Letecká bitva o Británii: Před osmdesáti lety začal boj o přežití západní civilizace

HalfPageAd-1

Martin Kovář

10. 07. 2020 • 16:50

Právě dnes je to rovných osmdesát let, co začala jedna z nejdůležitějších fází druhé světové války, tzv. letecká bitva o Británii (Battle of Britain), během níž se nad kanálem La Manche rozhodovalo o osudu západní civilizace. Státy kontinentální Evropy včetně Francie si již němečtí nacisté bez větších problémů podrobili, anebo je (více či méně) přinutili k uzavření spojenectví, se stalinistickým Sovětským svazem spolupracovali k oboustranné spokojenosti na základě paktu Molotov-Ribbentrop z léta 1939. Velká Británie tak byla, odhlédneme-li od neutrálních Spojených států, jedinou velkou neporaženou, suverénní západní zemí. Na její přežití by však v té době vsadil málokdo.

Mobile-rectangle-3

Britové v uplynulých měsících pochopili, že politika appeasementu (tj. politika ústupků a usmiřování Adolfa Hitlera a jeho spojenců), již praktikoval především bývalý ministerský předseda Neville Chamberlain (v úřadu v letech 1937–1940), byla krátkozraká a po několika dílčích porážkách (v Norsku a ve Francii) se s novým premiérem Winstonem Churchillem v čele (v úřadu v letech 1940–1945) chystali na osudový střet. Němci totiž připravovali na jaře 1940 jako jednu z variant dalšího vývoje války invazi na Britské ostrovy (operace Lvoun; Seelöve); té však mělo předcházet ovládnutí vzdušného prostoru „nad Kanálem“, které šéf jejich letectva (Luftwaffe) Hermann Göring slíbil Hitlerovi. Poté, co Churchill odmítl všechny nabídky na uzavření míru, 10. července 1940 „boj na život a na smrt“ propukl. 

Britští politikové a vojenští experti s možnou válkou proti Německu, politice appeasementu navzdory, počítali již od poloviny třicátých let, připraveni na ni ale nebyli. Scházely nejen zbraně, včetně protivzdušné obrany, a kryty pro civilní obyvatelstvo, ale i mnoho životně důležitého vybavení, zejména zdravotnické potřeby a nezbytné zásoby. Jedna podmínka úspěšné obrany splněna nicméně byla: britští vědci a vojáci dokázali do léta 1939 zprovoznit osmnáct radarových stanic (tzv. Radio Direction Finding Stations), schopných odhalit nepřátelská letadla blížící se k Ostrovům na velkou vzdálenost, což se v blízké budoucnosti ukázalo jako nesmírně důležité.

Letecká bitva o Británii znamenala počátek nové fáze světové války. Němci byli přesvědčeni, že se jim podaří základny britských leteckých sil i britské letectvo (Royal Air Forces; RAF) rychle zničit, síla odporu je proto velmi překvapila. Na britské straně bojovali domácí piloti, ale i letci z mnoha zámořských a evropských zemí. Čtvrtý nejpočetnější zahraniční kontingent – po Polácích, Novozélanďanech a Kanaďanech – tvořili Češi a Slováci a vedli si skvěle. Jen četař Josef František, který bojoval v polské 303. peruti, sestřelil během září 1940 17 německých letadel; do konce října toho roku měli čeští a slovenští piloti „na kontě“ celkem 54 prokázaných sestřelů, dalších 14 pravděpodobných a k tomu několik těžce poškozených německých letounů.

Bitva o Británii

Když už je řeč o RAF, slova premiéra Churchilla o tom, že „nikdy v dějinách nevděčilo tak mnoho lidí za tak moc tak málo lidem“, byla pohříchu pravdivá. Právě příslušníci Royal Air Forces zachránili, i díky skvěle fungujícímu zázemí, v létě a na podzim 1940 Velkou Británii před porážkou a svět před nacistickou dominancí a hrůzovládou. Kdyby si Němci v roce 1940 na západě „uvolnili ruce“, mohlo vypadat jejich tažení proti Sovětskému svazu o rok později (operace Barbarossa) jinak. 

Současně s bojem o „nebe nad Kanálem“ se Němci snažili podlomit morálku obyvatel Británie, na prvním místě britské metropole, a vyvolat v nich poraženeckou náladu. První útok na centrum Londýna přišel již 24. srpna 1940, tehdy se ale jednalo spíše o omyl než o záměr. S plným rozmyslem Němci na Londýn poprvé zaútočili „až“ 7. září 1940, kdy do francouzského Calais přijel na operaci osobně dohlédnout sám Hermann Göring. Následující měsíce, během nichž museli čelit leteckým útokům 57 nocí v řadě, někdy i během dne (tzv. Blitz, z německého Blitzkrieg, blesková válka), byly pro Londýňany vpravdě osudové.

W. Churchill ve vybombardované katedrále v Coventry

Dne 12. září 1940 pronikla nevybuchlá bomba do podzemních prostor Wrenovy svatopavelské katedrály; s ohledem na to, že všechny budovy v okolí katedrály byly vážně poškozeny, či přímo zničeny, je malým zázrakem, že Svatý Pavel přežil válku bez větší úhony. Další symbol britské monarchie, Buckinghamský palác, učinili nacisté terčem svého útoku 13. září 1940; také sídlo královské rodiny ale odolalo, třebaže je nepřátelské bomby několikrát zasáhly. Rozhodnutí zůstat v ohrožené metropoli navíc učinilo panovnickou rodinu u všech vrstev obyvatelstva ještě oblíbenější než dříve, což bylo dáno i tím, že s národem zčásti sdílela četné strasti, vyplývající z přídělového systému. Třetí symbol britské moci, sídlo parlamentu – Westminsterský palác v centru města, takové štěstí jako předchozí dvě zmíněné stavby neměl. Německé nálety z května 1941 jej takřka úplně zničily.

