EU stojí ve světě jako kůl v plotě, ponížení v Moskvě je jen symptomem dlouhodobé nemoci. Když se nevyléčíme, nepřežijeme

KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Zatraceně nepovedená návštěva šéfa unijní diplomacie Josepa Borrella v Moskvě jen podtrhuje velmi negativní dojem z vystupování Evropské unie na mezinárodním poli v posledních týdnech. S Borrellem minulý týden během tiskové konference v podstatě vytřel podlahu ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov. Psal o tom můj kolega Karel Barták a upozorňoval, že pokud o něčem výsledek této návštěvy svědčí, je to ruská agresivita a buranství. To je nepochybně pravda, ale svědčí to také o krizi, v níž se unie nachází.

Rusové zdaleka nejsou první, kdo si z evropské sedmadvacítky udělal v posledních měsících fackovacího panáka. Můžeme začít s britskou vládou, která se s unií nejdřív pohádala kvůli podmínkám svého vystoupení (velmi úspěšně) a následně spustila válku o vakcíny. Aby toho nebylo málo, přidaly se i soukromé společnosti. Boty si (především) o Evropskou komisi nejdříve tak trochu otřela americká Pfizer a následně s velkou chutí i britská AstraZeneca. Lavrov to pak s klidem zakončil ve velkém stylu, přestože je takové chování ve světě diplomacie absolutně za čárou.

Pro šéfa unijní diplomacie může jít o cennou lekci. Byl to koneckonců on, kdo volil vůči Rusku už delší dobu smířlivý tón. Byl to také on, kdo dlouhodobě vedl snahy španělských socialistů za smířlivější tón sedmadvacítky vůči komunistické Kubě. Pokud tuto kauzu politicky přežije (samozřejmě by neměl, protože z něj bude mít srandu už úplně každý), snad si bude svoji návštěvu v Moskvě navždy pamatovat a vezme si z ní poučení.

S odstupem lze výše jmenované události vnímat jako symptomy krize, jejíž podstata nám v současnosti uniká. Pokud bych měl takovou krizi shrnout v několika slovech, nepochybně bych varoval, že se Evropská unie ocitla v osamocení a izolaci. Tedy ve stavu, do něhož se nikdy vědomě (na rozdíl od mnoha jiných států) dostat nechtěla. Není to děj, který by nastal s příchodem globální pandemie. Ta jeho vnímání jenom zesílila.

Blázniví Američané?

Možná jste si toho nevšimli, ale během posledních let jsme ztratili nejsilnějšího spojence. USA jsme vždy tak trochu považovali za „Evropu“. Koneckonců je to země, kterou založili naši prapředci. Jejich nespornou výhodou bylo, že si přes moře nemuseli nést celé to nehezké a turbulentní dědictví evropské historie. Výhody své situace navzdory krvavé občanské válce vytěžili beze zbytku a už na začátku 20. století v podstatě ovládli světovou scénu. Byli to ostatně oni, kdo do Evropy, která během dvou válek málem zahubila sebe sama, přinesl mír a desetiletí byl jeho garantem. Na nadarmo zůstávají v Německu i jinde v Evropě američtí vojáci. Chrání nás nejenom před hrozbou zvenčí, ale i před námi samými. 

Život pod křídly USA byl velmi pohodlný, nevyžadoval větší politickou snahu. Do doby, než přišel Barack Obama, který obrátil pozornost velmi výrazně do Asie, a především do Číny. Donald Trump tento trend ještě zvýraznil a přidal k němu výrazně izolacionistické snahy, které mimo jiné vyvrcholily rozhodnutím o stažení amerických vojáků z Německa. Nový prezident Joe Biden sice stahování zastavil, ale použil nikoliv nevýznamné slovíčko „zatím“. Nelze si to rozhodně vykládat, jako že Washington přeorientuje svoji pozornost z Asie zpět na Evropu. Ostatně, proč by to dělal. Ze strany Evropanů mu žádné nebezpečí nehrozí a ještě dlouho hrozit nebude.

