KOMENTÁŘ PAVLA HLAVÁČKA | Od chvíle, kdy vstoupil do Bílého domu, se Donald Trump vyjadřoval způsoby, které vyvolávaly pozdvižení daleko za hranicemi Washingtonu. Na jeho neotřelý styl jsme si zvykli jako na politický standard. Aktuální prohlášení o zahraniční politice však přinášejí změnu: oživují debatu o návratu k imperiální rétorice, která naposledy silně zněla za George W. Bushe. Srovnání obou lídrů ovšem odhaluje zásadní rozdíl. Přestože oba staví na představě o výjimečnosti USA, v motivacích, slovníku i způsobu legitimace svých kroků se rozcházejí.
V souvislosti s děním ve Venezuele varoval Donald Trump tamní viceprezidentku, že pokud „neudělá to, co je správné, může zaplatit velmi vysokou cenu“. Jen o pár dní později zopakoval, že Spojené státy potřebují „Grónsko pro národní, a dokonce i mezinárodní bezpečnost“ a že jeho administrativa již podniká kroky k realizaci tohoto záměru.
Právě tyto výroky rozvířily debatu o směřování americké zahraniční politiky. Komentátoři jako Jeet Heer z časopisu The Nation v nich spatřují návrat k imperiálnímu slovníku, který v Bílém domě nezazněl déle než století. Heer upozorňuje, že věty typu „Musíme to udělat znovu… Nikdo nás nezastaví“ nepatří do jazyka moderní diplomacie, ale jsou spíše ozvěnou éry, v níž velmoci nahlížely na menší státy jen jako na objekty své vůle.
Kontinuita americké moci?
Existuje však i alternativní pohled, podle něhož Trumpův imperiální slovník není žádným novým úkazem. Například uznávaný historik z Bostonské univerzity Andrew Bacevich tvrdí, že americká zahraniční politika je „strukturálně imperiální“ a tamní elity jsou „opilé vlastní silou“ bez ohledu na to, kdo právě sedí v Oválné pracovně. Trump tak v jeho očích nepředstavuje anomálii, ale spíše pokračování dlouhé tradice americké mocenské hegemonie.
V podobném duchu argumentuje i neorealista Stephen Walt z Harvard Kennedy School. Ten opakovaně upozorňuje na dlouhodobou tendenci Spojených států jednat unilaterálně. Donald Trump sice volí méně diplomatický slovník, jeho uvažování je však podle Walta velmi blízké postupu George W. Bushe, který vyslal vojska do Iráku bez rezoluce Rady bezpečnosti OSN a navzdory odporu klíčových spojenců v NATO.
Ačkoliv lze v Trumpových výrocích najít paralely s imperiálním jazykem minulosti, mnozí komentátoři zdůrazňují jeden zásadní rozdíl. George W. Bush sice jednal na vlastní pěst, své kroky však vždy rámoval jako snahu o šíření demokracie. Bez ohledu na kontroverze byly v Iráku pod dohledem americké armády vypsány volby, které v tamním kontextu patřily k nejsvobodnějším, a USA se po čase stáhly. Bush – stejně jako většina jeho předchůdců – deklaroval, že americké intervence nejsou motivovány touhou po území, kontrole surovin ani osobním prospěchem.
Trump tuto tradici opustil. Místo aby po americké operaci ve Venezuele a zajetí diktátora Nicólase Madura okamžitě deklaroval vypsání svobodných voleb, začal veřejně spekulovat o podobných akcích v dalších zemích.
Tuto tezi o upřednostňování osobních motivů nad diplomatickými principy dokreslují i zprávy médií jako The Independent, Washington Post či People. Podle nich Trump odmítl podpořit venezuelskou opoziční lídryni Maríu Corinu Machadovou jen proto, že získala Nobelovu cenu míru. Nejmenovaný zdroj z Bílého domu měl potvrdit, že kdyby Machadová ocenění odmítla ve prospěch Trumpa, byla by dnes pravděpodobně prezidentkou Venezuely.
