdůležitější. Přesto je dobré si ji připomenout, nejen kvůli kulatému výročí, ale i proto, že fašismus, nacismus a krajní pravice, ať už se tento termín používá oprávněně, či – v některých případech – neoprávněně, dnes rezonují ve veřejném prostoru víc, než bychom ještě před několika lety řekli. Tak pojďme na to.
Za prvé: italský vůdce
Pozice Benita Mussoliniho (1883–1945) byla na sklonku jara 1934 v Itálii zcela nezpochybnitelná. Někdejší socialistický novinář skrývající se před policií a pozdější válečný veterán dokázal na přelomu desátých a dvacátých let 20. století sjednotit opoziční protivládní proudy a vytvořit z nich relativně homogenní fašistické hnutí, v jehož čele stanul.
V říjnu 1922 byl jmenován italským premiérem, postupně zlikvidoval politickou opozici a stal se diktátorem, který úspěšně vnucoval svoji vůli jak Itálii samotné, tak přinejmenším části Evropy.
Od počátku třicátých let sice zemi na Apeninském poloostrově trápila, stejně jako většinu světa, tzv. Velká hospodářská krize, pevně etablovaným režimem ale nijak zásadně neotřásla.
Mussolini se na jaře 1934 cítil být plně „v sedle“, promýšlel zahraničněpolitickou a územní expanzi a těšil se na první setkání s německým kancléřem, jehož v té době pokládal za svého „žáka“ sui generis a jemuž hodlal jakožto zkušený státník udělovat užitečné politické lekce.
Za druhé: německý vůdce
Adolf Hitler (1889–1945) se dostal v Německu k moci o více než deset let později než Mussolini v Itálii, až na sklonku ledna 1933 a v porovnání s ním byl skutečně „začátečníkem“.
Způsobem, jakým v Německu prosazoval vládu jedné strany, jak bezskrupulózně likvidoval své skutečné i potenciální protivníky, ale Mussoliniho v řadě ohledů, pokud jde o brutalitu a o vytváření proto-totalitního či přímo totalitního státu, ještě překonával; budoucnost to prokázala více než jasně.
Na konci jara 1934 prožíval Hitler složité období. Ve straně to bez nadsázky vřelo, zejména levicové oddíly SA volaly po pokračování „socialistické revoluce“ (nezapomeňme, že NSDAP byla Národně socialistická německá dělnická strana/strana práce) a v Hitlerově okolí se již rodil plán, jenž vejde do dějin jako tzv. Noc dlouhých nožů.
Nacistický vůdce navíc odjížděl do zahraničí vůbec poprvé, a i to přispívalo k jeho nervozitě, stejně jako to, že dost dobře nevěděl, co může od Duceho čekat.
Za třetí: summit v Benátkách
Mussolini s Hitlerem jednali 13. a 14. června 1934: nejprve tomu tak bylo v rezidenci zvané Villa Pisani poblíž městečka Strà, kam jej Duce odvezl autem, a poté na Piazza San Marco v Benátkách. Pozdně barokní palác Villa Pisani se nachází nedaleko Brentského kanálu (Riviera del Brenta), který spojuje Benátky s Padovou.
V době schůzky obou diktátorů měl za sebou pozoruhodnou historii: na přelomu nultých a desátých let 19. století patřil francouzskému císaři Napoleonovi I., později přešel do vlastnictví Habsburků a po roce 1866 do rukou vládců z italské savojské dynastie, od roku 1882 pak patřil italskému státu; před schůzkou Mussoliniho s Hitlerem prošel částečnou rekonstrukcí.
Schůzka samotná proběhla formálně poměrně srdečně, ve skutečnosti ale byla atmosféra, hlavně na německé straně, napjatá. Primárně se jednalo o budoucí osud Rakouska. Pro Hitlera šlo o osudovou, zcela principiální záležitost.
Nezapomínejme, že byl původem Rakušan, že v Rakousku vyrostl, že se ve Vídni dočkal největšího životního ponížení, když tu musel žít „pod svoji úroveň“ a když dvakrát nebyl přijat na výtvarnou akademii pro nedostatek talentu; neopomíjejme ani to, že už jako německý politik pokládal Rakousko za integrální součást „německé říše“.
Mussolini nicméně prozatím nehodlal na Rakousko coby italskou sféru vlivu rezignovat, cítil se „pevnější v kramflecích“, a proto prosadil/udržel jeho nezávislost. O napjaté náladě svědčilo i to, že se oba muži vrátili do Benátek každý ve svém voze.
Následující den nabídl divákům na Velkém kanále (Canal Grande) přece jen optimističtější podívanou. Mussolini, jenž si předsevzal, že bude „dokonalým hostitelem“, se opravdu snažil. Při plavbě gondolou na náměstí svatého Marka (Piazza San Marco) zdravila politiky ze břehu nadšeně řada přihlížejících, což ukazují i filmové záběry.
Oba vůdci navštívili benátské bienále (Venice Biennale), kde Hitler, čistě pro zajímavost a aniž by to bylo podstatné, projevil zájem jen o několik málo uměleckých děl – pro někoho možná překvapivě pro velkou sochu venkovanky od sovětské sochařky Věry Ignaťjevny Muchinové (1889–1953), která – logicky – tvořila ve stylu socialistického realismu.
Zaujal jej rovněž obraz Édouarda Maneta (1832–1883) Niny de Sallias(ové, vlastním jménem Marie-Anne Gaillardová; 1844–1884) Dáma se svými fanoušky/obdivovateli z roku 1873. Nijak zvlášť nebyl nadšen z německého pavilonu, ani z v něm vystavených děl, neboť zjevně neodpovídala jeho vkusu a představám o umění.
Pokud jde o jednání samotné, žádného viditelného pokroku dosaženo navzdory vřelejší atmosféře nebylo, karty zůstaly odkryté jen zčásti. Do jisté míry to bylo dáno také tím, že Hitlera, jak jsem napsal výše, čekalo doma rozřešení vleklé vnitrostranické krize.
Již za šestnáct dní dojde v Německu k Noci dlouhých nožů, která skoncuje s „dvojkolejností“ v NSDAP: vedení SA bude eliminováno, vítězi budou vůdci SS a také armáda, jejíž vedoucí představitelé se obávali tlaku ze strany SA, případně inkorporování jednotek SA do Wehrmachtu.
Schůzka mezi Benitem Mussolinim a Adolfem Hitlerem nicméně, aby můj popis nevyzněl příliš pesimisticky, neskončila žádnou katastrofou; nepříliš vzdálená budoucnost ostatně přinesla německo-italské spojenectví, které v zásadě přetrvalo až do konce druhé světové války.