Teď je na nás, abychom si začali zvykat na situace, kdy transatlantická vazba značně oslabila a ona velmoc za mořem už není dílo našich předků, ale jen další mocnost, s níž musíme poměřovat síly. Určitě jste se v posledních letech či měsících divili, co se to s USA děje. Vyhazování z práce a ze školy za určité názory, nepokoje v ulicích, útok na Kapitol, obrovská názorová propast mezi republikány a demokraty, neschopnost sečíst hlasovací lístky a podobně. „Američané se už definitivně zbláznili,“ slýchali jsme kolem sebe častěji, než bylo v minulosti zvykem.

Ale co když se Američané nezbláznili? Co když se jen vydali vlastní cestou? Napadlo vás někdy, že si do USA jen neustále promítáme evropské hodnoty a měřítka? Mně osobně to došlo, když jsem si přečetl knihu History has Begun od bývalého portugalského ministra a jednoho z nejvýraznějších analytických mozků současnosti Bruna Macaese, který novou americkou cestu zachycuje naprosto fantasticky. 

Z Evropy můžeme vnímat polarizaci americké společnosti jako kataklyzmatický jev, který nemůže z definice skončit špatně. Ale je to realita? Neustále jsme vystavováni zprávám, že USA v současné krizi mimořádně trpí. Dokud vládl Donald Trump, vypadalo to, že Američané musí každou chvílí na covid vymřít. Realita je ovšem trochu jiná. Ekonomika USA utrpěla v loňském roce podle dostupných statistik podstatně méně než ekonomika evropská. Ve statistikách onemocnění si řada evropských států (včetně Česka) vede podstatně hůře než Spojené státy. O dvou milionech naočkovaných denně si můžeme nechat v EU zatím jenom zdát.

Žijeme v bludu

Nesmíme zapomínat ani na podstatu americké ekonomiky, kterou je flexibilita. Flexibilita, která USA ve 20. letech 20. století vystřelila na civilizační vrchol, kde pořád sedí, byť už ne tak neohroženě. Americká společnost se možná vydala jinou cestou, ale nemusí to nutně znamenat, že spolu s tím přijde ekonomický i vojenský úpadek. Nemusí. My si myslíme opak, protože si odklon od evropských hodnot s ekonomickým i mocenským úpadkem automaticky spojujeme. Žijeme ovšem v bludu – svět kolem nás celkem dobře ukazuje, že můžete prosperovat a zároveň provozovat třeba i bezohledný autoritářský režim.

To je v našem pojetí civilizace něco úplně nového. Pozornému čtenáři je předem jasné, že tím prosperujícím autoritářem mohu myslet jedině Čínu, byť bych mohl přidat i některé menší země. K asijské velmoci má EU úplně jiný vztah než ke Spojeným státům, ale dovolím si tvrdit, že není o nic méně zmatený. Pravděpodobně většina evropských politiků vnímá Číňany jako nebezpečného soupeře, který získal náskok v řadě oblastí, a především pak v technologiích. 

Američané Evropany na tuto skutečnost dlouhodobě upozorňují a volají po vzniku jednotné „protičínské“ fronty. EU váhá a místo toho s Čínou uzavřela investiční dohodu. Je to nejen důkaz, že silná transatlantická vazba je tak trochu ztracena, ale také že Peking Evropany do značné míry drží v hrsti. Pokud budou Číňané porušovat pravidla domluvená v investiční dohodě, budou je Evropané schopni klepnout přes prsty? Těžko. Nedokázali klepnout ani obyčejnou soukromou firmu, která vyrábí vakcíny. Vězte, že vůči čínským soudruhům by si AstraZeneca nic podobného nedovolila. 

Nejrealističtější přístup v tomto ohledu nasadili tradičně pragmatičtí Němci. Ti se úvahou, zda ekonomický boom a demokracie musejí být spojené nádoby, nikdy příliš nezatěžovali a pokračují tak čistě v obchodní diplomacii. Samozřejmě ke znepokojení značné části Evropy, které se promítá i do sporů o dostavbu plynovodu Nord Stream 2, který vede z Ruska do Německa. Navenek to vypadá, že „unijní diplomace = německá diplomacie“. Vypadá to tak proto, že Německo je zjevně jediná země, kterou ostatní velmoci berou dostatečně vážně. Lavrov by určitě německého ministra zahraničí Heika Maase v Moskvě neponižoval. 

Z vlastní zkušenosti ovšem víme, že cíle německé diplomacie se vůbec nemusí shodovat s našimi cíli a s cíli řady dalších členských států EU. A to je jen další důvod, proč se začínáme v globálním měřítku ocitat v izolaci. Přišli jsme o USA, k Číně přistupujeme ustrašeně a s Ruskem dokážou mluvit jenom Němci. Jsme totálně sami, a proto si do nás klidně může kopnout i soukromá firma. Jsme papírový tygr.

Chybějící hrozba

Jistě to není zjištění potěšující, ale neměli bychom před ním utíkat. Utekli jsme před ním mimo jiné ve „válce vakcín“. EU přispěla stovkami milionů eur na vývoj vakcín, za což jsme se poplácali po zádech, ale nedokázali jsme toho využít. Zatímco Američané, Rusové, Číňani a koneckonců i Britové (jimž jsme to tak trochu zaplatili) využívají vakcín k posilování svého vlivu ve světě, my jako papírový tygr sedíme mlčky v koutě, a dokonce se začínáme bavit, že vlastně ta ruská vakcína nemusí být úplně špatná. Nechápeme, že je úplně jedno, jestli je dobrá, nebo špatná. Už jenom taková debata totiž ukazuje naši slabost a chybějící hrdost. Putin s Lavrovem si musí regulérně myslet, že jsme banda šašků.

Abych ovšem nekončil negativně: z toho všeho existuje cesta ven. Ta cesta se jmenuje společná zahraniční politika. To jistě neradi slyší odpůrci eurofederalismu, ale bohužel je to tak. Pokud nebudeme mít skutečně jednotnou zahraniční politiku (zatím o ní jenom mluvíme), nemáme šanci uspět, a to vůbec v ničem. Odpůrci této myšlenky nepochybně namítnou, že právě Borrell je reprezentantem společné zahraniční politiky. Já odpovídám, že není. Je to reprezentant něčeho, čemu tak říkáme, ale co se totálně neopírá o realitu. My si na zahraniční politiku hrajeme. Hrajeme si koneckonců i na klimatickou politiku, hrajeme si na jednotný trh a podobně. Nic z toho totiž nevzniklo jako reakce na skutečnou vnější hrozbu. Jsou to jen byrokratické realizace vznešených politických proklamací. 

K tomuto účelu si půjčím další Macaesovu myšlenku. „Evropané se snaží vytvořit skutečnou politickou unii. Základní prvek takové unie jim ovšem chybí. Strach z vnější hrozby. To už skončilo. Ve světě gigantů musí Evropská unie nadefinovat promyšlenou zahraniční politiku,“ napsal bývalý portugalský ministr před časem v Die Weltwoche. Zjednodušeně řečeno, evropští lídři si musí sednout k jednomu stolu a na papír napsat 10 bodů, které EU ve světě zastává. Vnějších hrozeb máme najednou hned několik a jednu bezprecedentní k tomu. 

Pro Česko je tohle navíc extrémně důležitá debata a naše politická reprezentace by se jí měla zabývat a na evropské úrovni by ji měla opakovat a přinášet. Jsme otevřená exportní ekonomika a na zahraniční politice do značné míry závisí náš osud. Ve chvíli, kdy taková politika v EU chybí, je pro nás mnohem výhodnější držet se Berlína a v podstatě jen kopírovat jeho kroky. Nikdo z nás to nechce. Bohužel nyní stojíme ve světě jako kůl v plotě. I s celou Evropskou unií.

sinfin.digital