Mohl bych Tě, Prokope, požádat o vánoční poselství, které bys adresoval nejen našim čtenářům?
Kdykoli se podívám o Vánocích na kterékoliv jesličky, vidím stejnou scénu. Zatímco já mám po chvíli nutkání někam spěchat, betlémské postavičky stojí na místě. Nespěchají, ony mají čas, mají čas pro Ježíše, k němuž přišly. Kolik rodin se rozpadá jen proto, že na sebe nemají čas. Dávám-li čas, daruji sebe.
Poodhalil bys našim čtenářům, proč je Tvým opatským heslem právě „ Prodesse magis quam praeesse – Více pomáhat než vládnout?“
Je to věta z 64. kapitoly Benediktovy Řehole. Pojednává se tam mj. o tom, jaký by měl být opat. Když jsem si před třemi lety po opatské volbě měl zvolit nějaké heslo, okamžitě jsem se rozhodl pro tuto větu. Vlastně by taková měla být nejen hlava kláštera, ale také každá hlava rodiny, hlava státu, každý veřejný činitel. Více dbát na to, jak být prospěšný, než na to, jak posílit či ukázat svou moc. Nemůže být dobrou hlavou čehokoliv, kdo zároveň není také pokorný.
Pokora ale není dnes v kurzu. Každý se přece chce prosadit. Proč být pokorný?
My benediktini vycházíme ze zkušeností tzv. pouštních otců, mnichů čtvrtého a pátého století, hlavně v egyptské poušti. Ti uměli pracovat s myšlenkami a tím poznávat sebe. Umět sestoupit do hlubin svého srdce znamená setkat se skutečně se sebou samými. Toto sestupování do hlubin přináší někdy nepříjemné poznání, čeho jsem schopen, jaký vlastně jsem – skutečný „humus“! Ale vždyť to je přece latinské označení pro zemi! A kdo je schopen a ochoten sestoupit k této své zemitosti, stává se člověkem, který má ctnost pokory (latinsky „humilitas“). A tato „humilitas“ nás už jaksi automaticky vede k tomu, co je „humanum“, co je skutečně lidské. Tato cesta do vlastního nitra nás tedy činí ryzími lidmi, kteří pak už mohou stoupat jen vzhůru.
Všichni máme za sebou docela složitý rok. Co pro Tebe znamenal osobně i pracovně a jak se vás dotkla řada omezení, kterým jsme byli vystaveni?
Tento rok nás všechny vykolejil. Bohoslužby mnoho týdnů nemohly být veřejné, nebo jen pro velmi malý počet přítomných. Snažili jsme se u nás v Břevnově mít otevřený kostel, aby lidi mohli přijít se ztišit, pomodlit, přijmout eucharistii, vyzpovídat se. Doslova hmatatelně jsem si uvědomil, jak nám lidem je k hodnotnému životu potřebný dotek.
