„Oheň a hněv“ v Bílém domě: Amerika a/versus Ukrajina i Evropa a co bude dál

Očekáváné jednání za zavřenými dveřmi, podpis dohody o nerostných surovinách i společná tisková konference – to všechno bylo zrušeno. Transatlantická spolupráce je vážně ohrožena. 

Co bude dál, nikdo netuší. Název článku, převzatý z knížky Oheň a hněv novináře Michaela Wolffa, je myslím pro popis včerejšího večera příznačný. Tak se na to všechno pojďme podívat podrobněji.

Takřka před rokem, 8. února 2024, v čase amerických prezidentských primárek, jsem pro DATARUN napsal třiatřicátý díl newsletteru Amerika ve varu s názvem Americká beznaděj i naděje s podtitulem Biden ani Trump naštěstí nepředstavují reálný obraz Ameriky. Nejprve jsem všechno, jenom ne chválil, Bidena, a poté došlo i na Trumpa, v souvislosti s nímž jsem mimo jiné napsal: „Kromě toho, důležité je i již zmíněné Trumpovo ego. Nevím jak vy, ale já osobně myslím, že nejsem jediný, kdo má za to, že se mu občas – s nadsázkou řečeno – zatemňuje mozek.“

„Co tím chci přesně říct? Že nemám žádný zásadní problém s Trumpovým heslem Make America Great Again, ani America First, o to jde nakonec každému příčetnému americkému politikovi (a vůbec každému politikovi v případě jeho země), jenom to třeba neříká tak nahlas a nedává to tak ostentativně najevo jako Trump (například Biden se s Evropou v ekonomických otázkách ani trochu ‚nemaže‘), nýbrž s tím, jak daleko je ochoten ve svém egoismu „super-amerikanismu“ zajít a co všechno je ochoten (včetně spojenců) tomu obětovat. A v tomhle jsem ohledně Trumpa, viděno – také egoisticky, jak jinak – evropskou optikou, hodně skeptický…“ 

Popravdě řečeno, když si to dnes po sobě po více jak roce čtu, nezměnil bych na tom ani slovo.

Žádný politik na světě toho v posledních třech letech neměl a nemá na svých bedrech naloženo tolik jako Volodymyr Zelenskyj. Situaci, která na Ukrajině a na ukrajinsko-ruském pomezí předcházela válce s Ruskem od února 2022, přitom nezpůsobil. 

Nebyl aktérem legendární majdanské revoluce z přelomu let 2013 a 2014, ani nebyl v politice v době ruského záboru Krymu v roce 2014 – prezidentem se stal až květnu 2019, předtím si pouze „hrál na prezidenta“ v seriálu Sluha národa.

Dnes ale stojí v čele země, která už déle než tři roky vzdoruje agresi silnějšího souseda, aniž mu – za cenu obrovských lidských i materiálních obětí – podlehla. Ať už si o Ukrajině a o Zelenském myslí kdokoli cokoli, za mě klobouk dolů, aby bylo hned na úvod jasno.

Pokud jde o Donalda Trumpa, všechno podstatné je v prologu výše. Jeho druhé období v Bílém domě se od toho prvního liší v několika věcech: největší politický comeback v moderních dějinách Ameriky jej ve všech ohledech posílil, včetně jeho už tak obludného ega, stejně jako jeho tým, který tentokrát tvoří výhradně jeho oddaní „baroni“. 

Trump je byznysmen či kšeftsman, jak chcete, a přenáší to už deset let i do politiky, včetně mezinárodních vztahů. Nemusí se nám to líbit, ani mně se to nelíbí, ale je třeba vzít to na vědomí a jednat s ním podle toho. 

Což platí zejména pro toho, kdo od něj něco chce. Určitě není na místě měkkost, tu Trump nikdy neocení – naopak, je pro něj příznakem slabosti. Ale také není třeba „hnout mu při jednání, jedno proč a jedno za jakých okolností, žlučí“, což je přesně to, co se Zelenskému – bohužel – podařilo.

