KOMENTÁŘ: Tragická potravinová solidarita. Ústavní soud utopil princip svobodného podnikání | info.cz

Články odjinud

KOMENTÁŘ: Tragická potravinová solidarita. Ústavní soud utopil princip svobodného podnikání

Ústavní soud před pár dny definitivně posvětil vynucenou „potravinovou solidaritu“, kterou z moci úřední musejí plnit soukromé firmy. Soud potvrdil povinnost větších obchodů odevzdávat bezplatně část neprodaných potravin do speciálních potravinových bank. Uvedená povinnost plyne z dříve schváleného zákona o potravinách.

Ústavní soud tak fakticky dal zelenou státem vynucené charitě – zatím jen v oblasti potravin. Podle soudu není nucené rozdávání zboží protiústavním zásahem státu do vlastnických práv ani do práva podnikat. Soudci označili tuto povinnost za „součást mezinárodních snah omezit plýtvání potravinami, snížit produkci odpadu, chránit životní prostředí a pomáhat sociálně slabým“.

Nedodržování je přitom státem tvrdě trestáno. Firmy, které by „rozdávací“ povinnost neplnily, se podle zákona vystavují trestu v podobě pokuty až do výše 10 milionů korun. To vše náš nejvyšší strážce ústavnosti poslal definitivně do života.

Jedním aspektem je samotné rozhodnutí soudu, jenž tuto vynucenou solidaritu obchodů a omezení jejich podnikatelské a vlastnické svobody legalizoval. Soud tvrdí, že zákon „sleduje legitimní cíl v tom, že potraviny, které by jinak skončily jako odpad, pomáhají lidem v nouzi, jako například matkám samoživitelkám nebo bezdomovcům“.

Některé části zdůvodnění verdiktu soudu jsou až přinejmenším zarážející. Zboží firem prý není určeno k tomu, aby jej někdo „hromadil jako Harpagon někde ve skladu“...

Podotkněme, že zboží soukromých firem je ryze soukromým majetkem (firmy si zboží musely koupit). Z logiky věci a z logiky základních práv a svobod by tedy mělo být čistě na nich, jak se zbožím naloží. Omluvou pro vyvlastňovací rozhodnutí soudu přece nemůže být fakt, že v tomto případě se povinnost rozdávat zboží týká „jen“ potravin.

Pokud stát za pomoci Ústavního soudu přikáže firmám, jak mají nakládat s neprodanými potravinami, zbývá už jen krůček k tomu, aby stát firmám nařizoval bezplatné odevzdávání zboží i pokud jde například o neprodané hračky (sociálně potřební mají děti, které si chtějí hrát), drogerii (sociálně potřební potřebují dodržovat hygienu), dopravní prostředky (sociálně potřební se potřebují pohodlně dopravovat na úřad pro sociální dávky), apod.    

Principiálně je to totéž. Ve všech případech jde o soukromý majetek podnikatelských subjektů. Stěžejním principem soukromého podnikání je svobodné rozhodování o tom, jak bude nakládáno s majetkem firmy. Soud fakticky tento princip definitivně utopil pod praporem vznešených snah o konání veřejného dobra.

Minimálně tímto svým verdiktem dal Ústavní soud za pravdu těm svým kritikům, kteří soud považují za aktivistický a pokrokářský nástroj sloužící k přetváření Česka dle levicových ideologií…

Druhým a neméně fatálním aspektem je samotný fakt, že vláda a zákonodárci v Česku uzákonili něco takového, jako je vynucená potravinová solidarita a tedy vyvlastňování části zboží obchodních řetězcům pro účely státní sociální politiky.

Důvodů, proč se stát uchyluje k takovým opatřením, je mnoho. Mimo jiné to však ukazuje na skutečnost, že politika státu v sociální oblasti není tak účinná, jak by si vlády představovaly a jak by vyplývalo z enormních částek, které stát ročně rozděluje na sociální účely.

Vezměme si jen loňský státní rozpočet. Sociální výdaje (bez důchodů) dosáhly částky 123 miliard korun. Jak je možné, že při takto masivních sociálních výdajích v Česku na konci druhé dekády třetího tisíciletí stále existují masy lidí, kteří potřebují žít z potravinové charity, tedy z rozdávaných prošlých a či jinak závadných potravin?

K čemu a jak slouží expandující sociální systémy státu, když se stát nad rámec sociálního systému uchyluje (pod legálním krytím ze strany Ústavního soudu) k odebírání zboží firmám, jež pak složitě přerozděluje vybraným skupinám obyvatel? Ukazuje se, že stát v oblasti konání sociálního blaha nepřináší kýženou spásu. A to ani tehdy, když firmy donutí rozdávat zdarma potraviny.

Nemluvě o absurdní neefektivitě takové státní potravinové charity. Stát totiž v rámci celé akce dotuje potravinové banky částkou 55 milionů korun ročně. Peníze poskytuje ministerstvo zemědělství (zákon vynucující potravinovou charitu firem prosadil lidovecký ministr Marian Jurečka) a tyto prostředky slouží ke svozu, skladování a distribuci potravin…

To je na první i druhý pohled marnotratnost, jaké se mohou dopouštět jen erární struktury, čerpající z cizích peněz, tedy z peněz daňových poplatníků. Takže namísto přirozené solidarity soukromých firem, kterou by (jistě ne všechny) spontánně organizovaly a prováděly za své vlastní (soukromé) prostředky a na úkor svého zisku, dal stát vzniknout jakési podivné, umělé, daňovými poplatníky dotované struktuře „potravinových bank“, jejichž provoz musí dotovat…

Politicky nezatíženého člověka by v této souvislosti napadlo, zda není efektivnější a vhodnější oněch 55 milionů korun poskytnout přímo sociálně potřebným k tomu, aby si za tyto peníze šli namísto prošlých konzerv koupit kvalitní čerstvé potraviny?  

Znovu připomeňme, že stát loni na podpory v nezaměstnanosti a sociální dávky (bez důchodů) přerozdělil z kapes poplatníků plných 123 miliard korun. Ani tak enormní částka nestačí k tomu, aby si za ni sociálně potřební občané v ČR koupili nezkažené potraviny?

Působí značně rozporuplně, když si stát uzurpuje roli nejvyššího strážce spravedlnosti a morálky, v jejímž rámci hraje s veřejností hru s názvem „boj proti plýtvání“ tím, že pod hrozbou tvrdých trestů vynucuje potravinovou solidaritu (fakticky, naturální daň) soukromých firem, jež má vést ke krmení občanů neprodaným či prošlým zbožím.

Ale přitom tentýž stát bez mrknutí oka vytáhne z kapes ekonomicky aktivních obyvatel (mimo jiné) částku 55 milionů korun, kterou vyhazuje z oken za něco, co by soukromé subjekty konaly v rámci skutečné solidarity mnohem efektivněji. Konaly, kdyby „solidarita“ byla reálnou, opravdovou solidaritou. Nikoliv vynucenou povinností, jejíž neplnění stát tvrdě trestá...

Stát jako největší marnotratník v oblasti plýtvání veřejnými (tedy cizími) finančními prostředky (vzpomeňme například masivní dotace vybraným soukromým firmám miliardářů) nutí soukromé subjekty k tomu, aby neplýtvaly (svým majetkem) a rozdávaly své zboží potřebným. To je smutná absurdita. A ještě smutnější je, že v této tragikomedii sehrál zápornou roli také Ústavní soud.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud