KOMENTÁŘ JIŘÍHO POSPÍŠILA | Známe to všichni z vlastní zkušenosti. Malá či větší věc se nám po čase rozbije, přestane fungovat, nebo se jen omezí její plná funkčnost. První volbou je pro většinu z nás v takovém případě myšlenka na to, že věc dáme do opravy. Nechceme se s původní věcí rozloučit a věříme, že oprava přece musí být vždy levnější, a tedy výhodnější než si hned běžet koupit věc novou.
Kupte si radši novou
Realita je potom ovšem stále častěji dost jiná a pro mnohé z nás i poměrně překvapující. Opravny ubývají, ceny oprav rostou a často se nám nakonec stejně dostane rady, abychom na opravu raději zapomněli a rovnou se vydali na nákup zbrusu nového výrobku, který přece bude určitě lepší, modernější a ve výsledku snad i ekonomicky výhodnější.
Moře odpadu
Nedávno jsem se o tomhle stavu přesvědčil sám na vlastní kůži. Když jsem totiž vyrazil se svou čtyři roky starou škodovkou do servisu, bylo mi řečeno, že oprava by stála padesát tisíc korun. Dostal jsem tedy radu, ať si raději koupím nové auto, což ale určitě nechci. Zvyk je přece železná košile, a proto nemáme chuť stále věci měnit za nové, když to není nezbytně třeba. Navíc se mnozí z nás v této souvislosti zabývají i otázkou, zda neustálá obměna věcí, které každodenně používáme, nevede k zahlcování světa nadbytečným odpadem. Rychle „vyhozené“ věci přece i při sebelepší recyklaci mají nějaké zbytky, na jejichž likvidaci či uskladnění přece jenom padne určitý prostor a energie. Dobře to dokládá i fakt, že elektroodpad je nyní nejrychleji rostoucím typem odpadu na světě, protože se ho ročně vyhodí přes padesát milionů tun. Chování některých výrobců, kteří nezohledňují možnost opravy jejich produktů, je proto nešetrné jak k přírodním zdrojům, tak i k peněžence spotřebitele.
Možnost volby
Tohle všechno jsme měli na paměti, když jsme nyní v Evropském parlamentu probírali návrh, který bude podkladem pro novou evropskou legislativu na tomto poli. Hodně jsme se opravitelností výrobků zabývali už při jeho přípravě ve Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitelů, na jehož činnosti se jako zástupce největšího poslaneckého klubu Evropské lidové strany (EPP) už druhé funkční období v Evropském parlamentu podílím.
Jako poslanci jsme ve schváleném usnesení zejména požadovali možnost volby pro zákazníka. Ten by měl podle přijatého návrhu mít dostatek informací, na jejichž základě se bude moci už při koupi rozhodnout, jakou cestu zvolí. Proto trváme na tom, aby evropské normy počítaly s povinností vybavit výrobek vždy dostatkem informací o tom, jaká je předpokládaná doba jeho životnosti a jaké jsou možnosti budoucí opravy.
Kladivo na kazítka
Praktiky, které příliš omezují právo na opravu nebo vedou k zastarávání a o nichž se často mluví i jako o „kazítkách“, by podle schváleného doporučení měly být v budoucnu považovány za „nekalé obchodní praktiky“ a měly by být zakázány v rámci práva EU.
Spotřebitelům by měla také pomoci úprava, která by zavedla pro výrobce povinnost zpřístupnit potřebné informace a návody k opravě jejich produktu. To by nejenom v některých případech umožnilo opravy jako takové, ale hlavně by otevřelo prostor pro neautorizované poskytovatele oprav, aby spotřebitelům nabízeli svoje služby bez vazby na původního výrobce a mnohdy také za nižší cenu.
„Právo“ na odšroubování
Nástrojů na posílení toho, pro co se vžívá označení „právo na opravu“, ale možná by bylo přesnější říkat „právo na opravitelnost“ výrobku, je ale samozřejmě mnohem víc. Evropský parlament se šířeji zabýval třeba možnostmi prodloužení záruční doby nebo také tím, aby výrobky umožňovaly vynětí (třeba „odšroubování“) jednotlivých jejich částí, což by umožnilo dílčí opravu a snížilo pravděpodobnost, že jednotlivá závada v určité části výrobku fakticky „zlikviduje“ výrobek jako celek.
Pokud někdy bývá EP vytýkáno, že se zabývá složitými a běžnému občanovi vzdálenými záležitostmi, zajištění práva na opravitelnost výrobku je iniciativou, která je výrazně praktická a jasně přínosná pro spotřebitele, tedy každého z nás.
