Joe Biden: „starý unavený muž,” který sesadil Trumpa

 FOTO: Reuters

Martin Kovář

07. 11. 2020 • 16:43
Dramatický souboj o Bílý dům skončil vítězstvím Joea Bidena, který podle neoficiálních výsledků získal potřebných 270 volitelů a porazil úřadujícího prezidenta Donalda Trumpa. Očekává se, že hlasování bude mít právní dohru, ale tato hypotetická možnost teď na samotném výsledku voleb nic nemění. Připomínáme proto v aktualizované podobě text Martina Kováře, ve kterém jsme se Bidenovi a jeho životu věnovali letos v červnu.

Jednou za čas se stane, že Američané nezvolí úřadujícího prezidenta do druhého volebního období. Buď udělá osudový omyl, nebo je pro něj politická situace zkrátka tak nepříznivá, že aniž by chyboval, nemá u voličů šanci. Právě proto byl v roce 1932 zvolen hlavou státu Franklin Delano Roosevelt (na místo Herberta Hoovera, který nezvládl velkou hospodářskou krizi), proto v roce 1976 uspěl Jimmy Carter (v neprospěch Geralda Forda, jemuž voliči nezapomněli, že omilostnil svého předchůdce Richarda Nixona), proto v roce 1980 smetl Ronald Reagan nevýrazného Cartera a proto roku 1992 triumfoval Bill Clinton (na úkor George Bushe staršího, jenž si odcizil část republikánských voličů a navíc nedokázal čelit Clintonovu charismatu).

Letos jsme svědky trochu jiného souboje, který ovšem má stejné důsledky. Ačkoli nás zřejmě ještě čeká právní tahanice o těsné výsledky ve vybraných státech, je faktem, že kandidát demokratů a bývalý Obamův viceprezident Joe Biden dosáhl na 270 volitelů a porazil úřadujícího prezidenta Donalda Trumpa, pro kterého to znamená konec nadějí na druhé volební období a vstup do skupiny výše zmíněných státníků.

Kdo tedy Joe Biden, jenž se místo zaslouženého důchodu „na stará kolena“ pustil do boje o Bílý dům, vlastně je? Narodil se – jako Joseph Robinette Biden, Jr. – v listopadu 1942 v pensylvánském městě Scranton ve středostavovské rodině, která čas od času zápasila s finančními těžkostmi; po přestěhování do Delawaru se ale otci začalo dařit v obchodě s automobily, takže Joe prožil celkem pohodové dětství a mládí, završené studiem historie a politologie na Delawarské univerzitě v Newarku a poté studiemi práv na Syrakuské univerzitě ve státě New York.

Politickou kariéru začal na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jako umírněný demokrat, třebaže o něj projevili zájem i republikáni. Zatímco jeho vítězství ve volbách do okresní rady v New Castlu v roce 1969 si kromě místních – logicky – nikdo nepovšiml. V roce 1972 se už ale o Bidenovi mluvilo v celých Spojených státech, když ve volbách do Senátu za stát Delaware porazil dlouholetého republikánského senátora Jamese Caleba Boggse a stal se jedním z nejmladších senátorů v celých amerických dějinách.

O Bidenově schopnosti vést politické kampaně svědčila nejen tato první velká výhra, ale především to, že si křeslo v Senátu udržel až do počátku roku 2009, kdy na ně (v té době již jako jeden z nejdéle sloužících zákonodárců) rezignoval, neboť se stal viceprezidentem USA. Během dlouhých let strávených na Kapitolu si získal respekt jako racionální politik s vynikající znalostí procedurálních záležitostí Kongresu, což byl jeden z důvodů, proč si jej Barack Obama v roce 2008 jako spolukandidáta vybral.

Pro formování Bidenovy osobnosti byla stěžejní tragédie, která jej postihla v roce 1972. Při autonehodě zahynuly jeho první žena Neilia a roční dcera Naomi; oba dva synové – Beau a Hunter – byli těžce zraněni. Pro Bidena to byla bez přehánění strašlivá zkušenost, v jistém smyslu ale také cenná: na jedné straně jej sice téměř zničila, současně mu ale ukázala, jaké hodnoty a činy mají v životě smysl. Politika, usilujícího o vrcholné funkce v zemi, navíc vybavila takovou schopností empatie s dalšími lidmi (a jejich osudy a problémy) jako málokoho, což mu přidávalo na sympatiích a na důvěryhodnosti.