Velkými problémy trpěla v té době londýnská doprava; některé železniční úseky zůstaly mimo provoz několik měsíců. Temže proto byla ve dne i v noci plná člunů, jejichž majitelé se snažili nahradit nákladní i osobní přepravce, především v centru města a na jižním břehu řeky (Southwark), kde nálety poškodily kromě železničního spojení i silnice, takže takřka přestaly jezdit i autobusy a taxíky. Provoz londýnského přístavu se ale Němcům úplně zastavit nikdy nepodařilo, mimo jiné díky mimořádné statečnosti a obětavosti londýnských hasičů; důležité bylo, že skvěle pracovaly i požární hlídky, a to jak ve veřejných, tak v soukromých budovách.

Bitva o Británii

Mnoho mužů a žen se krátce po návratu ze zaměstnání dobrovolně zapojovalo do obrany města – jako členové požárních hlídek, řidiči a řidičky sanitek, pomocné zdravotní sestry či jako odklízeči trosek po nočních náletech. Na jejich elánu nic nezměnilo ani to, že v celé zemi, metropoli nevyjímaje, platil po celou dobu války již zmíněný přísný přídělový systém. Problémem bylo i neustálé přerušování dodávek vody, plynu a elektřiny, jež znesnadňovalo vaření a způsobovalo problémy s hygienou. Majitelé domů a bytů se proto často dělili o vybavení potřebné k vybudování improvizovaných „polních kuchyní“ na zahradách i na ulicích se sousedy a přáteli, přičemž spalovali nábytek poškozený při náletech a další dřevěné vybavení domácností.

Někteří lidé trávili během měsíců, kdy byly útoky na město nejsilnější, noci v tzv. „Andersonových krytech“, tvořených dvěma ocelovými pláty, vsazenými do země a zasypanými nahoře hlínou (pojmenovaných podle ministra vnitra Johna Andersona), či v tzv. „Morrisonových krytech“ (podle Andersonova nástupce), určených především pro ochranu osob uvnitř bytů. Vláda budovala též cihlové a betonové komunální kryty, jež měly ochránit až padesát občanů z jedné ulice či z jednoho bloku domů. Ty však byly vzhledem ke spěchu, ve kterém vznikaly, často špatně postavené, nedostatečně větrané, příliš studené, nasáklé nepříjemným vlhkem a tmavé, nemluvě o nepříjemném zápachu z chemických toalet. I krátkodobý pobyt v nich byl proto dosti stresující a depresivní záležitostí. Také jejich bezpečnost byla problematická, nezřídka totiž docházelo k částečnému poškození či k úplnému zničení, vybuchla-li bomba v jejich blízkosti. 

Třebaže britská vláda lidem zpočátku zakazovala, aby se před leteckými útoky ukrývali v metru, začali na podzim 1940 v jeho stanicích hledat, především večer, útočiště. S postupujícím časem kabinet proto na zákaz rezignoval a ukrývání v metru nabývalo organizované formy. V řadě ze 79 stanic, sloužících primárně jako dočasné kryty, mohli lidé dokonce i přespat. Z některých před válkou zrušených stanic vznikly větší, lépe vybavené kryty, které poskytovaly i lékařské služby; některé fungovaly též jako zábavní centra s živou hudbou, knihovny a školní posluchárny.

Lidé se ukrývají v metru za 2. světové války

Vláda využívala metro nejen jako krytů pro civilní obyvatelstvo, ale i pro některé „zvláštní účely“. Například stanice u Down Street, uzavřená v meziválečném období, začala za války fungovat jako bezpečnostní ústředí Londýnského dopravního podniku (London Transport Bord) a jako místo zasedání Výkonného výboru britských drah (Railway Executive Committee). Několikrát zde jednali i členové Churchillova kabinetu. V nefunkční stanici v Brompton Road v South Kensingtonu pro změnu zasedal operační štáb Londýnského protileteckého velitelství (London’s Anti-Aircraft Command). Důležité bylo rovněž to, že v metru vznikly četné dílny a malé továrničky, které tvořily cennou součást válečného průmyslu.

V červnu 1944 se válka do Londýna vrátila v plné síle, a to v podobě raket V1, jimž obyvatelé metropole vzhledem k jejich tvaru ironicky přezdívali „proutky“ (doodlebugs). Jednalo se o nanejvýš černý humor – kolem 8000 těchto „proutků“ totiž usmrtilo přes 6000 lidí a dalších více než 17 000 jich vážně zranilo (tzv. Mini-Blitz). Ještě horší důsledky měly rakety V2, které následovaly své nechvalně proslulé předchůdkyně od září 1944 až do konce války.

Celková bilance německých náletů byla vskutku tragická. Počet obětí v hlavním městě dosáhl bezmála 30 000 (takřka polovina z celé země), přes 50 000 obyvatel metropole bylo těžce zraněno; zcela zničeno bylo 116 000 domů (jenom v City více než třetina, včetně téměř dvou desítek kostelů a radnice), dalších 300 000 utrpělo vážné škody. Morálku obyvatel hlavního města a vlastně celé země ale německé útoky nezlomily. Jejich statečnost a nepoddajnost, vyjádřená, mimo jiné, heslem „Londýn to vydrží“ (London Can Take It), se stala právem proslulou. Jestliže na jaře premiér Churchill mluvil o jejich „nejtěžší“ i „největší hodině“, po skončení bojů a po porážce Německa mohl bez jakéhokoli přehánění označit za „jejich nejlepší“ prakticky celá válečná léta. Nebýt jich, vypadal by náš dnešní svět pravděpodobně jinak.

SDÍLET

Billboard-bottom-1