Generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Číny Si Ťin-pching se tento týden stáhl z velkých výročních summitů v Indonésii a Indii – v gestu, které dává najevo strategickou neobratnost a slepotu k zájmům ostatních států v regionu.
Čína pod Si Ťin-pchingovým vedením využívá ruské slabosti po zpackané expanzi prezidenta Putina na Ukrajinu a převažuje balanc ve vztahu s Ruskem intenzivně na svoji stranu, snaží se zaplnit prostor částečně uvolněný Spojenými státy na Středním východě, což dokazuje například Čínou zprostředkovaná dohoda mezi Íránem a Saúdskou Arábií, a provádí diplomatickou ofenzivu v Africe, kde se jí daří kontrolovat drtivou většinu těžby vzácných zemin, nutných pro moderní technologie, zejména ty spojené se zelenou energetikou, bateriemi nebo elektromobily (Jedná se o dlouhodobou strategii. Již v roce 1987 tehdejší čínský generální tajemník a reformátor Teng Siao-pching prohlásil: „Blízký východ má ropu. Čína má vzácné zeminy.“).
V rámci těchto strategických diplomatických iniciativ ale Peking zřejmě přehlédl, že se Čína nachází v Indo-Pacifickém regionu, tedy alespoň drtivá většina jejích obyvatel a její ekonomiky. Z tohoto pohledu by bylo logické se snažit o dobré vztahy primárně ve svém sousedství, ze kterého Čínu nic nevymaní. To je však evidentně v rozporu s čínským pocitem nadřazenosti a samozřejmé pozice pupku světa*, ideálně globální, ale přinejmenším v Jihovýchodní Asii.
* Citujme například ze slavného dopisu císaře Čchien-lunga britskému králi Jiřímu III. z roku 1792, kdy Čína zamítla navázání obchodních styků: Naše Nebeská říše má všeho hojnost a v jejích hranicích nechybí žádný produkt. Proto není třeba dovážet výrobky cizích barbarů výměnou za naše vlastní produkty.
Jenom v posledních dvou týdnech se čínský prezident pokusil opakovaně prosadit moc a vliv nad tuctem indo-pacifických zemí, které však dokázal ve výsledku pouze urazit a vehnat dále směrem ke svému úhlavnímu rivalovi, totiž Spojeným státům. Situace měla tři fáze.