Zatímco jako senátor měl Biden značný respekt, jeho pokusy o získání stranické nominace do prezidentských voleb měly dlouho tristní výsledky. Poprvé se pokusil dobýt Bílý dům v roce 1988, kdy ovšem jeho kampaň ukončila „plagiátorská aféra“ (Biden byl obviněn, že nepřiznaně použil projev šéfa britských labouristů Neila Kinnocka). Podruhé, v roce 2008, se rychle ukázalo, že nemá nejmenší šanci proti „superkandidátce“ Hillary Clintonové, manželce bývalého šéfa Bílého domu, a proti pozdějšímu vítězi celého volebního klání Baracku Obamovi. Přijetí kandidatury na viceprezidenta a následných osm let v Bílém domě po boku Obamy se proto zdálo být důstojnou tečkou za solidní politickou kariérou.

Bylo tomu tak tím spíš, že v roce 2016 Biden již o prezidentskou kandidaturu neusiloval a uvolnil místo Hillary Clintonové, která tehdy v primárkách zvítězila, ve finále nicméně překvapivě prohrála s Donaldem Trumpem. Jeho rozporuplné a konfliktní prezidentství, fakt, že Clintonová po dvou porážkách (primárky a volby) byla mimo hru, a také to, že demokraté nedokázali vygenerovat „vítězný typ clintonovského či obamovského střihu“ – to všechno přimělo nekonfliktního a obecně přijatelného Bidena k tomu, že na jaře 2019 ohlásil záměr kandidovat na hlavu státu potřetí. Skutečnost, že kromě „starého socana“ Sanderse neměl v primárkách konkurenci, má, pokud jde o Demokratickou stranu, dodnes velkou vypovídací hodnotu; jenže – právě proto Biden nakonec uspěl.

V uplynulých měsících jsme tak viděli muže, který poměrně překvapivě, ale nakonec přeci jen ovládl demokratické primárky, kampaní podle kritiků spíše proplul a vsadil na to, že se Trump sám „odrovná”, ale zároveň dokázal solidně ustát televizní debaty, ve kterých ho měl prostořeký prezident podle očekávání mnohých porazit. Viděli jsme také muže, který vstupoval do voleb jako favorit, jenže to byl obraz tvořený průzkumy, o nichž dnes víme, že se znovu fatálně spletly. Nakonec z toho byl napínavý souboj s rozpačitou tečkou, v němž Trump nijak výrazně nepropadl. 

Na závěr nezbývá než si položit otázku, jakým prezidentem Joe Biden bude. Za prvé: žádný Reagan, žádný Bush mladší, žádný Clinton a žádný Obama; o charismatu a magickém účinku na voliče, jaký měli oni, nelze v jeho případě mluvit, stejně jako nelze říci, že by měl ve velkých počtech naprosto oddané a věrné stoupence. To ale nemusí být zase až tak důležité. Pokud Biden někdy čelil narážkám na to, že žije ve své „věži ze slonoviny“ a nemůže proto „rozumět problémům obyčejných Američanů“, byla to zčásti pravda (ne že by totéž neplatilo i o Trumpovi), ale může to pro něj být i zdroj nenápadné síly. Biden je nepochybně politik s výtečnou znalostí exekutivy (jako viceprezident) i legislativy (jako dlouholetý senátor), schopný urovnat chaos v Bílém domě. Jeho Amerika bude navenek mírnější a čitelnější vůči partnerům, což je pro nás v Česku dobrá zpráva, jak na INFO.CZ na jiném místě píše Michal Půr. Shrnuto a podtrženo, právě v tom je největší síla Joea Bidena: solidnost, předvídatelnost a nekonfliktnost. Otázkou zůstává, zda vedle toho dokáže být i rázným lídrem do těžkých časů.

SDÍLET