Abyste pochopili člověka, musíte vědět, jak vypadal svět, když mu bylo dvacet. Alespoň tak nějak to údajně říkal Napoleon. Formující období Vladimir Vladimiroviče Putina, který se v pátek dožívá sedmdesátky, však začalo mnohem dříve.
Část první: Leningrad
Vladimir se narodil do dělnické rodiny v roce 1952 do válkou zbídačeného Leningradu. Při obléhání, které trvalo téměř a dva a půl roku, byl vážně zraněn jeho otec, zatímco jeho starší bratr zemřel na záškrt. Ulice města nebyly bezpečné a Vladimir si na nich vydobyl pověst nebojácného rváče. Pověst toho, kdo se porve s kýmkoliv, kdo mu zadá důvod.
Putin sám své dětství často ilustroval historkou o potkanovi, kterého zahnal do kouta. Zoufalé zvíře proti němu vyrazilo. To Putina podle jeho vlastních slov naučilo už v raném dětství, že když je souboj nevyhnutelný, je třeba udeřit jako první, a udeřit tak tvrdě, že se váš soupeř nestihne vzpamatovat.
Putin byl drobné postavy a velice se mu hodilo, když ve dvanácti letech začal s bojovým uměním – nejprve se sambem a později se začal věnovat judu. Jakkoliv je dnes judo součástí jeho pečlivě kultivovaného obrazu machistického státníka, jenž by mohl zkrotit medvěda holýma rukama, jeho kořeny v tomto směru jsou opravdové.
V osmnácti Putin získal černý pásek a třetí místo v národní juniorské soutěži. To z něj sice nečiní mistra světa, ale jistě mu to dodalo potřebné sebevědomí, bez kterého by to v násilnickém Rusku nikam nedotáhnul. Judo ho navíc naučilo, že pomocí správné techniky může porazit i silnějšího protivníka, když použije jeho energii proti němu. To spolu s výše popsanou mentalitou nebát se otevřít konflikt napoví hodně o jeho politickém stylu.
Jednou z falešných představ o putinovském Rusku je, že proti svým protivníkům hraje složitou šachovou partii, ve které je vždy o dva kroky napřed. Pokud víme, Vladimír Putin šachy nikdy pořádně nehrál, zato však dobře chápe judo. Proto dokáže využívat slabin Západu. Jsou to slabiny, které nás zároveň činí silnými – volná politická soutěž, svoboda slova, volný trh – a bylo by nesmírnou chybou se kvůli ruským „judistickým hmatům“ těchto výhod vzdát, ale to je téma na jiný text.
Největším gangem v Sovětském svazu ovšem nebyli pouliční rváči, ale KGB. To vedlo šestnáctiletého Vladimíra do Velkého domu na Litějném prospektu, kde se naivně snažil do služeb KGB vstoupit, jak sám řekl, učarován romantickými představami agentů měnících chod dějin, jak je znal z filmů. Byl samozřejmě vypoklonkován s tím, ať se vrátí s vysokoškolským titulem. Po střední škole díky původu a nově nalezené disciplíně zamířil na práva.
