Válka, morová epidemie a Velký požár aneb Londýn uprostřed zkázy

Martin Kovář

25. 03. 2020 • 07:00

SVĚTOVÉ EPIDEMIE | Anglie, šedesátá léta 17. století, první roky po obnovení stuartovské monarchie, konkrétně léta vlády Karla II. Stuarta (1660–1685): čas zběsilého honu na stoupence padlého režimu lorda protektora Olivera Cromwella a pozvolné, nezřídka násilné stabilizace země i bujaré nevázanosti, jež byla reakcí na předchozí léta puritánské upjatosti. Napjatá, hektická doba, a to nejen z vnitropolitických důvodů, ale také proto, že od roku 1665 vedl ostrovní stát již druhou námořní válku s Nizozemím. A právě v okamžicích, kdy vnitropolitické napětí i válečné akce vrcholily, zasáhla londýnskou metropoli morová epidemie, jež si vyžádala na sto tisíc obětí. V září 1666 pak zkázu Londýna dovršil tzv. Velký požár.

 

Šedesátá léta 17. století byla v Anglii velmi složitým obdobím, což ostatně platí pro velkou část celého „revolučního“ 17. století. Na jaře 1660 se po více než deseti letech faktické vlády armády v čele s lordem generálem a (od roku 1653) též lordem protektorem Cromwellem do země vrátil se svým dvorem z francouzského, respektive nizozemského exilu král Karel II. Stuart a vzápětí byla, z velké části díky zdiskreditování republikánských ideálů, obnovena monarchie. Na vnitropolitické scéně byla situace byla velmi nepřehledná. Různé skupiny roajalistů, prahnoucích touhou po pomstě, po satisfakci i po majetkovém odškodnění, zuřivě bojovaly o přízeň panovníka, jenž se snažil udržet v zemi klid, především proto, aby se „již nikdy nemusel vydat na cesty“, tj. do emigrace, jak říkal.

Pokud jde o zahraniční politiku, král byl překvapivě přístupný lobbování různých vlivových skupin, zejména obchodníků. Především na jejich naléhání potvrdil platnost tzv. zákona o plavbě (Navigation Act) z let Cromwellovy vlády (1651), který umožňoval dovážet do Anglie zboží pouze na anglických lodích nebo na plavidlech zemí, v nichž bylo vyrobeno, což postihovalo především nizozemské přepravce. Navíc obnovil výsadní listinu Východoindické společnosti (East India Company) a povzbuzoval ji k činnosti v oblastech, které dosud ovládali rovněž Nizozemci, hlavní obchodní konkurenti Angličanů. V březnu 1664 učinil svého bratra Jakuba, vévodu z Yorku, vlastníkem rozsáhlých území včetně Nového Amsterodamu a údolí řeky Hudson, která byla dosud nizozemskými državami, a v květnu nařídil připravit expedici, jež měla budoucí Nový York dobýt.

Světové epidemie

V seriálu INFO.CZ „Světové epidemie“ popisujeme dvakrát týdně některé závažné pandemie a epidemie, jimž jsme jako lidstvo čelili v minulosti. Snažíme se rozebrat politické, ekonomické a společenské dopady jednotlivých nemocí. Zamyslíme se rovněž nad tím, jak se můžeme z dřívějších událostí poučit v současné situaci při koronavirové pandemii.

Na jaře 1665 pak vydal Karel II. rozkaz k přímému útoku na všechna nizozemská obchodní plavidla v evropských vodách, čímž očekávaná válka skutečně začala. Angličané si zpočátku vedli úspěšně. Vítězství v bitvě u Lowestoftu z června 1665 překonalo vše, čeho loďstvo Commonwealthu dosáhlo v první válce s Nizozemím v letech 1652–1654. Neochvějná víra v rychlé vítězství proto vedla anglickou vládu k odmítnutí francouzské nabídky na zprostředkování míru. Sám Karel II. nalezl ve válce mimořádné zalíbení; často navštěvoval svou flotilu vracející se do Portsmouthu kvůli doplnění zásob a osobně vyznamenával úspěšné velitele i obyčejné námořníky. Podle současníků i historiků se jednalo o nejšťastnější období, jaké po obnově monarchie prožil.

