ANALÝZA | Volby na Tchaj-wanu byly prvními volbami v letošním roce, který bude největším volebním rokem v historii. Staly se také zkouškou odolnosti – vlád, novinářů, politiků, technologických společností i celého demokratického systému země. Na základě předchozích zkušeností a geopolitických trendů bylo zřejmé, že sociální média, navíc zneužívaná umělou inteligencí, budou hrát v těchto volbách nebývale významnou a mnohdy negativní roli.
Přes existenční hrozbu, které Tchaj-wan čelí, se však nesnaží s dezinformacemi a informacemi bojovat zákazy. Země, kde ještě poměrně nedávno panovala totalita, tak může všem našim ochotnickým cenzorům (s dlaní nataženou směrem ke státní kase), uzurpujícím politikům a ochotně se zapojujícím institucím jít za příklad.
A jak dokazuje Westminsterská deklarace, problém je to mnohem hlubší, než se na první pohled zdá. Deklarace samotná je toho dobrým příkladem – přestože ji podepsaly stovky špičkových vědců a předních osobností napříč politickým spektrem, mainstreamová média ji ignorují a nemá ani vlastní stránku na Wikipedii.
Ta totiž novodobým cenzorům, ostatně jak varuje její spoluzakladatel Larry Sanger, čím dál více slouží ke kolíkování teritoria. O tom však někdy příště, dnes budeme hovořit o přímé cenzuře a lekcích, které si můžeme vzít z Tchaj-wanu.
Sázky jsou vysoké
Pro pochopení závažnosti situace musíme učinit krátký historický exkurz. Poté, co se Mao Ce-tungova komunistická strana v roce 1949 chopila moci na čínské pevnině, založili čínští nacionalisté v exilu pod vedením generála Čankajška na ostrově Tchaj-wan enklávu.
V opozici vůči svým odpůrcům v Pekingu prohlásil Čankajšek vládu na Tchaj-wanu, dodnes oficiálně nazývanou jako Čínská republika, za jedinou legální vládu celé Číny. Velká část Západu včetně Spojených států zpočátku tuto tezi přijala. Během studené války se tchajwanská vláda v Tchaj-peji stala klíčovým spojencem Spojených států a obsadila místo Číny v Radě bezpečnosti OSN.
Vše se však změnilo v roce 1979, kdy USA přesunuly své uznání z Tchaj-peje do Pekingu po letech diplomatického úsilí, které začalo prací Henryho Kissingera a vyústilo historickou návštěvou amerického prezidenta Richarda Nixona v Číně v roce 1972. Washington touto úpravou přijal vůči Tchaj-wanu postoj „strategické nejednoznačnosti“, kterou uplatňuje dodnes.
Washington formálně uznává nároky Pekingu, že je Tchaj-wan jeho součástí podle teorie „jedné Číny“. Ale přestože oficiálně uznává pouze Čínskou lidovou republiku (tedy komunistický Peking), udržuje Washington s Tchaj-wanem úzké vazby a stal se faktickým bezpečnostním garantem této země – i když žádné závazky k její případné obraně právě v rámci strategické nejednoznačnosti formálně nedeklaruje.
Spojené státy jsou „zainvestované“ do zachování statu quo – Washington by byl jak proti vyhlášení nezávislosti Tchaj-wanem, tak proti čínskému útoku na ostrov.
Tchaj-wan je potenciálním „horkým místem“ pro sílící čínsko-americké soupeření. Čína se chce sjednotit s Tchaj-wanem, přesněji řečeno chce Tchaj-wan represivně ovládnout a obyvatele „převychovat“, jak často přiznávají její diplomaté, navzdory desítkám let falešných nabídek na úděl „jedna země, dva systémy“, který čínští komunisté prvně vymysleli právě pro tento ostrov a jehož reálnou aplikaci můžeme vidět v Hongkongu.
Z pohledu Pekingu je Tchaj-wan „zdivočelá kolonie“, kterou je potřeba ovládnout a zpacifikovat. Ochota Tchajwanců k takovému podniku je však rok od roku nižší.
Pokud jde o způsob řešení politického statusu svého ostrova, jsou Tchajwanci rozdělení. Mnohé z nich původně myšlenka na případné sjednocení s Čínou lákala, ale nárůst autoritářství na pevnině a naopak demokracie na ostrově je čím dál více odrazuje.
Většina Tchajwanců chápe, že myšlenka „jedna země, dva systémy“ je absurdní, jak je vidět na výsledcích Hongkongu, kde Peking rozdrtil a potlačil místní demokracii.
Komunistické straně jde primárně o „dobojování poslední bitvy občanské války“ a odstranění alternativy z myslí vlastních lidí. Navíc přestože 90 % obyvatel ostrova může své etnické předky odvozovat z pevninské Číny, většina občanů země se dnes identifikuje jako Tchajwanci.
Ačkoli teoreticky by si mnoho Tchajwanců přálo úplnou formální nezávislost, reálná politika to neumožňuje; alespoň ne bez bezprecedentního rizika zničení země.
V roce 2005 přijal Peking tzv. „zákon proti odtržení“, kterým Čína „legalizuje“ použití vojenské síly, pokud by se Tchaj-wan rozhodl vyhlásit nezávislost. V celém indo-pacifickém regionu a v kuloárech amerického Kongresu se proto vedou rozsáhlé diskuse o tom, zda a do jaké míry by Washington v takovém případě Tchaj-pej vojensky podpořil.
Od zrušení stanného práva a diktatury nacionalistů v roce 1987 a postupné demokratizace země na začátku devadesátých let dominovaly tchajwanské politice Demokratická pokroková strana (DPP) a demokratizovaný Kuomintang (KMT).
Obě strany se nejvíce rozcházejí právě v otázce Číny – KMT prosazuje těsnější spojení s Čínou a možná i nějaký druh (vágního) jednání o sjednocení, zatímco DPP považuje Tchaj-wan za nezávislý stát a snaží se o sblížení s Washingtonem.