Potyčka v Bílém domě byla ve všech ohledech nedůstojná, pro obě strany. Zelenskyj nebyl na jednání dobře připraven, respektive nepřistoupil k němu dobře. Jakkoli po napadení své země prohlásil, že si oblek vezme, až skončí válka, mohl udělat výjimku a nic by se mu nestalo. Zvláště ví-li, jak si moc Trump na formální stránku potrpí. 

A nejen zjevně on – viz tato Muskova ironická narážka na jeho tweetu z příjezdu ukrajinského prezidenta do Bílého domu:

Ať byl Zelenskyj pod jakýmkoli tlakem, jenž byl téměř čtyřicet minut skutečně enormní, nemůže v Oválné pracovně, navíc před kamerami médií, skákat americkému prezidentovi do řeči. Vzhledem ke kvalitě své angličtiny měl mít tlumočníka, mimo jiné i proto, že by během překladu získal alespoň trochu času na rozmyšlení si svých reakcí. Takhle se prostě diplomacie nedělá, a Zelenského neomlouvá, je mi líto, ani tlak, pod jakým očividně byl. 

Diplomatické mistrovství mu přitom v Bílém domě nedávno předvedl například britský socialistický premiér Keir Starmer, jenž začal jednání tím, že ješitnému Trumpovi předal pozvání k návštěvě od krále Karla III., a všechno šlo hladce. Abychom si dobře rozuměli – to není výzva k servilnosti, ale k profesionální, naprosté chladnokrevnosti. Nejen v tom Zelenskyj propadl.

Donald Trump (a jeho lidé – Vance a Rubio, kteří tam ale mimochodem „neměli co dělat“, a když už tam byli, měli zdvořile mlčet) se choval jako povýšený hulvát. Pozve-li si americký prezident kohokoli na návštěvu, nemůže se k němu chovat jako on k Zelenskému, i kdyby ho předtím naštval a urazil sebevíc. Nereprezentuje totiž jen svoje ego, ale celé Spojené státy. 

Pokud americký prezident neví, že dožadovat se opakovaně veřejně vděčnosti není moudré, ale jen směšné a smutné, je to naprostá katastrofa – čest, respekt, důstojnost a vděčnost buď jsou, anebo nejsou, vynutit se nikdy nedají. 

Stejně tak není možné, aby americký prezident při jednání se zahraničním státníkem veřejně ostouzel svého předchůdce, v tomto případě Bidena; kampaň, během níž se oba – opakuji, oba! – nehezky častovali den co den, dávno skončila, a pokud to Trump nechápe, dělá ze sebe zbytečně pitomce.

Donaldu Trumpovi na Ukrajině zjevně nezáleží, Zelenského má navíc (a teď to nehodnotím ani nepíšu, zda oprávněně, či nikoli) spojeného s Bidenem, s impeachmentem proti sobě, a všechno nasvědčuje tomu, že jej osobně nesnáší. 

Ruský prezident Vladimir Putin mu naopak zřejmě, podobně jako čínský prezident Si Ťin-pching nebo severokorejský vůdce Kim Čong-un, coby silný vůdce svým způsobem imponuje. Na tom, zda byl průběh jednání z americké strany zinscenovaný a zda šlo o to „vlákat Zelenského do pasti“, jak řekl třeba Michael Žantovský, nevím. A není to ani podstatné.

Osobně mám pocit, že profesionální diplomaté posuzují Trumpa s jistou profesní deformací, tj. až příliš z pohledu profesionálních diplomatů, a neberou v potaz, že velmi často jedná intuitivně či instinktivně – dokonce i tehdy, když má nějaký „scénář“ připraven. 

Zelenskyj toho nevyužil, a to je škoda. Jestli USA ukončí ekonomickou a vojenskou pomoc Ukrajině, podle mě není zdaleka jisté, na to je ještě dejme tomu minimálně několik desítek hodin či pár dní čas.