Vzápětí ale přišlo kruté vystřízlivění. Nešlo pouze o to, že se francouzský „král Slunce“ Ludvík XIV. chystal vyhlásit na základě smlouvy s Haagem Londýnu válku, ale především o to, že v hlavním městě království propukla morová nákaza. Třebaže Londýňany mor zaskočil, věcně vzato se nejednalo o nic mimořádného ani nového. Hlavní město Anglie sužovaly dlouhodobě mizerné, téměř katastrofální zdravotní a hygienické podmínky, v jejichž důsledku bylo „dokonalým pařeništěm nemocí“, navíc mělo s nejrůznějšími nákazami četné „historické zkušenosti“.

První známé vlny „moru“ se podle všeho přehnaly Londýnem již v 6. a hlavně v 7. století; černá smrt z roku 1348 pak připravila o život více než třetinu obyvatel města. V následujících 15. a 16. století sužovaly různé epidemie Londýn nejméně pětkrát až šestkrát. S morovou nákazou se musel vyrovnávat také první stuartovský panovník na anglickém trůnu Jakub I. (vládnoucí v letech 1603–1625), jenž situaci vyřešil útěkem z města do oblíbeného sídla v jeho blízkosti – do známého paláce v Hampton Courtu.

Morová nákaza z let 1665–1666, kterou o více než půl století později fascinujícím způsobem ztvárnil ve svém díle „Deník morového roku“ (A Journal of the Plague Year; 1722) spisovatel a novinář Daniel Defoe (1660–1731), však byla něčím „kvalitativně zcela novým“. Všechno začalo, jak se alespoň zdá, ve čtvrti St Gilles na rozhraní dnešní City a východního Londýna (East End), na přelomu let 1664 a 1665. Podle nejčastější teorie se nákaza do města dostala z doků prostřednictvím nizozemských lodí a nizozemských námořníků a následně se rozšířila kvůli tzv. lodním, respektive černým krysám (Rattus rattus).

Světové epidemie

Zatímco přes zimu se mor šířil jen minimálně (přelom let 1664–1665 byl na londýnské poměry mimořádně chladný a pro bujení nemoci ve velkém nevhodný), s nástupem teplého jara a zejména během horkého léta přišel dramatický zlom. V červenci, srpnu a v září 1665 umíralo v dusícím se městě až sedm, osm tisíc lidí týdně, podle některých záznamů i více než deset tisíc. Kromě již zmíněného St Gilles mor nejrazantněji zasáhl slumy ve čtvrtích Shoreditch a Stepney. Netýkal se jen chudých, v zásadě lze říci, že před ním neunikli příslušníci žádné společenské vrstvy.

Takřka veškerý život včetně obchodu, jenž byl nedílnou součástí města, se zastavil. Ještě před nedávnem životem kypící metropole se změnila k nepoznání – v „město duchů“. Ulice nápadně ztichly, o to víc vynikalo smuteční vyzvánění zvonů. Takřka nikdo nevycházel z domu, na nárožích se vršily hromady mrtvol, které úřady pověření lidé nestačili uklízet, mimo jiné proto, že rovněž brzy umírali. Domy nakažených a mrtvých byly označeny červenými kříži a hlídány městskými úředníky, aby je nakažení nemohli opustit, a šířit tak nákazu dále. Obraz obecné zkázy dovršilo rozhodnutí londýnského starosty pobít všechny psy a kočky; nařízení však bylo nešťastné a kontraproduktivní – právě psi a kočky totiž hubili rychle se množící krysy, které byly hlavními šiřiteli infekce.

Pro letní a podzimní měsíce roku 1665 bylo charakteristické též šíření nejrůznějších pověstí a fám o moru i tom, proč jej Bůh na město seslal. Panovník se svým dvorem z Londýna logicky uprchl, podobně jako jeho již zmíněný děd Jakub I. na počátku 17. století. Na sklonku června, kdy počet mrtvých přesáhl sedm set týdně, opustil Karel II. Whitehall a „opevnil se“ v Hampton Courtu a později v Oxfordu, kde pokračoval v nevázaném životě, jenž byl pro dvůr příznačný. Ve zběsilosti, s níž se panovník v těchto měsících oddával promiskuitnímu životu, se odrážela nejen jeho povaha, ale i obavy z ohrožení života morovou nákazou, jíž nebylo možno zcela uniknout ani na venkově.

