Donald Trump nevinen. Co to znamená pro něj, pro republikány a pro Ameriku?

Senát amerického Kongresu rozhodl o tom, že Donald Trump není vinen podněcováním ke vzpouře, z jehož jej vinili demokraté a pro což se našla většina ve Sněmovně reprezentantů. K padesáti demokratickým senátorům se přidalo pouze sedm z potřebných sedmnácti republikánů, takže dvoutřetinové většiny nebylo, vcelku podle očekávání, zdaleka dosaženo. Druhý impeachment tedy neuspěl stejně jako ten první, Trump má volné ruce pro případnou kandidaturu v roce 2024 a Demokratická i Republikánská strana, pro změnu, těžkou hlavu.

Jak jsem už naznačil, třebaže zasedání Senátu bylo jaksepatří bouřlivé, žádné překvapení se nakonec nekonalo. Demokraté sice tvrdošíjně opakovali, že Trump své stoupence na shromáždění 6. ledna přímo podněcoval k útoku na Kapitol, přičemž využívali část záznamu z jeho projevu, podle právních obhájců bývalého prezidenta i podle některých republikánských senátorů, například Jima Jordana z Ohia, přitom však trestuhodně ignorovali tu pasáž z jeho vystoupení, ve které mluvil o tom, aby jeho příznivci „mírumilovně a vlastenecky dali najevo, že jejich hlas bude slyšet…“

To, že ve vyhrocené protitrumpovské atmosféře zvedlo nakonec pro impeachment ruku jen sedm republikánů (Richard Burr ze Severní Karolíny, Bill Cassidy z Louisiany, Susan Collinsová z Maine, Lisa Murkowskiová z Aljašky, Mitt Romney z Utahu, Ben Sasse z Nebrasky a Pat Toomey z Pensylvánie), je nepochybně Trumpovým vítězstvím, ať už bude výsledek interpretován kýmkoli jakkoli. Důvodů, proč jej republikáni i po porážce v listopadových volbách, po následném popírání volebních výsledků z jeho strany a po útoku na Kapitol z počátku ledna podrželi, je celá řada. Pojďme se na ně nyní podívat.

Jeden z nejdůležitějších byl nepochybně fakt, že impeachment iniciovaný demokraty neměl pevný právní základ. O tom, zda lze v tomto smyslu žalovat bývalou hlavu státu, totiž panovaly vážné pochybnosti a konsensu zjevně nebylo možné dosáhnout. Vzhledem ke složení Nejvyššího soudu navíc bylo krajně nejisté, jak by se vyjádřil, pokud by na jeho vyjádření došlo. Dokonce i ti republikáni, které nelze označit za Trumpovy stoupence, jako je například Newt Gingrich, mluvili opakovaně o tom, že právě proto nemohou pro impeachment hlasovat, třebaže bývalá hlava státu podstatu věci trestného činu naplnila. Nakolik to tak opravdu viděli a nakolik jim nevyjasněná první stránka věci pouze poskytla alibi, aby nemuseli být „pro“, nevím, fakt je nicméně ten, že se na ni „vymluvit“ prostě mohli, a proto to i udělali.

Trump je jeden z nejhorších prezidentů. Biden by na něj ale měl v lecčem navázat, říká amerikanista

Druhý důvod je možná ještě důležitější. V listopadových volbách Donalda Trumpa volilo pětasedmdesát milionů Američanů, což je zdaleka nejvíc ze všech republikánských kandidátů na prezidenta v dějinách. Tento neoddiskutovatelný fakt na republikánské politiky hluboce zapůsobil. Trump jim totiž ukázal, že mohou ve volbách uspět, i když budou cílit převážně na bílé voliče, ba že dokonce přesto mohou získat více hlasů od Hispánců a Afroameričanů než kdykoli dříve. Uhranuti tímto výsledkem a vědomi si toho, že pro vítězného Bidena z pozitivních důvodů (tj. že by v Bílém domě chtěli opravdu jeho) hlasovalo mnohem méně lidí (motivací řady Bidenových voličů bylo jen to, že není Donald Trump), tudíž nebyli a dosud nejsou schopni svého šéfa opustit.

