Návrh, který – mimo jiné – snižuje sazbu příjmové daně zaměstnanců z dnešních 20 na 15 %, je nyní v Senátu a lze očekávat jeho vrácení zpět do Sněmovny. Rozhodnutí o snížení daně zatím vedlo hlavně k velmi silné bouři ve sklenici vody, ale žádné reálné dopady dosud nemělo.

Ministryně Maláčová ovšem v pátečním rozhovoru INFO.CZ tvrdí, že již došlo k „popravě veřejných financí“. Tento příkrý soud nelze považovat za objektivní. A je paradoxem, když slova o „popravě“ (kterou způsobili „ti druzí“) pronáší právě sociálnědemokratická ministryně, jejímž hlavním cílem je pouštět žilou veřejným financím.

Maláčová jako by zapomněla, jak macešsky se vůči veřejným financím chovala „její“ vláda až dosud, tedy řekněme do okamžiku schválení daňového balíčku ve Sněmovně. Pokud je něco možné považovat za bolestivý úder veřejným financím, pak je to převážně deficitní hospodaření „babišovsko-maláčovského“ kabinetu v uplynulých časech, kdy ekonomika stabilně rostla a kdy vláda doslova projedla enormní příjmy, jež meziročně znamenaly stovky miliard korun. Nezbyla z nich ani koruna na horší, v tomto případě koronavirové časy.

Možné snížení daně z příjmu nemá sebemenší „vinu“ za dluhy, jež stihla vyrobit vláda, v níž Maláčová roky sedí. Nelze zapomenout, že vláda i za jejího souhlasu schválila na letošek deficit ve výši 500 miliard korun a na příští rok (i bez daňového balíčku, který ještě oslabí příjmovou stránku) navrhla schodek 320 miliard. 

Přitom zdaleka ne celý objem kolosální rozpočtové průrvy lze přičítat koronovirové krizi. Proti tomuto téměř bilionovému dluhu, na němž se podílela i Maláčová, je oněch pár desítek miliard, které by vládnímu rozpočtu (další dopady se týkají krajů a obcí) „sebralo“ snížení sazby příjmové daně na 15 procent, takřka symbolické kapesné. Navíc, tyto peníze nezmizí ze světa a nikdo je nespálí. Zůstanou lidem, ekonomicky aktivním občanům v jejich peněženkách, respektive výplatách.

Maláčová se v rozhovoru rozhořčuje, že prý je daňový balíček (myšleno snížení daní) „šíleně drahý dáreček pro bohaté“. Argumentuje tím, že se stát kvůli nižším daňovým příjmům bude muset mnohem více zadlužit a vlastně si tak půjčit peníze na snížení daní pro nejbohatší zaměstnance; což je podle Maláčové perverzní. Taková tvrzení jsou ale značně zavádějící. Především, nejde o „dáreček“ ani dar. Stát, respektive vláda či politici této skupině zaměstnanců nic nedávají. Jde o peníze zaměstnavatelů, tedy typicky soukromých firem, jež tyto prostředky získaly (pomineme-li příjemce dotací) na trhu díky tomu, že dokázaly prodat své výrobky či služby zákazníkům.

Peníze vytvářejí firmy, potažmo jejich zaměstnanci. Nikoliv politici. Nikoliv ministryně Maláčová. Stát peníze firmám a zaměstnancům nedává (s výjimkou dotací), naopak je bere. Ostatně, milodarem od státu či od ministryně Maláčové nejsou nakonec ani důchody, protože i prostředky na ně vytváří trh. Přinášejí je firmy a ekonomicky aktivní lidé z výplat. Vláda, respektive stát pak celý penzijní systém administruje, a když do něj přilévá peníze (jako třeba nyní), pak opět z kapes poplatníků. 

Pokud politici o nevybraných (v tomto případě snížených) daních hovoří jako o dárku pro daňové poplatníky, jde o matení pojmů. Označovat ponechání několika stokorun či tisícikorun v kapsách lidí za perverzi může jen ten, kdo zapomněl, jakým způsobem se vytváří peníze a kdo platí provoz státu a živobytí politiků.

Ze slov ministryně Maláčové na konto lidí s průměrnými či vyššími příjmy je cítit hlavně třídní boj, jenž ona a její strana vedou vůči části Česka. Jakýkoliv politický krok, který hypoteticky může pomoci těm lépe vydělávajícím, je pro ČSSD zlem... Přitom na snížení příjmové daně by vydělaly široké skupiny obyvatel, nikoliv jen malá „sorta bohatých zaměstnanců“.

Přesto Maláčová v kontextu nižšího zdanění příjmů hovoří o blížící se destrukci státu. Ale co je to stát? Pokud tím myslíme jen vládu, politiky a státní úředníky, pak snížení daní může být oprávněně chápáno jako problém: takto definovanému „státu“ zbyde méně peněz na přerozdělování a rozdávání. Pro miliony zaměstnanců a jejich rodiny jsou ale nižší daně požehnáním, nikoliv destrukcí. Je smutné, když na vlastní oči vidíme, jak část politiků začíná sama sebe považovat za stát. A pokud někomu z občanů, kteří se ocitli mimo tento „stát politiků“, zůstane v kapse o pár stokorun víc, stává se rázem „nepřítelem státu“, anebo přinejmenším nepřítelem Jany Maláčové.

Ta se přitom chlubí, že sociální demokracie má „recept na všechny společenské problémy“. Ve skutečnosti však má na mysli univerzální lektvar, jehož hlavní ingrediencí je co nejsilnější a věčně expandující stát, jenž přelévá čím dál větší balíky tisícikorun z peněženek poplatníků do kapes vybraných voličských skupin. Ostatně Maláčová to ani netají: „…dneska již nikdo nepochybuje, že potřebujeme silný stát,“ deklarovala v odpovědi, v níž přání je otcem myšlenky. Do jisté míry lze pochopit, že politici držící vládní otěže a klíč od veřejné kasy volají – pod praporem silnějšího státu – po posílení svých pravomocí. Důvody jejich vzývání mocného (a výdajově neomezeného) státu plynou z podstaty vládnutí, jehož jsou oni součástí.

Ano, politici mají rádi silný stát, neboť ten je jejich chlebodárcem a hlavním nástrojem jejich profese. Lidé, kteří nejsou přímo závislí na veřejných zdrojích či sociálních dávkách, ovšem takový stát nepotřebují. Expandovat totiž může vždy jen na jejich úkor. Nemá žádné vlastní zdroje. Tvrdit, že o potřebě silného státu nikdo nepochybuje, může jen někdo bez špetky empatie vůči životům velké části obyvatelstva. Nebo politik, jež se chystá do boje o ztracené voliče.

Maláčová v inkriminovaném rozhovoru mimo jiné pronesla velmi silnou myšlenku, jdoucí k samotné podstatě jejího řemesla. Politika je na základě její zkušenosti ve vládě s Andrejem Babišem „z velké části cynický cirkus plný lží“. „O řešení problémů jde až v druhé řadě a některým politikům vůbec,“ popsala situaci. V tomto s ní lze bezvýhradně souhlasit. Jenže, Maláčová svými výroky a pohledem na svět opětovně prokázala, že do tohoto politického cirkusu nejenže organicky patří, ale že je i jedním z jeho principálů.