Na přelomu listopadu a prosince 1665 a s nástupem zimy se situace začala konečně zlepšovat. Na počátku roku 1666 již bylo zjevné, že má Londýn protentokrát vyhráno. Svědčilo o tom mimo jiné i to, že se do metropole vrátil král se svým dvorem, což mělo nezanedbatelný psychologický dopad jak na morálku Londýňanů, tak na ostatní uprchlíky před morovou nákazou, kteří začali napodobovat panovníka. Zatímco oficiální čísla londýnských úřadů uvádějí necelých sedmdesát tisíc obětí (68 577 lidí), skutečný počet byl s vysokou pravděpodobností vyšší – bylo totiž prakticky nemožné spočítat všechny oběti, zejména ty z nejvíce zasažených, nejchudších částí města; reálné odhady se tudíž pohybují kolem sta tisíce Londýňanů z celkového počtu přibližně 450 – 475 tisíc obyvatel.

Definitivní tečku za morovou nákazou (ve smyslu zničení jejích posledních potenciálních ohnisek) znamenal tzv. Velký požár Londýna (Great Fire), jenž propukl 2. září 1666 v centru města, konkrétně v Pudding Lane v blízkosti Temže, poblíž dnešního London Bridge. Rychlost, s níž se rozšířil zejména v City, byla dechberoucí, stejně jako velikost škody. Ostrovní stát a jeho hlavní město tak čekaly poté, co se začaly po morové nákaze zvedat k životu, další těžké chvíle. Třebaže požáru padla za oběť „pouze“ desítka lidí, dojem, jejž zkáza v lidech zanechala, byl strašlivý. Devět desítek kostelů v City lehlo popelem docela, dalších téměř čtrnáct tisíc domů bylo poničeno tak, že se v nich nedalo přinejmenším dočasně bydlet. Mor, požár a, nezapomínejme na ni, nekončící válka s Nizozemci udělaly s psychikou lidí přirozeně svoje.

Pokud jde o druhou anglo-nizozemskou válku, vítězství, jež se před časem zdálo být na dosah ruky, zmizelo v roce 1666 v nedohlednu a boje dospěly do mrtvého bodu. V létě 1667 proto v Bredě začala první mírová jednání. Nizozemci ale pokračovali v boji, 12. června zvítězili v bitvě u Medway a poté dokonce pronikli do ústí Temže, kde zničili mnoho anglických lodí v chathamských docích. V tu chvíli dosáhly deprese a pocity zoufalství v Londýně vrcholu. Ke zhroucení restauračního režimu nedošlo pouze proto, že jiná varianta dalšího vývoje nepřicházela v úvahu. Jistou roli sehrálo i to, že Karel II. jmenoval velitelem ozbrojených sil generála George Moncka, jenž nakonec dokázal hlavní město uklidnit. Panovník sám byl událostmi z let 1665–1667 velmi zkroušen. Skutečnost, že monarchii zachránil před pádem týž generál, který jej v roce 1660 přivedl z exilu na trůn, třebaže strávil velkou část života ve službách vraha jeho otce, Olivera Cromwella, pro něj musela být velmi hořká.

Na konci roku 1667 tak skýtalo hlavní město Anglie krajně truchlivý obraz. Pověstná vitalita, nepoddajnost a podnikavost Londýňanů nicméně vedly k tomu, že se metropole začala, rychleji, než by se dalo čekat, probouzet k životu. Zejména Velký požár se ukázal jako svým způsobem prospěšný: přestavba města, k níž vedl, je proměnila způsobem, jako doposud žádná jiná, o rozkvětu s ní spojených řemesel a obchodu nemluvě. Proto není divu, že v myslích Londýňanů zůstala jako mrazivá vzpomínka, jako nejdepresivnější možná noční můra především morová nákaza z let 1665–1666, a to nejen pro ty, kteří ji zažili (přežili), ale i pro celé další generace Londýňanů. Vzhledem k tomu, co pro město znamenala, se tomu není co divit.

V seriálu Světové epidemie již vyšlo:

SDÍLET