Třetím důvodem bylo a je odhodlání Donalda Trumpa zůstat politicky aktivní a fakt, že nevyloučil opětovnou kandidaturu na prezidenta v roce 2024. Mimochodem, obavy demokratů z této kandidatury byly hlavním motivem druhého impeachmentu, ať už tvrdili cokoliv. Třebaže totiž v loňském roce vyhráli, trpká vzpomínka na porážku Hillary Clintonové v roce 2016 a počet hlasů, které Trump dostal v roce 2020, je straší jako noční můra. Při jednání v Senátu to bylo cítit na každém kroku, a proto to některé republikány utvrzovalo v přesvědčení, že právě s Trumpem, ať je jaký je, mají největší šanci znovu uspět, když se ho „ti zatracení demokraté“ tak strašně bojí.

Vzhledem k tomu, že je Trump navzdory množství hlasů, které loni v listopadu získal, pro velké množství Američanů jako prezident naprosto nepřijatelný, a také s ohledem na to, že mu za čtyři roky bude stejně jako dnes Bidenovi, se samozřejmě republikánům nabízela možnost zbavit se ho impeachmentem jednou provždy, což by navíc otevřelo k prezidentské kandidatuře cestu příslušníkům mladé a střední generaci strany včetně, například, texaského senátora Teda Cruze. Právě on se ale bil za Trumpa ze všech sil a potvrdil tak, že politika nemá často vůbec žádnou logiku. Republikáni, kteří jsou, což je třeba vzít rovněž v úvahu, často velmi konzervativní, se prostě rozhodli, že budou dál držet Trumpa ve hře a trumpovskou linii domácí a zahraniční politiky spolu s ním.

Pokud jde o Trumpa samotného, je nutno uznat, že první část své postprezidentské politické partie sehrál po odchodu z Bílého domu mistrovsky. Prakticky neustálými apely se mu podařilo udržet pohromadě jádro svých stoupenců, kteří jej navíc, jak ukázaly opakované průzkumy veřejného mínění, jsou ochotni následovat i po případném založení nové, nyní již čistě trumpovské strany, což exprezident několikrát připustil, přirozeně pouze v případě, že by pro něj, jak řekl, „v Republikánské straně již nebylo místo“. Popravdě řečeno se není co divit, že tato možnost řadu vlivných straníků vyděsila k smrti. Představa, že za čtyři roky budou čelit nejen kandidatuře úřadující viceprezidentky Kamaly Harrisové, odhodlané dát Americe mnohem „pokrokovější“, tj. progresivističtější či levicovější, jak chcete, tvář, ale i zhrzenému Trumpovi, který jim sebere velkou část hlasů, a oni tak skončí na další čtyři roky a možná na dlouhých osm let v opozici, pro ně zkrátka byla tak strašlivá, že raději svoji budoucnost spojili bez ohledu na jeho kontroverznost s Trumpem.

Biden to s návratem USA do čela svobodného světa myslí vážně, říká Hodáč

Jistou logiku to, nejste-li zatvrzelí „pražští kavárníci“ a jste-li naopak ochotni uvažovat ideologicky nepředpojatě, samozřejmě má. Joe Biden na konci loňského roku vyhrál nejen proto, že mu osudově pomohla koronavirová pandemie a protože jako skvěle vygenerovaný „kandidát bez chuti a bez zápachu“ tak říkajíc zásadně vadil relativně malému množství lidí, ale také proto, že Američané dosud neměli s jeho prezidentstvím a s viceprezidentstvím Harrisové žádnou zkušenost. Ta může být, alespoň z pohledu republikánů, aniž bych chtěl já sám v tuto chvíli cokoli předjímat, za čtyři roky taková, že Trumpovy šance budou přinejmenším reálné. Hystericky nedůstojná reakce šéfky Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové na výsledek hlasování o impeachmentu v Senátu (paní Pelosiová by Trumpa, s nadsázkou řečeno, zcela v tradici amerických puritánů ze 17. století, zřejmě nejraději viděla jako „ztělesnění ďábla“ na hranici) navíc napovídá, že budou-li demokrati k bývalému prezidentovi přistupovat tímto způsobem, udělají z něj nakonec mučedníka svého druhu, a pomohou mu tak víc než kdokoli jiný.

Fakt je zkrátka ten, že krach již druhého impeachmentu Donaldu Trumpovi výrazně pomohl, což také dotyčný bujaře oslavil a vzápětí sdělil svým stoupencům, že jejich „velké a skvělé hnutí čeká nový začátek“ a že jim v blízké budoucnosti sdělí, jak bude postupovat dál. Již zmíněná noční můra demokratů i řady republikánů tedy trvá dál a Američané se mají na co těšit. Nám nezbývá než věřit, že to Spojené státy přežijí ve zdraví. Bylo by to krajně žádoucí pro ně i pro zbytek světa, Českou republiku nevyjímaje.


SDÍLET
sinfin.digital